DMD č. 15 pro 15.4.2011 Téma: Stověžatý tatíček

Fandom: Profesor von Drak
Poznámka: Ten příběh není dokončený. Ani nevím, jestli má být.
---
„Znáte příběh o Cestě sta věží?“ zeptal se Viktor W.
„Ne. Vyprávěj.“
„Kdysi dávno bylo jedno město. Neví se už, kdy a kde. Možná, že ani nebylo z tohoto světa.
Vedla jím cesta, kterou strážilo sto věží. Sto mohutných a vysokých bašt, jediných v celém městě. Nejvyšší z nich se říkalo Tatíček.“
***
„Tatínku, já ci k velkým domům…“
„Nenávidím tě, slyšíš!“
Lháři...
„Otče, já nechci umřít… Prosím…“
„Je mi to líto, synku. Věže zmizely.“
***
Daniel von Drak zmateně zamrkal. Během vyprávění se mu podařilo usnout a teď hleděl do ustaraných tváří kolegů. Věděl, že o tomhle snu jim nikdy nepoví.

Neviděl ho deset let. Téměř zapomněl, co k němu cítil. Zapomněl, že vůbec kdy něco cítil. Stačil však jeden pohled na pevné zdi, mohutné věže i elegantní vížky. Připomněl se mu domov. Jediný domov, který kdy měl.
Věřil, že mu profesor Brumbál dovolí zůstat. Procházel známými chodbami. Nedovolil si rozhlížet se. Z pláště mu padal sníh. Studenti uskakovali.
Když mu profesor Brumbál stejně jako profesor Dippet před deseti lety odepřel místo učitele obrany proti černé magii a možnost zůstat v Bradavicích, měl pocit, jako by podruhé ztratil otce. Lord Voldemort přísahal, že zničí nejen Brumbála, ale i svůj ukradený hrad.

Místností je v zámku nepočítaně a chodby, ač jsem tady mnoho let, jsem ještě nikdy neprošla všechny. Jsem tu sama; za celá ta léta jsem nepotkala živého člověka. Chodím po dlouhých tichých chodbách, hladím chladné kamenné zdi a mluvím s nima. I kámen se rozpovídá, když jste s ním sami a umíte mu naslouchat. Vím, že tam venku zůstali rodiče, přátelé, obloha, slunce, vítr, ale už si je nevybavuji. Zámek je mi matkou, otcem i přítelem, stovky jeho věží jsou mi oblohou. Jsem tu zakletá již dlouho. V zámku je několik místností s kostmi těch, kteří se mne pokoušeli vysvobodit.

Když byl malý, vždy o něčem takovém snil. Maminka ho vychovávala sama. Věnovala mu všechnu svou lásku, ale přeci jen mu někdo scházel. Pak mu bylo 11 a on přišel na To místo. Nikdy nezapomene, jak ho spatřil poprvé. Z loďky, na hladině Černého jezera. To místo ho všemu naučilo. Kázni, píli, kamarádství, a především snaze a houževnatostí. Naučilo ho všechno, co mu jeho chybějící otec nedokázal poskytnout. On to místo miloval se všemi jeho úžasnostmi i nedostatky. Věděl, že díky tomuto místu se změnil celý jeho život. Byl to jeho druhý domov. Jediné útočiště. Jeho stověžatý tatíček. Bradavický hrad.

To bylo zase příšerné téma. :) Doufám, že svou malinkou historickou spatlaninou nikoho neurazím, obvzlášť s postavami, které jsem si vybrala.
Fandom: historie
Praha, 1377
„Ale tatíčku, pane králi, já chci a chci a chci!“
„Markéto, kolikrát ti mám říkat, že stavím nový kostel na Novém městě a daroval jsem velkorysý příspěvek pražskému arcibiskupovi a...“
„Ale Anně jste koupil poníka, proč nemůžete udělat i něco pro mě?“
„Markéto, říšská pokladna není bezedná!“
„Ale já chci a chci a chci!“
„Já bych chtěl, aby tvůj starší bratr Václav byl aspoň trochu šikovnější v lekcích mezinárodní diplomacie a měl lepší vztah k církvi!“
„Moje přání je maličko skromnější...“
„...“
„A já chci a chci a chci!“
„Tak tedy dobře, já ti tu stou věž postavím...“

Fandom: HP
Poznámka: Mezičlánek, který, byť se nezdá, bude v příštích chvílích velice důležitý. Za komentáře moc děkuji ioannině, Danae a Lejdynce!!!
Přestože žádnou negativní odezvu nečekal, byl její reakcí značně překvapen. Prudce se posadila a hlasem plným vzrušení mu sdělila, že pokud ji tedy opravdu potřebuje, velice ráda mu pomůže. Poté se strhla zuřivá debata o výzkumu, jímž se měl zdokonalit lektvar proti vypadávání vlasů. Severus se jím zabýval několik měsíců, avšak bez výsledku. Vlastně ani nedoufal, že by Hermiona mohla být jakkoliv nápomocná. Avšak studium v jejím stavu považoval za jed.
Pomalu se začínal u moře nudit. Nikdy nevydržel odpočívat dlouho. Těšil se do svého stověžatého tatíčka Londýna na nákupy chybějících přísad. Myslel pouze na své a přestával být všímavý.

Fandom: antropomorfní personifikace
Byl/a součástí malé komunity. Celkem jich tu žilo 595. Musel/a je přesvědčit všechny. Postupně. Teď a tady seděli jen ti nejdůležitější. Měli rozhodnout, jestli celou tuhle „aféru” vůbec stojí za to brát vážně.
Ne snad že by svůj úkol dostatečně soustředili. Ostrava s Olomoucí si něco spiklenecky šuškaly, Liberec si nepokrytě listoval katalogem Hudy sportu a Jihlava se soustředěně malovala. Brno ji/ho pozorovalo s mírně znechuceným výrazem. Hajzl jeden bezpohlavní, zaklel/a v duchu, ten bude určitě proti.
„A jak si tu změnu pohlaví vlastně představuješ?” zeptal se konečně její/ho největší odpůrce. „To z tebe má být stověžatý tatíček, či co?”

Šasta se to ráno probudil dřív než ostatní. Ještě nesvítalo, ale tma už ustupovala šeru. Postavil se a zahleděl se do údolí pod sebou. V noci vyhlíželo jako moře světel. Byly jich tisíce a táhly se dodaleka, až se jich trochu polekal. Teď se svět pod ním topil v ranní mlze a z ní vyrážely jako květiny desítky, stovky bělostných věží. Hleděl na ně s hrůzou a okouzlen. Byly líbezné jako dívčí paže, na chvíli zatoužil, aby ho přitiskly k sobě. Na chvíli pocítil hrdost, že patří k národu, který vystavěl Otce měst.
Kouzlo se zlomilo, jakmile prošel hlavní branou.

Budečské věže sní. O oblacích ubíhajících vysoko. O kořenech pronikajících hluboko. O lidech, kteří v nich prožívají životy. O síle, která je pozvedla. O architektovi. O otci věží.
Zatím se pod nimi trochu nespokojeně zavrtí Spirálová chodba. Věci jdou příliš pomalu. Je neklidná. Věže se ve spánku otřesou.
Nespočetné budečské věže. Každá z nich má svůj odraz ve vnějším světě. Každá z nich koření ve Spirálové chodbě. Ani ten, který jim první začal dávat tvar to netušil. Pokládal základní kameny tam, kde už dávno ležely.
Věže sní. Sní, dokud chodba neusoudí, že je čas některou z nich probudit.
Právě teď.

AN: Je to blbost :D Ale bohužel mě nic lepšího nenapadlo.
Hory. Jedna větší než druhá navazující jedna na druhou. Obrostlé stromy, které tvořili hustý les se zvěří.
„Mamíííí,“ ozval se slabí dětský hlásek a věžičky malého hradu se lehce zatřásly.
„Ano, zlatíčko?“ ozval se z druhé hory ženský hlas a okna o mnoho většího hradu se pohnuly, až se zdálo, že se hrad usmívá.
„Kdo je támhle to, mamííí?“ věžičky malého hradu se natočili k nejvyšší hoře s největším hradem.
„To je tvůj tatínek,“ stočili se věže i druhého hradu daným směrem. „Podle něj si byl vystavěn a jednou budeš jako on. Má stovky věží. Je to tvůj stověžatý tatíček.“