DMD Bonus č. 6 pro 19.4.2011 Téma: Sedmikráska

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: Pamatujete na loňské Balancování na hraně naděje? Tohle se odehrává dva dny poté.
Věnováno dětem na Žlutém kopci. (Kdyby někdo nevěděl, tak tam je onkologie.)
Lisa byla u snídaně nezvykle potichu.
Mistru Severinovi, který byl z dob vlastního dětství naučený jíst mlčky (a přinejlepším poslouchat nějaké čtení), trvalo hodně dlouho, než si toho všiml. Až když uslyšel závěrečné „Děkuji,“ uvědomil si, že je to teprve druhá věta, kterou dítě od probuzení proneslo.
„Bolí tě něco?“
„Ne, mistře.“
Tenký, nejistý hlásek.
Mistr se znepokojeně zamračil.
„Bříško, jako předevčírem?“
„Ne, mistře. Je mi dobře.“
Pohled upřený na špičky bot.
Mistrovo znepokojení vzrostlo.
„Špatné sny?“ zeptal se a zároveň už načrtával kouzlo pro zviditelnění magické pečeti.
„Ne, mistře. Nic se mi nezdá.“
Slyšel v tom hlase správně pláč?
„Stýská se ti?“
„... ne. Ani ne.“ Odmlka. Pak: „Já vím, že nemůžu zpátky.“
Příliš dospěle, příliš rozumně. Najednou si všímal, jak se malá při diagnostice ani nehýbe... jak usilovně se snaží být mu nápomocná...
… nebo je ztuhlá strachem?
Už už chtěl nespokojeně zavrčet, když se tichounce zeptala: „Co tam... vidíte? Budu... v pořádku?“
Nechal linie kouzla rozplynout.
„Budeš.“
Vklouzla mu do náruče. Položila si hlavičku na jeho břicho. Chvěla se jako ptáčátko.
Bezděčně ji objal.
„Čeho se bojíš?“
Mlčky ukázala na truhlici. Stál tam pohár, ze kterého včera pila svůj lektvar.
Teď v něm byla voda a kytička sedmikrásek.
Zčernalých.

...aneb co mou těžce zkoušenou mysl napadne jako první, když se řekne "sedmikráska" a "děsivé"
"Profesor Snape - Severus Snape - dělal co?" Brumbál se prudce otočil se šokovaným výrazem ve tváři.
"Souložil," neochotně odpověděla Minerva, která se netvářila o moc klidněji. "S tou... dívkou... z jiného světa."
"To je zdravé a v pořádku," mávl rukou ředitel. "Myslel jsem to, co jste říkala předtím."
Minervin výraz se změnil na zmatený a mírně vyděšený. "Plaval v jezeře... nahý?" zeptala se jakoby zkusmo.
"Noční studená koupel organismu taky jen prospěje," zasvítily oči za půlměsícovitými skly. "To ještě předtím."
"Sbíral sedmikrásky na břehu." zakroutila hlavou teď již naprosto zmatená profesorka.
"Severus sbíral sedmikrásky?!" z Brumbálovy tváře se vytratila barva. "Proč by to dělal? Do lektvarů je nemá..."
Minerva si opatrně odkašlala. "Chtěl z nich dělat věnečky."
"Věnečky?" přiškrceně ze sebe vypravil Brumbál. "K čemu?"
"Říkal..." Minerva vypadala, že by raději neodpovídala. "Říkal, že mu prý krásně kontrastují s jeho černými vlasy."
Ředitel zalapal po dechu.
"A taky prý chce jeden dát té slečně... místo toho, o který kvůli němu přišla." pípla ještě profesorka.
Vysoká postava Albuse Brumbála se v tu chvíli sesunula k zemi. Minerva se k němu rychle sklonila a pak vyslala svého patrona k madam Pomfreyové.
Venku se zatím ruku v ruce procházely dvě postavy s věnečky sedmikrásek.
Fandom: Měsíc v jináči (aneb zprzněný HP)

Fandom: Valerie a týden divů
Varování: sny, incest, femslash a kánon vůbec
taky moje neschopnost děsit
Netvor. Je zpátky. Je na jejich dvoře. Přišel po setmění. Nesmíš ho pozvat dál, babičko!
Stále mění podobu. Nikdo neví, jakou tvář si nasadí. Sleduje její kroky. V křivolakých uličkách. V kočáře biskupa. Za bílým vějířem v kazatelně.
Mezi jejími koleny. Ale to se nestalo!
Nestalo!
Jen polibek. Ošálil ji. Držel ji v náručí. Na rtech krev, slepičí. Jako tchoř!
Tchoř! Rána. Kůže zavěšená na zdi.
Zvedl ji. Něžně, až by ji málem ošálil znovu. Hlava jí bezmocně visela dolů. Byla vláčná, když ji uložil do rakve.
Ošálila ho.
Vstala z mrtvých, z truhly plné zelených jablek.
„Jsou mé rty poskvrněné, Hedviko?“ ptala se přítelkyně.
„Jedla jste přece ovoce,“ odpověděla s úsměvem.
Držela ji v náručí, na rtech dotyk jablka.
Netvor. Chce jí dát srdce jejího bratra a šeptá jí o nesmrtelnosti, o tom, že je alabastrové podání ruky, dosud nerozpůlené granátové jablko, ale on, že je s ní,
že je sní,
na místě anděla strážného a žehná nejskvělejší krví.
Její ústa. Její ňadra. Její klín…
„Orlíku!“ probudí se s výkřikem v rozházené posteli.
Včera našla ve svých šlépějích sedmikrásku s kapkou krve na květu.
Týden divů se vrátil a s ním i netvor v nových podobách, s novými lstmi.

Poslední, co si pamatovala, byla cesta na každoroční trh, skupina cizích obchodníků a darované jablko. Probudila se v cele. Dveře se otevřely, stará žena jí hodila bílé šaty, podobné rubáši, a černý závoj.
"Připrav se na oslavu!" přikázala.
Když se dveře otevřely podruhé, byla oblečená. Dva strážci ji vyvedli temnými chodbami ven. Sluneční světlo ji oslnilo a závoj, který jí přetáhli přes oči, jí zastínil výhled. Všimla si jen kruhu lidí s podivně nepřítomnými pohledy. Uprostřed stál muž, který hleděl na - nebo skrz? - ni. Vydala se k němu, přitahovaná jeho pohledem. Nevšimla si, že ji stráže opustily.
Poklekla před tím mužem, jako poslušná loutka. Šeptal stále dokola nějaké slovo, ale rozuměla jen samohláskám - EIAA - nedávalo to smysl. Strhl jí závoj. Něco za sebou uslyšela, ale nemohla se otočit.
Pak její mysl zaplavily obrazy.
Dívka v bílém, podobná jí samé, klečící uprostřed kruhu.
Za ní přibližující se monstrum - znetvořený člověk s hlavou ryby.
Dívka se otáčí, vykřikuje.
Příšera trhá křičící hlavu od zmítajícího se těla.
Dívka se otočila. Uviděla přesně toho samého netvora, jako v představách. Vykřikla a snažila se zvednout a utéct. Ale neměla šanci. Poslední, co uslyšela, bylo její jméno, vyslovené ústy všech shromážděných. Poslední, co uslyšela, bylo "Sedmikráska".
Fandom: originální, mělo být trochu ve stylu Stephena Kinga

Fandom: Originální
Poznámka: Nevím, jak moc je to ve skutečnosti děsivé, ale holt BJB...
Nikdy bych nevěřil, jak může být ticho strašlivý. Vždycky jsem po něm toužil a nikdy se mi ho nedostávalo…
Ticho a klid. Teď je ho až moc. Zatraceně moc. A já se o něj přitom už dávno neprosím. Tak už to asi chodí, nakonec dostanete něco, co už vůbec nechcete.
Jo, samozřejmě je tu taky tma. Hnusná, všudypřítomná, absolutní tma.
Ale sakra, samozřejmě, že se tmy nebojím, už dávno ne. Jen je jí prostě zatraceně moc.
Myslíte, že tohle je děsivé? Tak to nevíte o hrůze a děsu vůbec nic.
Děsivé je totiž to, že se nemůžu pohnout.
Děsivé je to, že se dusím, že cítím obrovský tlak na hrudi a že už začínám propadat panice…
Dokud si nevzpomenu, že dýchat vlastně nepotřebuju.
Zatraceně děsivé je, že budu stále při vědomí a nejspíš mi z toho hrábne úplně definitivně.
Abych nezapomněl, děsivé je i to, že mě hlína šíleně škrábe v očích, kdykoliv se zapomenu a otevřu je. Zapomínám se často. Možná naivně věřím, že jednou uvidím světlo, až je otevřu. Taková blbost!
Ale momentálně mi připadá naprosto nejděsivější, že se ani nedozvím, jestli mi na tom zkurveným hrobě rostou aspoň ty sedmikrásky, jak jsem si vždycky přál! Fakt smutný.

Nechala štěteček řasenky pomalu pročesávat řasy. Rtěnkou se dotýkala úst téměř láskyplně. Nakonec si do uší zavěsila své oblíbené náušnice – skleněné sedmikrásky. To podle nich jí říkali. Pak si ještě požitkářsky protáhla chodidlo, než si nazula lodičky. Vyšla do noci.
Nechala se pozvat na skleničku. Měla ráda, když jí muž sám začal říkat Sedmikrásko, ale neostýchala se mu to ani sama navrhnout. Při první skleničce. Další už nikdy nepila. Zato on většinou ano.
„Půjdeme ke mně, Sedmikrásko?“
Podobně se dříve nebo později zeptal každý. Dokázala skvěle napodobit nevinné rozpaky, když ho zvala raději k sobě. Pěšky, má nějak chuť se projít (stydlivý smích).
Ulice už byly téměř prázdné, i ty hlavní působily děsivě. Ona však bez váhání zamířila do těch zapadlých.
„Nebojíš se jít tudy v noci?“ zeptal se. Tma skryla její pobavený výraz.
„Zvykla jsem si,“ odbyla ho a setřásla jeho ruku ze svého boku. Už brzy budou na místě. Nespěchala, dnes vyšla o něco dřív než obvykle. Pak se odehrálo tradiční divadlo.
„Co to bylo?“ zeptala se vyděšeně, když spadlo víko od popelnice. Zastavili se a on se na ni konejšivě podíval. To byl moment, kdy si naposled mohl užít vědomí.
„Dobrou noc, Sedmikrásko,“ popřál jí hrubý hlas.

Neexistují tam přímé cesty.
Na stropě kondenzuje vlhkost. S typickou zlomyslností dopadne slizká kapka přímo za krk. Muž je kouzlem svázaný tak dobře, že se nemůže ani otřást odporem.
Má svérázný smysl pro humor.
Ostrá křídla vlaštovek bičující tváře v náhlém uragánu. Bolest. Příliš málo strachu. Příliš odhodlání.
Vstupujete na vlastní nebezpečí.
“Pojď,” šepot ženského hlasu se mnohonásobně odráží od kleneb a strhává duši do nicoty. Cítí její zatínající se prsty. Cítí nenávist.
Ať překračujete kterýkoli z jejích prahů, vězte, že skrz procházíte jen sami za sebe.
Pozorovatel se drží o pár kroků dál. Neví, že zabředává někam, kam vstupovat nechtěl. Teď! Překročil hranici. Už se nemůže vrátit. Ne nezměněn. Jemná přediva kouzel se začínají uvolňovat.
Znát Spirálovou chodbu znamená držet se od ní dál.
Chtěl by varovat, ale nemůže vyloudit žádný zvuk. Svázaný muž se vytrhne moci kouzel a srazí ženu na kamennou podlahu.
Takže?
Pozorovatel zapomíná na krytí a automaticky se jí vrhá na pomoc. Zmatek. Zeleně se zableskne...
“Sedmikrásky... hromadu sedmikrásek,” zalapá po dechu student vytržený z transu.
“Ano, správná odpověď,” přitaká podezřívavě učitel, “Chodba toho roku skutečně zaplavila hlavní nádvoří sedmikráskami.” Pokračuje ve výkladu.
Student se třese v zimnici. Doufá, že to byl jen těžký sen.

fandom: Noční strana
poznámka: věnováno Regile (cynik by řekl, že nikdo jiný stejně ten fandom nezná, ale on se někdo najde :)), Veselé Vánoce!
varování: kromě toho, že se budete bát kytek, je to prvoplánové, ačkoli do kategorie BjB to ještě nespadá ;)
Je jaro. Ano, i tady na Noční straně.
Poslední dobou to tu ale vře jako v kotlích Lady Macbeth Group (amatérské čarodějnice, co prodaly duši, aby si mohly hrát na Shakespeara).
Objevil se tu totiž nový originální maniak. Ne, žádný Břitvák Eddie. Na toho jsou všichni zvyklí. Tohle je vážně maniak.
Vypichuje obětem oči a do důlků jim vkládá květiny. A protože ty potvory jsou živé, množí se tam. Živí se krví a – ne, dobře, nebudu nechutný. Ti chudáci pak nakonec vypadají jako zanedbaný trávník, který někdo polil červenou barvou.
Nikdo to ještě zblízka neviděl, protože pokaždé, když se přiblížíme, kytky začnou syčet, seberou se a rozutečou. No vážně. Říkám, že jsou to mrchy.
Vyšetřuji to, protože nemám co dělat (cynik by řekl, že všichni elfové pochcípali a jeden se musí udržovat v kondici). Nevím, co vlastně hledám, magické oko velice předvídatelně nefunguje. Ale co už. Aspoň to bude stylovější.
Zrovna s trenčkotem odcházíme. A kde se vzala, tu se vzala, přichomýtne se ke mně stará babka s košíkem, že prý když je to jaro a slečince udělají radost a kdesi cosi.
No co. Vážně je jaro a já mám díky té záhadě dobrou náladu. Vezmu ty sedmikrásky domů Suzie.

fandom: Česká kouzelnická škola ve Vídni
Nádherně zelená louka. Nekonečná jako oceán, jen tráva a už nic. Trávu občas rozvlní jemný vánek a v pohybu je cítit síla přírody i radost ze života, který Stvořitel vdechl nejen živočichům, ale i rostlinám. Blankytně modrá obloha bez mráčku se klene nad idylickou scenérií.
Nekonečná zeleň je narušena ostrůvkem drobných žlutobílých kvítků. Sedmikrásky. Mám je ráda. Že bych si jich pár natrhala? Tyhle jsou ale nezvykle velké. Skoro jako kopretiny. Větší. A stále rostou!
Přestává se mi to líbit.
„Tak my se ti nelíbíme?“ zeptá se přísně jedna květina a nepřátelsky si mě měří.
„Ty mluvíš?“ optám se a šokovaně si uvědomuji, že obří sedmikrásky nejenže mluví, ale zjevně jsou schopné číst myšlenky.
„Ona se tomu diví,“ reaguje pohoršeně na mé úvahy jiná kytka.
„Sakra, aby ne,“ pomyslím si.
„A neklej,“ napomene mě první sedmikráska - no, spíš sedmikrása.
„Co s ní uděláme?“ zauvažuje květina, která dosud jen tiše pozorovala dění.
„Babča ještě nevečeřela,“ vykřikne pomenší chudobka, zřejmě ještě pubertální výrostek.
„Co prosím?“ nechápu.
„Jen že vypadáš jako obstojný kus žvance pro naši prapraprapraprababičku,“ zlomyslně se pochechtává kytka.
Konečně mi to dochází: tohle nejsou obyčejné chudobky, to je masožravá Bellis major!
„Alíku, vstávej, zvoní ti budík!“ třese s Alenkou Pavla.

Prznila jsem svoje vlastní město, tak mě prosím nekamenujte, jestli tu někdo Náchod znáte. :)
Fandom: realita
Za ztracenou lásku,
kup si sedmikrásku...
Podvečerní halou továrny Rubena se ozýval sladký zpěv. Pach stáří a hniloby se válel na betonových podlahách a vymlácenými okny dovnitř fičel ostrý severák. Ledové vločky se mísily se zrnky prachu ve zvláštní směsici zoufalství. Dívka s leskem v očích tudy procházela a potichu, trhavě zpívala.
A za všechny slzy -
i ty co tě mrzí
Zastavila se před zhroucenou hromádkou přivázanou k podpěrnému sloupu u severní stěny. Postava se ani nehnula. Dřepla si před ní a zašátrala v kapse, vytáhla drobný skalpel.
Kup si ještě jednu
Že nekvetou v lednu?
Zesílila hlas, ale ani tak muže neprobrala. Přiblížila nůž k jeho tváři a řízla. Postava sebou škubla a prudce otevřela oči. Pokoušela se vyplivnout roubík, ale nepodařilo se jí to.
„Drahý, jsem doma,“ zašeptala muži do ucha.
„Ty mi ani neodpovíš? Jsi to ale necita!“ zasyčela uraženě a udělala mu šrám na druhé tvář. Zaškubal sebou a přes roubík se dostalo bolestné huhlání. Políbila ho na ústa a, když se odvrátil, řízla jej pod bradu.
Projíždějící auto ji vylekalo. Stoupla si a očistila nůž o mužovu košili. „Tak zas zítra,“ šepla a pomalu odcházela víříc prach bosými chodidly.
Za ztracenou lásku,
kup si sedmikrásku...