DMD č. 23. pro 23. 4. 2018. Téma: Malebná slova

Malovat slovy více než věty,
životy, chvíle, ztracené světy.
Malovat slovy víc než kdo čeká,
odkrývat skryté dřív než se svléká.
Malovat slovy v nejlepších barvách.
Člověk je dítě, motýl je larva,
to lepší ještě někdy se stane.
Ochoč si zítřek, buď jeho pánem,
schovej své možná, najdi své jistě,
zůstaň stát na tom ztraceném místě.
Malovat slovy obrazy z dálky,
zahodit jistoty, vyhrát své války,
prochodit aspoň dnes nejlepší boty,
cesta je útěkem od samoty.
Malovat slovy, vyprávět obrazy,
tančit a zpívat a milovat bez frází.
Malovat slovy víc než kdo vidí,
z nouze i z lásky malířem lidí.

Pršelo. Vranovi s Liškou to přišlo normální.
Nezúčastněnému pozorovateli by to však přišlo jako konec světa. Déšť se řinul z nebes podoben vodopádu. Proudy vody bičovaly zem, která byla po pár minutách pokryta souvislou vrstvou kapaliny, a tudíž kapky opět vystříkavaly až netušeně vysoko.
Mokrá tráva klouzala.
Déšť očividně nevadil ani místním dětem. Tahaly staré pytle nahoru a sjížděly kopec, pořád dokola, nyní již podobné bahnitým koulím.
Vran uklouzl a turbína mu padla na nohu.
„Dopr-“ s pohledem na bahnité koule pokračoval. „-kený vohrady, kterej kretén zabroušenej, kráva sánská, plivajzník ztřeštěnej, který hovado, střevo, jantar...“
„Koukej, kam šlapeš,“ opáčila Liška.

...sedmerem výkřiků s krví,
sedmi máky zdvojenými,
matné luny v temných sálech
zrcadel se roztříštily…
Jak krásné verše. Vzpomněl jsem si na ně právě teď. Ležím a sotva dýchám. Bojím se snad blížící se smrti? Smrt je jen přechod do jiného stadia, tak proč se bát. A že se mnou nikdo není? Na druhou stranu nakonec každý musí přejít sám.
Vzpomínky ke mně přicházejí a zase odcházejí. Jsou to jen útržky, co se náhodně vynořují z mé paměti. Brzy se vytratí.
Ty verše jako kdyby byly o mně. Sedm výstřelů a z mého těla prýští krev rudá jako vlčí máky.

Stále si pamatují.
Na příběhy, které vyprávěli svým dětem a poté vnoučatům.
Na slova útěchy zahánějící pláč.
Na radostné výkřiky, když slavili úspěchy svých milovaných.
Stále si pamatují.
Ale okolní svět jako by zapomněl.
Sedí či leží a koukají do zdí a vzpomínají na hlasy milovaných.
Stále si pamatují.
A doufají, že jednoho dne se otevřou dveře a v nich budou stát jejich nejbližší.
Naděje však pozvolna umírá a oni si připadají osamělí.
A pak se jednoho dne dveře opravdu otvírají. Nestojí v nich však nikdo z rodiny, ale neznámý člověk.
Nevadí jim to. S úsměvem poslouchají malebná slova cizincova.

Vklouzla dovnitř, než místnost magicky zapečetili, a usadila se ve výklenku u okna mezi těžkými brokátovými závěsy.
„Čistá kouzelnická krev je jedinou cestou a nástrojem k vládě. Ministerstvo nás zradilo. Poddali jsme se mudlům. Schováváme se jako divoká zvěř. To musí skončit!“
Bellatrix slyšela rajskou hudbu. Visela na každém jeho slově a propadala se.
„Někteří se s mudly dokonce páří a přivádějí na svět špinavé bastardy! Proto musíme začít mezi svými bratry a sestrami, přáteli, mezi vlastními dětmi! Mor mudlovské krve nejdřív proniká do myslí slabých. Pomůžeme jim prohlédnout!“
Ohlušující potlesk. Příslib revoluce. Sladká příchuť moci.
Bellatrix Blacková se našla.

Česťa strčí ruku mezi kamení, Karl se snaží upnout své síly k vodě v Litavce, ale je daleko, mimo dosah. Veronika se zhluboka nadechne lesního vzduchu.
"Shora!" Křikne na své společníky, protože se vzduch na jejím jazyku třepotavě chvěje nepřirozenou magií.
Česťa začne zaříkávat, slova se linou z jeho úst jako hudba. Karl se k němu za okamžik přidá, druhý hlas zesílí kouzlo, Veronika neváhá - kouzlo ochranného kruhu, které má chránit před zlem, zná každé kouzelnické dítě - přidá se ke zpěvu zaklínadla. Trojhlasně malují magický kruh. Něco ale chybí, nebo začali příliš pozdě. Temnotemný přízrak se snese přímo mezi ně.

Odmala ho poutala rozmanitost jazyka.
Mateřština, cizí řeči, které se postupně učil, zejména latina.
Když jednou zabloudil do odlehlého kraje, okouzlila ho slova v nové, neznámé řeči.
Ještě víc si oblíbil původní jazyk svého národa, tak odlišný od současného a přece jemu blízký.
Časem začal pro radost vytvářet vlastní krásně znějící slova, z nich celé jazyky. A ty spolu s nekonečnou fantazií mu jako zaklínadla otevřely cestu do jiných světů.
Zemí pod zářícími hvězdami, zachmuřených horstev, zelených i temných lesů, hlubokých slují, nádherných měst. S mořem, které šeptá o zármutku i touze.
My, poutníci, v nich dodnes bloudíme a žasneme.

1880, Milán
"Jde jenom o hrubé malování obrysů objektů v prostoru! Nemá to žádnou vnitřní myšlenku!"
"Znovu prožívají svoje hříchy!"
"Zakažte to, zakažte to!" volali neutišitelné hlasy.
1960, New York
"Samozřejmě, jednou z nejdůležitějších vlastností lidského jazyka je arbitrárnost. To nás, pánové, odděluje od zvířete. Naše slova nevypadají ani neznějí jako objekty, které označují! Není tam žádný vztah."
2000, San Diego
"Znakové jazyky jsou ikonické protože můžou být! I mluvené by takové byly, kdyby mohli. Ale nemůžou, tak jsou arbitrární."
2016, Praha
"Nelze šroubovat suché teorie mluvených jazyků na jazyky znakové a divit se, že nesedí. Znakové jazyky jsou živé!"

Umma bolestí zaťala zuby, až březová větvička zapraskala. Matka ji pohladila po ruce.
"Ještě poslední písmeno," zašeptal šaman konejšivě a přejel po čele houbičkou namočenou v pigmentu. Matka něžně osušila směs barvy a krve, aby nestékala.
Umma zpod pootevřených víček nedočkavě zkoumala větve šumící nad hlavou, oblaka běžící po nebi. Stále byly docela obyčejné.
Musím mít celé zaklínadlo, ujišťovala se. Až pak prohlédnu.
Hrot kostěné jehly znovu pronikl do podkoží a Umma pevně zavřela oči.
Štípnutí, bolest, šepot tajemných slov, poslední opatrný dotyk.
Posadili ji.
Umma, šamanova dcera, poprvé spatřila úchvatnou barevnou krajinu, třpytící se magií, svět viditelný pouze vyvoleným.

Chtěl bych vidět, jak ti vrásky stáří čas do tváře vmaluje,
jak budeš šedá a shrbená,
přesto pro mé oči stále mladá a jako růže rozvitá,
a smíchem budou se ti třást ramena.
Chlapec vstal od stolu a přivoněl si k růži od Magdy.
"Mno, ta inspirace růží je dost jasná, takže nevím, jestli to není moc bez nápadu," napadlo ho. "A jedinej rým tam jsou shrbená a ramena, což taky není moc pozitivní," zastyděl se nad chabou tvorbou.
SMSku smazal a šel přemýšlet za kamarády, jako vždy. Magda na odpověď čekala dlouho, i když po čase jako růže opadala.