DMD Bonus č. 6 pro 19.4.2011 Téma: Sedmikráska

Fandom: Profesor von Drak
Poznámka 1: Tohle je jedna ze zkoušek, které musí absolvovat Jaroslav L., aby se ukázaly jeho schopnosti.
Poznámka 2: Takovýhle patos mi moc nejde, takže doufám, že je to aspoň trochu děsivé.
---
Říkali mi, že se můžu probudit kdekoli, ať se připravím na všechno.
***
Probouzím se na louce plné sedmikrásek. Nic jiné tady neroste. Od obzoru k obzoru jenom sedmikrásky. Slunce ustrnulé napůl cesty k západu. Okruží má z bílých lístků.
*
Kolem krku mi visí řetěz utržených květů. Vine se přes hrudník dolů k břichu, obtáčí nohy i ruce.
Když ucítím pohyb na skráni, vím už, co najdu. A skutečně. Sedmikrásky. Zpanikařím a pokusím se je strhnout. Nejde to. Svírají se víc. Bolí to.
*
Nejdřív ztrácím zrak. Srdce buší jako splašené. Nic neslyším. Zběsile tápu kolem sebe. Nic. Jenom ty kytky. Jemné a drsné zároveň.
Pak přestávám cítit prsty. Bolest sílí. V hlavě vybuchuje oheň. Musí být neuvěřitelně horký, protože je bílý. Bílý, žlutý a růžový. Krvácí.
Vím, že je to má krev. Plavou v ní sedmikrásky s odvrácenými středy. Myslím, že se smějí.
*
Bolí to. Slábnu. Cítím každou kapku. Každou květinu, která si máchá kořínky v rudé kapalině.
*
Teď už vím, že se smějí. Jsou surové.
*
Bože, ne! Kytky neumí plavat!
*
Proč s sebou mají ty šedivé kousky?
Hele! Tahle má červený. Ten znám! Ten nosí kyslík. Daniel mi to ukazoval.
*
Sedmikrásko, na co chce královna mé plíce?!
Já fotosyntézu neumím!

Fandom: Budeč
Poznámka: Snad jsem zase nějak nevyšinula z kánonu. A snad je to alespoň trošku děsivé. :)
Zacpala si uši, zavřela oči, stočila se do klubíčka.
Hlasy stále šeptaly.
„Chudobko. Chudobkó...“ Vtíravě. Podbízivě. Vrzavě.
Plakala, ale nijak je to neobměkčilo. Pořád za ní slídily a zle našeptávaly.
Měsíční louku jedovatými hlasy proměnily v rozvrácenou krajinu. Mechové lůžko se proměnilo v nehezký zvířecí brloh. Lesy napadli lidé, vyvrátili je, zabili stromy.
„Les tě potřebuje. Vrať se, Chudobko. Chudobkó...“
Vykřikla. Vzteky tloukla do stěn, do podlahy. Do něj. Ostatně, byla to jeho vina.
Kvůli němu skončila tady.
Podvedl ji.
Lhal.
Sliboval jí štěstí.
Cítí se nešťastná.
Tělo bolí. Srdce bolí. Bolí celý svět.
Tloukla víc, až tekla krev.
Krev!
„Krvácíš, Chudobko. Chudobkó...“
Mlčte, nechte mě být, mlčte. Nikam nechci. Chci pryč.
Bolest v břiše.
Další krev.
„Co se děje, Chudobko?“ Jeho hlas ji konejší. Pevně mu sevře ruku.
I po jeho paži stéká krev. Snaží se jí pomoc, ale brání se.
Kvílí a cítí, že se mění.
Padá na zem a dovolí bolesti, aby unikla z těla.
Chalupou se rozléhá silný dětský pláč. Syn.
Ale milý se děsí. Haleká o proklatém děcku.
Synáček není prokletý. Synáček je vílí.
„Chudobko... Chudobko...“
Už není víla. Stala se divoženkou.
Konečně svobodná. Utekla pryč. Divoká Chudobka.
V noci chodívala zpět. Zpívala malému Jáchymovi...

Fandom Originál
„Ušiel...“
Jonathan bol skúseným vyšetrovateľom. Tá správa ním však silne otriasla. Pamätal si každý okamih a v snoch sa mu pripomínal...
Sedmička, šťastné číslo. Kvety, krásne ženy. Zmiznutie siedmych krásnych žien. Sedem krások, sedmokrások...
V pivnici našli štyri truhlicové mrazničky, bez prúdu. Našli v nich rozporciované telá šiestich žien. Tú siedmu zjedol. Celú. Až na hlavu. Jeho kolega sa z toho hnilobného puchu rozkladajúceho mäsa, na ktorom sa hemžili červíky, povracal.
Hlavu našli spolu s ostatnými v ďalšej miestnosti. Miestnosť bola oltárom, hlavy ležali poukladané v kruhu, na okvetných lístkoch sedmokrások. Tváre žien boli zabalzamované, i tak im z krkov viseli sčerneté cievy a zdrapy svalstva. Ďalší kolega sa povracal.
Na stenách boli obrázky. Sedmokrások a žien.
Našli ho o dve poschodia vyššie, pri slávnostne prestretom stole. Servíroval si pečené rebrá, ktoré nemohli byť žiadneho zvieraťa. V pohári bola zelenkavá žlč. Plávali v nej ľudské, modré oči.
„Prečo ste to robili?“
„Len tak.“ Jeho ľadový smiech, bez štipky ľútosti, ho bude prenasledovať do konca života. „Milujem kvety a ženy. Ženy mi chutia. A sedmička, to je moje šťastné číslo. Sedmokrásky...“
Ušiel, dostal sa na slobodu. Koho ďalšieho zabije, zje?
Jonathan sa strhol zo spánku. Na kraji postele našiel kvet sedmokrásky...

fandom: Buffy, přemožitelka upírů
poznámka: psaní strašidelných věcí mi fakt nejde
Zabila jsi mě, Willow.
Nemohla mluvit, nemohla dýchat. Tara je tady. Tara je tady a zvedá proti ní zakrvácené ruce.
Co jsi mi to provedla?
„To jsem nebyla já, to ti udělal Warren,“ konečně se jí podařilo promluvit.
Tara se jen usmívala. Willow se podívala na své ruce a viděla v nich pistoli.
„Tak to nebylo! Tohle není, není... to tak...“
Zabila jsi mě. Pořád mě zabíjíš, Willow. Proč nedokážeš přestat, bolí to!
„To není pravda!“ zakřičela a stiskla kohoutek.
Kulka proletěla Tařinou košilí přesně v místě, kde zela krvavá díra.
Tara stála bez hnutí.
Na hrobě mi rostou sedmikrásky. Sedmikrásky jsou slzy, věděla jsi to?
„Nech mě být! Ty nejsi Tara. Tara by mi nikdy neublížila.“
Willow by mi taky neublížila. A podívej...
Okolo Tary se rozlévala kaluž krve, bylo jí stále víc, krvavé jezero se dotýkalo chodidel Willow a bylo horké.
Už na hřbitov nechodíš. Máš strach.
Tentokrát zasyčela.
Na hrobě mi rostou sedmikrásky.
„Ty nejsi Tara.“
Dívka se usmála a najednou to byla zase ona. Tak krásná, tak její. Willow ji musela obejmout. Hnijící tkáň se jí rozpadala pod rukama.
----------
Willow se probudila s pláčem, jako ostatně každou noc. Nikdy si neměla zahrávat s démonem snů.

Fandom: originál
A/N: inspirováno hororovou adventurou Exmortis, 18+
Řítil jsem se po okraji silnice a přidával plyn. Přímo po cestě jsem jet nemohl. Každých pět metrů ji blokovalo poničené auto.
Snažil jsem se upírat pohled před sebe, ale moje oči stejně nesčetněkrát zachytily krvavou změť uvnitř stojících vozů.
S každým kilometrem mne svírala větší úzkost.
Rozum mi říkal, že je na spěch pozdě. Byli už i tady...
Nikdo nevěděl, odkud se ty vraždící bestie vzaly. Někteří věřili, že se otevřely brány pekel, jiní, že jsou následkem experimentů, které provozovali Američani.
Mně to bylo fuk. Jediné, na čem mi záleželo, byla rodina.
*
Synova hlava mě přivítala hned za dveřmi. Roztřásl jsem se hrůzou, ale nohy mě nesly dál. Těla mojí ženy a dcery ležela nahoře v tratolišti krve. Roztrhané k nepoznání.
Nemohl jsem dýchat. S očima zalitými slzami jsem vyklopýtal ven.
Obloha nade mnou se barvila do ruda.
Padl jsem na kolena a rozplakal se.
*
Před mužem klečícím v prachu cesty se chvěla zelená rostlinka. Drobná sedmikráska.
Na obzoru se objevily černočerné mraky. V dálce zazněl děsivý jekot a pořád se přibližoval. Ohromující rychlostí. Muž si pádící smrti nevšímal.
Vřískot a řev obludného zástupu byl stále hlasitější. Květinka zvadla a na všechno padla tma plná zuřivé touhy po krvi.

fandom: originál
Tmavá noc, po nebi plávali riedke mraky, ktoré striedavo odkrývali a zakrývali úzky kosáčik mesiaca. Lujza kráčala rýchlymi krokmi zakrútená do kabáta a preklínala svoje nápady.
Zastala pred ošarpanou budovou. Niekde na poschodí búchali uvoľnené okenice a z podkrovia počula vrhanie holubov. Vytiahla z vrecka odkaz.
Príď sama po zotmení, uvidíme, čo sa dá robiť.
Prines si sedmokrásku.
Zhlboka sa nadýchla a vošla cez vŕzgajúce dvere.
Okamžite ju omráčila silná aróma bylín. Uprostred izby sedela pri sviečke veštica obklopená rôznym nábytkom a zväzkami bylín.
"Ty sa chceš spojiť s tvojím mŕtvym priateľom, pravda?" oslovila ju škrípavým hlasom. "Ale chce sa stretnúť aj on s tebou?"
"Neviem. Ako to mám vedieť?"
"Daj mi sedmokrásku a ja ti to poviem."
Lujza vložila kvietok do natiahnutej ruky a sadla si oproti. Okamžite ju obstúpilo podivné kúzlo, sviečka žiarila ako slnko a ona nemohla odtrhnúť pohľad od sedmokrásky.
Starena obtrhávala lupienky a popritom mrmlala. Odtrhnuté lupienky sa znášali k zemi, vzbĺkali a mizli. Každý ďalší sledovala Lujza s rastúcou hrôzou.
"Chce sa stretnúť... Nechce... Chce... Nechce! Okamžite odíď!!!" zvrieskla starena.
Lujzu kúzlo pustilo a vybehla z domu, čo jej nohy stačili. Ešte dlho ju desili kroky za chrbtom a v nose zápach spálenej sedmokrásky.

Fandom: Originál
Když mi bylo osm, já a pár mých kamarádek jsme založily tajný spolek Květinové víly. Každá z nás si vybrala jméno jedné květiny – já byla Sedmikráska.
Růže, nejstarší z nás, jednou vymyslela, že budeme skládat zkoušky odvahy.
Já jsem šla jako první. Mým úkolem bylo donést na půdu jednoho opuštěného domu kytičku sedmikrásek.
Ten dům nás vždycky fascinoval. Jeho pomalu pustnoucí zahrada, rezivý plot, zaprášená okna a oprýskaná omítka. Ale nikdy jsme se neodvážily tam jít.
Do domu jsem se protáhla rozbitým oknem. Uvnitř to bylo cítit zatuchlinou.
Potily se mi dlaně. Trochu jsem se bála.
Dřevěná prkna na schodišti praskala a přiživovala tak můj strach.
Na půdu dopadaly úzkým světlíkem poslední paprsky zapadajícího slunce. Chtěla jsem odložit svazeček sedmikrásek a vrátit se zpátky.
Jenže pak jsem před sebou spatřila něco příšerného.
Vykřikla jsem.
Sedmikrásky mi vypadly z ruky.
K holkám jsem přiběhla k smrti vystrašená, neschopná jediného slova.
Nikdy se nedozvěděly, co jsem spatřila na půdě onoho domu.
O rok později zveřejnily místní noviny článek, s tučně vytištěným nadpisem: Mrtvola ležela dvacet pět let na půdě domu. Pod tím stálo menším písmem: U mrtvé ženy se našla kytička sušených sedmikrásek. Policie zatím neví, jestli se nejedná o podpis vraha…

Fandom: originální
Poznámka: Nevím, nakolik to bude čitelné a strašidelné, ale snaha byla... :) Za inspiraci děkuji Kaiovi (snad se brzy uvidíme), věcičkám, na kterých právě pracuji a taky úžasným výtvarníkům od LUTS. Protože, víte - ten polda má naprostou pravdu.:)
Když vstupoval na schodiště, byl už vlastně mrtvý. Jenom to nevěděl. Byl až moc zaměřený na svůj cíl, než aby cítil, jak mu ubývá čas. Byl TAK sebejistý! Rukavice. Pytlíky na botách. Škrtící struna ve sportovní tašce. Nevěděl to ani v okamžiku, kdy nad ním cosi skříplo a do kolen mu narazilo jednasedmdesát centimetrů k nepříčetnosti rozzuřeného resinu.
Bylo to rychlé. Pád. Zlomený vaz. Zvláštní. Dokonce i existenci natolik odpornou, jako ta jeho, může ukončit jedno jediné křupnutí...
Policie přijela okamžitě. Právě probuzenou, zcela šokovanou Alici, která je okamžitě zavolala, samozřejmě nikdo nepodezíral. Nakonec, proč taky. Nehoda. Klopýtnutí. V podstatě obrovská klika, protože kdyby její ex ty schody dokázal vyjít, byla by mrtvá.
A já bych byl sám.
Což by se mi vůbec nelíbilo.
Na odchodu se jeden z policajtů ohlédl a podíval se mi přímo do očí.
"Páni... Jedna z těch drahejch korejskejch věciček, že jo? Hezká. Jako živá."
Oh, to je vážně milé. Víte co? Mít vizáž roztomilého studentíka v džínách a tričku se sedmikráskou má někdy nesporné výhody.
Krásné pomyšlení, že právě ta nevinná sedmikráska byla tím posledním, co ten zatracený parchant ve svém mrzkém životě viděl.
Stejně krásné jako nezpochybnitelný fakt, že už Alici NIKDY neuhodí.

Fandom: originální
Poznámka: Zas tak originální ne. :o)
Kdysi to mohlo být reprezentativní sídlo, dnes spíš ruina. Rozbořené, zčernalé zdi, vytlučená okna. V opuštěných pokojích teď roste tráva, zjara jedovatě zelená, posetá bílými hlavičkami sedmikrásek. Čistá vůně jara se mísí s kovovým pachem krve. Seržantka Králová se otřese.
„Ošklivý případ,“ poznamená fotograf. „Tu holku něco doslova roztrhalo na kusy.“
„Tohle místo maléry přitahuje,“ zahučí soudní lékař, který právě dorazil na místo činu.
„Co, už se tu něco podobného stalo?“ ptá se seržantka.
„Majitel tohohle sídla padl v první světové. Jeho žena pak zešílela a zavraždila všech svých sedm dětí. Říká se, že tu straší,“ patolog pokrčí rameny.
Večer se sem Lenka Králová vrátí. Stmívá se, a dům obrostlý kvítky vypadá kdoví proč depresivně. Ticho na ni padá jako kámen. Najednou na ni přijde strach a dýchá se jí těžce.
Cosi za ní zašramotí. Otočí se, s rukou na zbrani.
Ale je to jen drobná holčička v dlouhých bílých šatečkách, která na ni přemýšlivě hledí. Má světlounké vlásky a tmavé kruhy pod očima.
„Ahoj,“ řekne seržantka. „Lekla jsem se tě.“
„Ahoj,“ odpoví děvčátko. Usměje se; má malé ostré zoubky. Napřáhne k ní ruku. „Nechceš sedmikrásku?“
„Nechceš sedmikrásku?“ ozve se jí za zády šestihlasá ozvěna.
Seržantce Králové naskočí husí kůže.

Fandom: Originální
Navazuje na Dědictví
Bledé paprsky úplňku dopadají na obraz v prázdné místnosti. Roztomilá dívenka sedí v zelené trávě. Trhá sedmikrásky, plete z nich věnečky, zdobí si šatičky a tiše si prozpěvuje. Okvětní plátky zvadlé růže se sypou na bílou sukni jako krvavé skvrnky. Ale ty sedmikrásky jsou tak čisté a hezounké! Nasbírá jich plnou hrst.
Potrhaná černá oblaka zastřou měsíc.
Útlá postavička ověnčená sedmikráskami vzhlédne ke stropu. V domě jsou noví lidé. Spí v pokoji nahoře. Pěkně je přivítá, jak se sluší. Až sem slyší jejich dech. Bezstarostně spí a netuší, že za chvíli dostanou dárek.
Dívenka vystoupí z rámu. Jako motýlek se snese na koberec.
Princeznička kráčí lehounce, tančí po špičkách a stíny ji objímají. Její krajkové šatičky halí plášť tmy, dlouhé zlaté vlásky za ní vlají. Stoupá po schodech a usmívá se. Těší se. Krůček za krůčkem se blíží k ložnici. Roztroušené sedmikrásky v jejích stopách vydávají slabounkou záři.
Dveře se samy neslyšně otvírají. Nikdo to neví.
Dá jim všechny svoje sedmikrásky. Půvabná tvářička se skloní nad postelí a jemné ručky začnou krášlit nic netušící spáče. Něžné kvítky pokrývají hruď, čelo, tváře, oči, pootevřená ústa… Dívenka si tiše prozpěvuje.
Pod každým kvítečkem se pomalu rozlévá krvavá skvrnka. Připomíná plátky zvadlé růže.