DMD Bonus č. 6 pro 19.4.2011 Téma: Sedmikráska

fandom: Rytíř na kajaku, Otto Janka
Pozn.: víc děsu už jsem z toho nevymáčkla, ale kdo to četl, ten se doufám aspoň trochu otřese
Vichr byl patetický. Rytíř potápějící se do rašeliniště s bublavými zvuky a teskným pohledem upřeným na sedmikrásku. Teskný! Používá to slovo někdo?
Po skutečném seznámení s rašeliništěm Zachařovi nebylo dobře. Převaloval se na lůžku v mrákotných snech.
K ránu radši vstal a šel k řece. Bylo mu horko, skočil do proudu a udělat pár temp. Když se vracel, stála na břehu Alena.
Zastavil se kus od břehu a šlapal vodu. "Co tu děláš? Je ještě skoro noc."
Vypadala smutně a přísně zároveň. Teď by ji těžko rozesmály nesmysly o volavkách a ledních medvědech.
"Ty si nedáš pokoj. Nezastavíš se, dokud ho nechytíš."
"Musím."
"Musíš? Kdo ti to přikázal?" ušklíbla se trpce.
Mlčel. Nohy mu ztěžkly.
"Slumba, Slumba... nic jiného neříkáš. Už to nechci slyšet. Chci zapomenout."
"A co Jiří?"
"Zapomenout, Zachaři. Ale to bys nepochopil." Hodila kytičku sedmikrásek do proudu a odcházela.
Voda byla divná, nohy v ní vázly. Nebyla to voda... byla to rašelinná kaše, a on v ní vězel po ramena.
"Slumba..." slyšel ještě povzdech, pak zahlédl stín a záblesk ostří. Tichý výkřik a tupý pád.
"Aleno! Aleno..." chtěl křičet, ale hlas mu uvázl v hrdle.
Propadal se hloub a hloub.
Sedmikrásky na břehu byly zkropené krví.
Teskné...

Fandom: originální. Až moc.
Poznámka: není to horor, ale myslím, že je to děsivé. Rozhodně je mi z toho nedobře.
Bála se bouře. Bála se síly tetelící se ve vzduchu, bála se blesku, který nechával místo očí klikaté jizvy, bála se hromu, který trhal nebe i uši. Bylo jí sedm a maminka nebyla doma.
Tatínek doma byl. Měl ji rád nejvíc ze všech a bouři by ji nedal. Nedal by ji nikomu. Byla jeho. Jeho sedmiletá kráska, jeho Sedmikráska.
Když vypadl proud, rozsvítil svíčky a zavolal si ji k sobě na pohovku. Schoulila se k němu do klubíčka. Byla v bezpečí. Objal ji a vykládal jí pohádky o ctných rytířích a krásných princeznách. O princi, který překonal sedm hor a sedm řek a přinesl své princezně sedmkrát sedm sedmikrásek.
Ze spánku ji probral obzvlášť silný hrom a ruce, které se dotýkaly jinak. Znala ty příjemné dotyky, o kterých se nesmělo mluvit. Ale když poslední blesk rozčísl oblohu, odešel s bouří kus jí samotné. Zbytek smyl déšť.
Když povyrostla a mohla se dívat na zprávy, slyšela mnohé na adresu těch zlých pánů. Na adresu svého tatínka. Ještě mnohokrát ji varovali před cizími lidmi. Stavěli hromosvod po bouři…
Bouře se bojí dodnes. Nejsou to však hromy blesky, co ji děsí. Ale copak mohla už tehdy vědět, čeho se skutečně bát? Copak mohla?

Jsou tam těžké okované dveře. Prochází kolem nich po špičkách, aby nechtíc neprobudil to, co za nimi odpočívá. Prochází kolem nich každý den.
Jsou tam těžké okované dveře. Jak dny plynou proklepává jejich dřevo, jestli je nenapadl červotoč, hladívá jejich petlice a kované zámky. Zamyšleně. Natírá je olejem, aby nezrezavěly.
Jsou tam těžké okované dveře. Jednoho dne prostě neodolá. Musí se podívat na to, co je za nimi. Vytáhne zpod kaftanu svazek klíčů a probírá se jimi. Ještě chvíli váhá.
Jsou tam těžké okované dveře. Mají sedm zámků. V jednu chvíli je začne odmykat.
První zámek. Ozývá se křapot lámaných kostí. Do jejich morku se zahryzne děsivý smích.
Druhý zámek. Vichřice lomcuje okenicemi ve věžích. Sníh protrhává střechy.
Třetí zámek. Skřípění zubů se rozlehne sklepením. Spěšné klapání podpatků.
Čtvrtý zámek. Zima se rozleze do všech koutů. Otřese se strachem.
Pátý zámek. Rozklepou se mu kolena.
Šestý zámek. Krvavá mlha před očima.
Sedmý zámek. Zavoní sedmikrásky. Obzor se projasní. Dveře se otevřou a za nimi je svět. Obyčejný a všední jako obyčejně. Uklidněn dveře zaklapne a zámky jeden po druhém zamkne. Ve správném pořadí.
Jsou tam těžké okované dveře. Všechno je v pořádku. Dál může žít ve slonovinové věži vlastní fantazie.

Fandom: HP
Poznámka: Mráz po zádech snad běhat bude, o strašidelnosti radši mluvit nebudu. Za komentáře děkuji ioannině a Arn Dair!!! Opět můžete hledat ukrytou sedmikrásku...
Procházela se po rozkvetlé louce, držíc za ruku sotva dvouleté děvčátko. Nasávala vůni blížícího se léta. Brouzdala nohama v trávě zvlhlé raní rosou; pociťovala čistou radost ze života. Náhle se holčička vymanila z pevného sevření a utíkala směrem k obzoru smějíc se klokotavým smíchem. Hermiona toužila popadnout ji do náruče a výskat spolu s ní. Jakmile se odněkud vynořil strhaný Severus, prozřela.
„Daisy! Počkej! Zastav!“ Holčička neviděla, neslyšela, ale bezhlavě se hnala dál k cíli, kterým byla obrovská propast ostře ukončující louku.
Hermiona nemohla běžet, nemohla plakat. Mohla spoléhat na Severuse. Běžel zpomaleně a až groteskně připomínal filmového panáka.
Daisy dosáhla rozhraní a jedním krůčkem se zřítila do hlubin. Vše ztichlo a zamrzlo uprostřed pohybu.
Nad jámou se objevila maličká bílá postava. Přestože Daisy v mnoha rysech připomínala, jednalo se bezpochyby o starší dítě opačného pohlaví.
„Zabili jste ji. Moje sestřička je mrtvá. Vaší rukou.“ Zatímco bytost pronášela tato slova, stávala se někým notoricky známým. Tělíčko se zvětšovalo a tvář nabývala obludných proporcí. „Proto budete stiženi trestem smrti. Oko za oko, zub za zub. Já, Lord Voldemort, strážce Říše mrtvých, jej neprodleně vykonám.“
Hermiona se probudila. Rozklepaná a vyděšená. Přitulila se k Severusovi a pokusila zapomenout. Hledala nejkrásnější vzpomínky. Vzdychla.

Tone v hlubinách. Potápí se jako bělostný květ sedmikrásky.
Nemůžeš nic udělat. Nic jej nezachrání. Je ztracen. Neptej se proč. Může si za to sám! Nemá cenu se modlit. Nemá cenu volat o pomoc. Nemá cenu se za něj přimlouvat. Nemá cenu vytahovat hůlku. Předem prohraný souboj…
Je ztracen.
Zatracen.
Už zmizel. Černá hlubina jej pohltila. Voda nad ním se zavřela.
Klesá ke dnu. Cesta to bude dlouhá a nechutná.
Masožravé chaluhy jej omotávají. Ďasovci se na něj šklebí. Jezerní lid skřípe zuby. Bude se ti o tom zdát! Tyhle vize tě budou pronásledovat. Těš se!
Už to vidíš, že? Šlahoun chaluhy mrská po těle. Omotává se kolem něj. Je zelený a slizký. Představ si, že se dotýká tvého miláčka. A co teprve ďasovec. Pitvoří se a chytá jej svou odpornou rukou za nohu. Šklebí se víc, když vidí, že je bezmocný. Jezerní lidé připlouvají blíž. Kořist. Náčelník mu trojzubcem probodává hruď. Krev tónuje okolní vodu.
Třeseš se.
Bojíš se?
Máš strach?
Děsí tě to.
Myslíš si, že to bylo jen pro blbost? I za tu se platí. Zvykej si! Ve světě kouzel není slitování. Všechno má svůj řád! Koho zajímá vaše láska? Neměl dráždit oliheň. Tohle je řád jezera.

Fandom: Harry Potter
Poznámka: Tak si nejsem jist, jestli jsem vystihl podstatu strašidelné povídky. Zkuste a uvidíte.
Utíkal úzkou chodbou osvětlenou pochodněmi. Ač se snažil běžet, jak nejrychleji mohl, věděl, že ho to dohání. Z temných výklenků a chodeb, na něho svítily červené krví podlité oči. Musel uniknout. Ale celým tělem cítil, že kdyby vběhl do některé z postraních chodem, bylo by to poslední, co kdy v životě udělal. Osvětlená chodba skončila. Jeho pohltila tma. Tápat podle stěn. Ruce ho studili na vlhké kamenné stěně. Rukou přejel po chlupaté hlavě. Ucukl. Rozeběhl se tmou vpřed. Doufal že na nic nenarazí. Nenarazil.
Konečně uviděl konec. Tesaná chodba, ústila v lese, osvětleným úplňkovým měsícem. Jen tam může svého pronásledovatele setřást. Vběhl mezi stromy, kličkuje mezi nimi. Instinktivně se sehnul. Nad ním proletěl vrčící stín. Narazil do stromu za ním. Cosi zakňučelo a tlustý kmen praskl. Na nic nečekal. Rozběhl se dál. Všude kolem, se ozývalo Vlkodlačí vytí. Začínal chápat, že byl příliš pomalý. Byli všude kolem. Náhle se před ním otevřel velký prostor. Zabrzdil na louce. Ze všech stran k němu přistupovali vlkodlaci. Z tlam jim odkapávali sliny. Zezadu ho něco povalilo. Již věděl, co se s ním stane. Pětiletý Remus Lupin ležel na zemi dívaje se, na několik sedmikrásek rostoucí kousek od něho. Již nikdy nebude jako dříve.

Fandom: >DMD
BJB :o)
Máme ve znaku sedmikrásku – no a co? Zkus se tomu zasmát, srabe.
Jsme totiž fakt poetický duše. Máme styl. A můžeme ti věnovat všechen čas na světě, tak se neboj.
Myslela sis, že to je všechno jenom jako, co? Můj ty bože, ty si to pořád ještě myslíš!
Ne na dlouho.
Sleduj.
Když nedodržíš limit poprvé, pošleme ti sušenou sedmikrásku. Někteří mí kolegové tomu říkaj poslední výstraha, ale já nechci být zbytečně melodramatickej.
Některým to stačí. Někteří se potom fakt polepší.
Když nedodržíš limit podruhý, vyryjeme tu sedmikrásku do tvýho monitoru.
Jo máš pravdu. Třeba bude počítač fungovat i tak. Ale chceš to riskovat?
Když nedodržíš limit potřetí, vlezeme ti na pevnej disk (jsme totiž fakt malí) a přemažeme ti všechny soubory dokumentama o sedmikráskách.
Říkáš, že ti to nevadí? Vážně? Takže až si budeš chtít pustit svůj oblíbený ilegálně staženej seriál, uvidíme, kdo se bude smát naposled.
Hele, poslední stádium je, že ti vyryjeme sedmikrásku skalpelem do mozku, ale tuhle možnost vážně nemáme rádi. Tak nás k ní nenuť.
Tak se sakra snaž a piš dobře, protože jestli nebudeš mít do půlnoci u svýho drabblete aspoň tři komentíky, přijdeme si pro tebe.
S komentíkovou policií si nikdo zahrávat nebude!

Fandom: originální
Poznámka: Hned, jak jsem si přečetla zadání, bylo mi jasné, že se tohle drabble bude odehrávat ve dne. A na louce.
Šli jsme na louku. V lese.
Daisy a já.
(Daisy je moje sestřička. Jsou jí jenom čtyři.)
Byla tam brána. Taková strašidelná s klikou jako hlava.
Ale Daisy se nebála a utekla mi dovnitř.
Všude bylo plno sedmikrásek. Ale nevoněly.
Svítilo slunce, ale vzduch se vůbec nehýbal a byla zima.
Daisy to vůbec nevadilo. Měla svetr od maminky. Já jsem si ten svůj zapomněl.
Chtěl jsem se vrátit domů, ale Daisy nechtěla. Smála se a poskakovala v trávě.
Trhala sedmikrásky.
Bylo ticho. Neslyšel jsem žádné ptáky. I komáři ztichli.
Stromy dělaly ošklivé stíny.
Daisy měla náruč plnou sedmikrásek a pořád se smála.
Potom upadla. Zdálo se mi, že padá hrozně dlouho. Vyhodila sedmikrásky do vzduchu a ztratila se.
Volal jsem na ni: 'Daisy! Daisy!'
V trávě nic nebylo.
Daisy stála za mnou. Poznal jsem to - poklepala mi na rameno.
Byla mi zima. Hrozná zima. Daisy mi dýchala na krk, ale nemohla to být ona – moje setřička Daisy je malinká...
Utíkal jsem pryč. Zpátky do lesa.
Vrátily se všechny zvuky a vzduch se zase hýbal. Ale pořád jsem běžel, honilo mě to.
Nesmí mě chytit!
Doběhl jsem domů. V kuchyni u sporáku stála maminka. Když se otočila, měla oči plné sedmikrásek.

fandom: originální
poznámka: raději 15+, ačkoliv myslím, že tam nejsou popisné scény. Jsem znechucena sama sebou, co jsem to dokázala vymyslet. Ale realita bývá občas krutá. Podobnost čistě (ne)náhodná.
*
Byl krásný podzim, venku ještě kvetly sedmikrásky, bylo brzo po poledni a sluníčko svítilo.
Šla domů ze školy, poslední část cesty sama. Byla už velká holka.
Chtěla utrhnout pár kytiček do vázičky, jen tak, mamince pro radost. Bylo jich tady hodně, velká sídliště byly daleko a kousek dál bylo spoustu zahrádek a na nich i hezčí kytičky, ale jí stačili ty malé bílé chudobky, obyčejné a přesto krásné.
Najednou ji zastínil nějaký stín.
Podívala se vzhůru, aby zjistila, co se stalo, a uviděla siluetu muže.
Nebála se, ale kdyby tušila, co se bude dít v dalších chvílích, asi by měla strach.
Dal ji ruku přes pusu, v té chvíli si uvědomila, že to není jen kolemjdoucí.
Chtěla křičet, ale neměla jak, a kdo ví, jestli tu byl někdo, kdo by ji slyšel.
Netušila, co po ní bude chtít.
V aktovce byl její mobil, může mu ho dát, když ji pustí.
Hlavou běželo spoustu nápadů, co říkat, pokud dostane možnost mluvit.
Už tu možnost nedostala.
Nejprve ji dal do pusy kus hadru. Vypadalo to, že je připravený.
Potom ji začal svlékat.
Kroutila se, očima prosila, aby toho nechal.
Poté se svlékl i on.
Bolelo to.
Doufala, že to brzo skončí.
Skončilo.

Fandom: Originální, s nádechem Broučků
„Dobrou noc, Beruško,“ říkávala maminka předtím, než zavřela dveře dětského pokoje. Barunka milovala ten večerní rituál. Nejdřív pohádka. Vůně staré ohmatané knížky, šustění křehkých nažloutlých stránek, maminčin hlas, ze kterého tak příjemně šimrá za krkem. A sotva se knížka zavřela, Barunka se ponořila do peřin a do maminčiny vůně. Pohlazení po vlasech, slůvka na dobrou noc – a pak už jen hřejivě hluchá tma.
„Dobrou noc, Beruško,“ říkávala maminka, když si prohlížela si nevinnou tvář své usínající dcerky. Působila tak křehce a zranitelně. Jako figurka z pohádkové knížky. Jako loutka, které zpřetrhali vodící nitě. Ale noc je ještě mladá a v kuchyni čeká hromada nádobí.
„Dobrou noc, Beruško,“ byla poslední slova, která se rozlehla domem. V kuchyni tlumeně hrálo rádio a do dřezu odkapávala voda. Maminka tam nebyla. Té noci znovu stála nad Barunčinou postelí a na úsměvem pokřivených rtech ji pálily slzy. Drobné tělíčko spícího děvčátka se dosud zdvihalo a klesalo v rytmu dechu, nad ním však visel napřažený kuchyňský nůž. Umytý obzvlášť pečlivě.
„Dobrou noc, Beruško,“ říkávala maminka předtím, než večer odešla ze hřbitova. Barunka spala. Jako Beruška. A na jejím hrobě mezi bílými kamínky kvetla sedmikráska. Jediná chudobička s kraječkem jako krev červeným.