Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Plesk!
Bahnitá koule přistála na pěšině kousek od Rezky. Ta se zastavila. Z křoví nad tůní vyletěla další hrouda.
Rezka začala šplhat nahoru.
Křoví vyplivlo holčičku.
„To nesmíš!“ prohlásila. „Tak se to nehraje. Ty zůstaneš dole a dostaneš bahnem.“
Rezka se zarazila. Lidská mláďata nevídala často a takhle se ještě žádné nechovalo.
Jedno ale věděla jistě.
„Ne, to se hraje jinak,“ řekla klidně, popadla dítě a ponořila ho do tůně.
„To nemůžeš! Tatínek si to s tebou vyřídí,“ vřískala holčička až uši zaléhaly.
Její ječení přivolalo muže. Ten byl taky velmi hlasitý. Chvíli se rozkřikoval...
Pak taky skončil v tůni.
Asi radši AU, páč než se tam dostanem, může bejt všechno jinak.
Byly chvíle, kdy Simbacca trochu pochyboval o tom, že je Barbucca jeho dcera. Ne snad že by podezíral Merumeccu z nějaké nepěknosti, ale přeci jenom bylo v té době na palubě mrňat víc, tak co když je někdo nějak vyměnil, hm?
Vždyť zatímco Kerribecca mu svou péčí o zahradu a studijními výsledky dělala radost, její dvojče se věnovalo hlavně čím dál obskurnějším sázkám s palubními chlapci a při návštěvách akvária klepala rybičkám na sklo. Navíc byla čím dál tmavší.
Všechny pochybnosti hodil za hlavu při oslavě narozenin, kdy holky zblajzly oba dorty i se svíčkami, přesně jako to dělával on.
Chlapeček? Holčička?
Ona má sny o černovlasém děvčátku.
On říká statečně, je to jedno, hlavně aby bylo zdravé.
(Ona mu nevěří).
Je to syn!
Mám kluka, vyřvává šťastně, v oparu kořalky a mnoha piv.
Ona se usmívá, je jí to jedno, hlavně že je zdravé.
Šťastná rodinka.
Jakžtakž šťastná rodina.
Nešťastná rodina.
Rozvod.
On má syna, ale jako by neměl.
Ona má dítě bloudící v pasti těla.
Dokud nenajde cestu.
Motýl v kukle.
Dcera.
Je jí to jedno, hlavně že je zdravá.
Že chce (konečně) žít.
On jakoby nic.
Jakoby všechno při starém.
Rozvolněná vlákna vztahu jak pápěří.
Dcera
Čí?
"Dobrý den, hospodáři!" vkročil do místnosti přespolní mládenec.
"I tobě, chlapče! Co tě sem k nám zaválo?" pohlédl hospodář zvědavě na příchozího.
"Přišel jsem vás, pane otče, požádat o požehnání. Dejte mi, se svolením, vaši dceru za ženu!" soukal ze sebe mladík.
"Mládenečku, to bude nějaká mejlka! Já žádnou dceru nemám! Jseš si jistý, že jsi ve správné chalupě? Támhle Kašper má dokonce čtyři holky na vdávání." pochybuje o zdravém rozumu návštevníka otec.
"Je tu správně!" odpověděla znenadání hospodářka!
" Máš dceru!"
"Abbbr..."
"Je to Jan - a. Chtěl jsi POUZE syny!"
" A ona ví, že není jinochem?" staral se rychle otec.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Mikulov 1449 - 1470
„Ale jať se mám tak nebožtička, že je div, že nezúfám, ačtě to již přieliš veliké slovo, ale nastojte, všakt nikdá u velikých tesknotech neodpočinu a mám proč…" diktuje svému písaři nešťastná žena.
Písař smutně krouží písmenka. V minulém listu žádala o zaslání peřiny a koberečku, takovou zimu má v přidělené komůrce. Hladem ji trápí. Na tchýni a švagrové si stěžuje, ale nic nepomáhá.
Z bohatého Krumlova do neméně bohatého Mikulova provdána, otec ve vliv budoucího zetě doufal, nastávající manžel v peníze… Nepomohly nářky, nepomohly dopisy, až smrt vysvobodila Perchtu z Rožmberka z nešťastného manželství, které jí vnutil její otec.
V české epistolární literatuře je soubor 32 zachovaných dopisů, které posílala nešťastná Perchta z Rožmberka svému otci a bratrům naprosto unikátní. Negramotná šlechtična je diktovala svému věrnému písaři, který text nikterak neupravoval, proto se v dopisech lze dočíst stížností na manžela, jeho matku či sestry, na poměry, vládnoucí na mikulovském zámku, i na hlad a zimu. Je těžko pochopitelné, že takto strádala dcera jednoho z tehdejších nejbohatších rodů na půdě druhého, neméně bohatého. Příčinou byly, jak jinak, peníze. Otec Perchty, Oldřich II. z Rožmberka, přislíbil dceři velké věno. Doufal, že výměnou za příslib peněz (o dceři asi až tolik nepřemýšlel) mu budou mocenské kontakty budoucího zetě. Navíc doufal, že bohatý Jan z Lichtenštejnu nebude věno potřebovat tak rychle, protože hotové peníze na okamžitou výplatu neměl. Ženichovi však bohužel nešlo ani tak o Perchtu a propojení se s rožmberským rodem, jako právě o to věno, jehož pomocí hodlal řešit své dluhy. Jenže věno přicházelo jen po kapkách a Lichtenštejn si svůj vztek vyléval na nebohé Perchtě. Došlo to dokonce tak daleko, že jeho do nebe volající zacházení s manželkou si vyžádalo zásah samotného Jiřího z Poděbrad.
Perchta svého muže přežila o tři roky.
Vše další už patří do říše legend. Jan na smrtelné posteli prosil Perchtu o odpuštění, ale nedostal ho. Proklel tedy svou ženu a ta je nyní odsouzena po nocích bloudit rožmberskými hrady jakožto známá Bílá paní. Na jednom obraze na Rožmberku je vidět smutnou ženu, jak hůlkou píše do písku jakýsi nápis. Až prý někdo nápis rozluští, bude ze svého prokletí vysvobozena a sám zachránce získá velký poklad.
Na té pověsti mi nesedí jen jedna věc… Paní Perchta neuměla číst ani psát…
Zdroj: Rožmberské kroniky, krátký a summovní výtah od Václava Březana, Děti pětilisté růže - Jiřina Doležalová, Listy bílé paní rožmberské - Anna Skýbová
„Začneme s vlasy. Pošlu tě do salonu k Rusalce. Snad sis nemyslela, že ke Zlatovlásce byla příroda tak štědrá…když přišla, měla myší ocásek barvy pelichajícího kuřete…“ řekl Drak.
„No, ten předkus by s trochou dobrého líčení mohl být docela sexy…ale co ten KNÍR?!“ zhrozil se.
„Jsem dcera svého otce.“ řekla hrdě Veverka.
„Některá dědictví by sis měla nechat pro sebe, princezno…ubohá Rusalka, to jí nažene krev do tváří. Mimochodem, co to vaše království? Kolik má otec dcer?“
„Jsem samojediná a království se široko daleko žádné nevyrovná…“
„Konečně něco, na čem se dá stavět. Toho ženicha ti najdeme.“
Zhluboka se nadechla, aby utišila zběsilý tlukot srdce. Zase tréma, a to tu v zákulisí čekala už po třiadvacáté. Byla to jen tahle svíravá chvilka, než ji zavolali, kdy musela ustrnout uprostřed běhu bez možnosti cokoliv kontrolovat.
"Dvacet vteřin," zašeptal zkreslený hlas ve sluchátku.
V šeru hlediště zahlédla otcův vozík, pak odlesk brýlí, a když přimhouřila oči před bodovými reflektory, rozeznala i hrdý, přísný výraz jeho tváře.
Tak oni si mysleli, že je nás málo. Že loňské léto bylo poslední.
Ne, to MY jsme si to mysleli...
"Přivítejme ředitelku Festivalu - "
Je to letos naposled?
Usmála se a vykročila.
"- Kateřinu Pravdovou!"
"Dnes zase nedorazím," řekne Karel Vrbenský do telefonu. Když máte dítě, nemůžete si dovolit jen tak dva dny nepřijít domů.
"Nezní to jako dámská společnost."
V Karlově rodině se dědí nadání pro telepatii.
"Spíš dívčí. Někoho hlídám v bezpečném domě."
"Je to ta zrzka z mých vizí, že?"
"Ano," přizná Karel. "Budoucnost je proměnlivá. Už jsi ji přece dlouho neviděla."
"Buď opatrný."
"Ty na sebe dej pozor." Občas o ni má starosti. Přirozeně. "Máš co jíst k večeři?"
"Včera jsi uvařil kotel jak pro regiment vojáků. Máš večeři ty?"
"Nemám, ale něco se tady najde."
Izabela není Karlova dcera.
Kupodivu.
Když mi bylo osm, otec od nás odešel. Přísahala jsem, že nebudu jako on, že tohle svým dětem neprovedu.
Když se Adam narodil, věděla jsem, že tu pro něj vždycky budu. Byl to nejdokonalejší dítě na světě. Nedokázala bych ho opustit.
Když bylo Adamovi osm, začali mě doktoři připravovat na nejhorší. Čelila jsem možnosti, že svého chlapečka opustím, aniž bych to mohla ovlivnit.
Plakala jsem. Ne kvůli sobě, kvůli Adamovi.
Doufala jsem. Ne kvůli sobě...
Modlila se...
Mám štěstí, dostala jsem nějaký čas navíc.
Můj chlapeček stihl dospět. Já si konečně můžu oddechnout. Neopustila jsem ho, když mě nejvíc potřeboval.
To bylo za časů, kdy kluci holkám zpívali Prstýnky z lásky a mysleli to doopravdy.
To bylo za časů, kdy brouzdat se lesem bylo nad vše na světě...
To bylo za časů, kdy být trempem něco znamenalo, minimálně že vás důkladně prolustrovali "Franto piš!".
Hned na prvním svém vandru jsem propadla kouzlu dálek a chtěla znovu vylétnout z hnízda.
Tak šel jednou tatíček se mnou.
Zříc bandu očouzených bláznů v maskáčích, zavelel: "Domů!".
Jenže já, do pasti kouzla lesů lapená, v čase kdy ostatní se snažili tatínka přemluvit, skočila do vlaku a...
Jediné, na co se ubohý tatínek zmohl byla památná věta: "Zastavte ten vlak, já tam mám dceru."
Doma mne čekal teplý čaj a smířený tatínek.
A ze mne se stal romantický rebel. Bylo mi velkých třináct.
Každý rok věnuji jedno drabble tatínkovi.
Tentokrát s omluvou, že jsem ho tak zlobila. Já už budu hodná, tatínku :D
