DMD č. 12. pro 12. 4. 2018. Téma: Kyselé vítězství a sladká prohra

Jestli to bylo vítězství, nechápal, proč po něm někdo touží... Necítil žádné zadostiučinění.
Měřil kroky ulice a nábřeží města, které pro něj nic neznamenalo. Přesto by za něj položil život.
Říkali o něm, že je neústupný, tvrdý a nemilosrdný. On tím vším byl, ale vystačil by si s jednoslovnou charakteristikou - zásadový.
Byl nesmlouvavým vyšetřovatelem, nepochybující porotou a neúplatným soudcem. Neuznával omluvy, lítost, ani pokání.
Teď před jeho jednočlenným tribunálem stál poslední obžalovaný.
On sám.
A byl shledán vinným.
Neomlouval se. Ničeho nelitoval. Netoužil se napravit.
Přijal smrt jako spojence. Jen oni dva měli stejná pravidla vždy, všude a pro každého.

Poa zastavila rána z děla. Lord Shen vyhrál. Zase.
„Mýlila ses, věštkyně. Vyplujeme na vítězné tažení. Ten panda Po je zjevně hlupák.“
„Opravdu myslíš, že tím hlupákem je on? Právě jsi zničil sídlo svých předků, Shene.“
„Zanedbatelná oběť, když náhradou získám celou Čínu.“
„Pohár, který chceš naplnit, je bezedný.“
Zanedlouho v příběhu někde ve zbytcích vzdálené čínské vesnice déšť jemně bubnuje na slaměné střechy opuštěných obydlí.
Někdy, když se člověk vzdá, zjistí, že pod temnotou je zase jenom světlo.
„Nebraň se tomu, nech to plynout,“ nabádá věštkyně Poa.
Po nalezl vnitřní klid skrze přijmutí své nešťastné minulosti a Čínu zachránil.

“Vaše noha, to je válečné zranění?” zeptala se, pohled upřený na nedaleké jezírko.
Přitakal.
“Kde jste bojoval?”
“V Itálii.”
“Papá zůstal na Sommě. Bratr u Verdunu.”
“To je mi moc líto.”
Obrátila se k němu. “Opravdu? Nebo to říkáte jen jako frázi?”
“Opravdu.” Jeho sestry by se nemusely ptát. Prostě by věděly. Byl rád, že Marléne se jim nepodobá.
“Jako nepřítel…” pokračovala.
“Československo přece patří k vítězům,” přerušil ji. Část jeho druhů ve zbrani hovořila o sladké porážce, někteří přímo o vítězství. On sám cítil spíš trpkost. “Nechci být váš nepřítel.” Sklonil se k jejím rtům.
Polibek rozhodně chutnal sladce.

„To snad ne!“ ukázala Jaheira na konkurenční družinu, která právě dokončovala jejich sidequest – donést farmářovi sele – a ještě na ně dělala pošklebky. „Jak nás mohli předběhnout?“
„Asi jsme se moc zdrželi tím vysvobozováním kouzelnice z pevnosti gnollů,“ tipoval Elysand. Druhá družina zatím poněkud rozpačitě převzala odměnu v podobě soudku kysaného zelí. „Ale mám pocit, že by tenhle quest stejně nebyla žádná výhra.“
„No jo, ale co teď s tímhle?“ upozornil Ajantis na jejich ulovené sele, které držel v náručí.
Branwen se na ně zamyšleně podívala. „No co,“ usmála se, „umím upéct výborné sele na medu. Bude nám stačit pro všechny.“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si sa už z dediny nevrátil.
- Veruže vrátil. Ale neuveríš, čo sa tam dialo. Malý Dodo vyzval Marienu na súboj. Vo varení. Že vraj lepšiu kapustnicu ako ona uvarí.
- Ako Mariena? A čo ona na to?
- Že môže skúsiť. Tak celý deň obaja varili.
- Ale hybaj. Hádam len nevyhral. Však za Marienou pol okresu na kapustnicu chodí.
- Veruže nevyhral, starý môj. Nejaké novoty tam vymýšľal a do kapustnice nejaké figy a slivky ako krepý strkal. Celá sladká ti mu vyšla.

Jeho pracovna se utápěla v šeru padajícího soumraku. Stolní lampa vrhala světlo na rozsáhlý dokument, kterému se věnoval s mimořádnou pečlivostí.
Do soustředěného ticha se zařízl výkřik.
Zavřel oči.
Zavrhl myšlenku použít umlčovací kouzlo.
Znovu namočil pero do inkoustu.
Zaječení bodlo jako jedovatý šíp.
Snape zaklel tak sprostě, že ta slova pohoršila i jeho samotného.
Lily vešla dovnitř s kojencem v náručí.
„Lásko, já musím pracovat,“ namítl unaveně.
„Dnes je čtvrtek,“ připomněla a položila mu dítě na klín. „Koupeš.“
***
Potter dopil šesté pivo a Black objednal další.
„Nikdy bych nemyslel, že to řeknu, ale... je mi toho parchanta fakt líto.“

Olympijský sprint hlodavců nečekaně vyhrál mladý potkaní běžec. Jasného favorita této trati, osmáka degu, nechal daleko za sebou.
„Dalo mi práci, abych závod vůbec dokončil. Na startu se mi rozpadly boty,“ uvedl poražený.
Spekuluje se, že obuv soupeře poškodil samotný vítěz. Svědek nahlásil, že ho přistihl, jak v šatně okusuje cizí podrážky.
„Podezření, že potkan něco chystá, ve mně hlodalo již dlouho,“ přiznal zklamaný osmák. „Takhle může jednat jen někdo, kdo je zcela bez zásad – aspoň že kvůli tomu jeho vítězství jistě mělo kyselou pachuť. Potkane, potkane, však se ještě potkáme. Pomsta bude velmi sladká, nepozná tě vlastní matka,“ dodal.

Tahle byla jediná, které se u nás nelíbilo.
Když nám odešli naší vrníci, zbylo doma prázdno.
Známí nám donesli černou kočičku.
Jenže pořád naříkala a nebyla spokojená. Doufali jsme, že se to časem usadí.
A najednou byla pryč. Že by otevřené okno?
Volali jsme, hledali. Prostě zmizela.
...
Až dnes mne zastavila kolegyně ve škole.
"Vy jste bydleli tam u nás? S kočkou." povídá.
"Já pořád slyšela mňaukání ze stupaček a zavolala hasiče. A když přijeli, na našem záchodě seděla kočka. Zavezli jí do útulku."
Záhada po dvaceti letech rozluštěna.
Ne vždy útěk končí svobodou.
A já si oddychla - přežila, potvůrka.

"Co se tak culíš?" Jeroným hodil Janovi pohled přes rameno, ten instinktivně uhnul mobilem.
"Píše mi Štěpán, vsadil jsem se s ním, že se na teologický přednášce nebudu hádat s přednášejícím."
"Jo tak to jo," ušlíbl se Jeroným. Říkám to nerad, ale Páleč vyhraje."
"Kretén," ulevil si Jan. "Jak jsem mohl být zticha, když zase vytáhnul neomylnost papeže? V Bibli o papeži neni zmínka!"
"Takže Páleč měl pravdu," odtušil Jeroným.
Jan se zapýřil. "Musím ho dneska vzít na pizzu."
"Co ta párty večer?"
Jan pokrčil rameny. "Snad příště. Ale měl jsi pravdu, ne?
Jeroným se zatvářil kysele, dál Jana ignoroval.

„Udělal jsem to kvůli vám,“ opakuje pravdu, která nekonejší. Snad brzy, až srdce vydechnou a mysli přestanou hořet. „Hrozně jsem se bál, co by se stalo, kdybych...“
Všichni věděli, že zvolil to nejlepší řešení, že zvítězil nad oficiály. Oficiálně a teoreticky.
„Pan c. a k. doktor už na čaj chodit nemusí,“ řekne mimochodem. „Kdybych si ho vzala, pěstovala bych polyandrii.“
Nikdy se nechtěla vdávat, ale po překročení hranice ke statutu staré panny, po otcových výhrůžkách, že ji vydědí, pokud se nevdá, přistoupila ke kompromisu. Když prohrát, tak podle vlastních pravidel.
„Kdo to je ?(!)“ zazní jednou s otázkou, podruhé s vykřičníkem.