The Umbrella Academy

Přežít výbuch granátu znamená mít ohromnou kliku. Přežít kulku do hlavy není tak nemožné, jak by člověk řekl, ale být zázračně přeživší dvakrát za sebou vám už nasadí brouka do hlavy. Ale kdo má čas na malichernosti, když pracuje na pomstě proti jedné z nejmocnějších organizací všech dob? A těm zatraceným sourozencům.
Mnohočetný průstřel samopalem bývá neslučitelný se životem. Když se tedy Jednatelka probudila v nemocničním pokoji, podle všech měřítek živá a zdravá, skýtalo to mnohé otázky.
Vylezla na okenní římsu a skočila.
Probudila se o týden později. Živá a zdravá.
„Hm,“ pomyslela si. „Tak odteď to bude opravdu zajímavé.“

Číslo Pět tak jako šest jeho sourozenců chodil vždy oblékaný v tom stejném. I když oblečení možná bylo příliš velkoryse široké označení – měl uniformu, letní, zimní, sportovní a sváteční. Neměl potřebu se proti tomu bouřit, byl spokojený se svým oděvem, rolí i číslem. Tvrdohlavost vyzkoušel až do sytosti, když se rozběhl do budoucnosti a uvízl v ní, sám mezi sedmi miliardami mrtvých. Jak dospíval a stárnul, sbíral boty podél cesty. Někdy seděly, někdy míň. Ale na tom tolik nezáleželo. Potřeboval jenom, aby ho donesly k cíli, aby přežil dost dlouho, aby nepadl, než přijde na to, jak se vrátit domů.

K jedenáctým narozeninám dostala nové šaty, učebnici švédštiny a první zakázku. Jmenoval se Larry, byl historicky nevýznamný a na podlaze před nimi se klepal jako ratlík.
„Všechno nejlepší, maličká. Nůž, nebo pistoli?“
Lila odvrátila oči od muže čekajícího na popravu k Jednatelce. „Mami...“
„No tak, maličká, jak jsme to nacvičovaly. Nůž, nebo pistoli?“
Málokdy jí říkala, že něco musí udělat. Všechno byla zábava. Zábava, která měla svoji cenu. Chceš maminku? Nauč se čínsky. Proskoč hořící obručí. Projdi se po minovém poli.
„Nůž,“ špitla. Nemohla se své první oběti dívat do očí.
Jednatelka roztáhla tvář do ještě širšího úsměvu. „Hodná holka.“

Ben pozoroval Klause, jak leží hlavou dolů na pohovce. Kdyby ho takhle býval jeho otec, nejspíš by mu dal přednášku o tom, jak je to nevhodné. A upřímně Ben začínal mít podobné úmysly.

"Vážně jako nebudeš celý den nic dělat?" rozhodl se svého bratra popíchnout k aktivitě. Jen na něj koukat už ho přestávalo bavit.

"Střízlivím, to je něco," zamumlal Klaus a nevrle si překřížil ruce na prsou.

"Nebaví mě jen koukat, jak se pořád flákáš."

"Když mě necháš být, budu za několik hodin dost bdělý, abych ti dal fyzickou podobu." Ta myšlenka se Benovi líbila dost, aby už mlčel.

Allison se mohla zbláznit pokaždé, co jí z šatníku zmizel další kousek oblečení. S přesností totiž věděla, kam se zatoulal.

"To je moje sukně?" vyprskla, jen co její bratr vkročil do jídelny.

Klaus se podíval dolů, jakoby nevěděl, co má na sobě, a vesele se zatočil. "Možná." Posadil se na jednu z židlí do tureckého sedu a natáhl se pro hrnek s kávou.

"Kolikrat ti mám opakovat, abys mi nesahal na věci?"

"Ale stejně ti tmavomodrá nesluší. A mě jde parádně k očím," oponoval. "Navíc u ní vubec nevadí, když pod ní nic nemám."

"Fuj, už si jí raději nech."

Klaus pevně zatnul ruce v pěst, aby se mu tolik netřásly. Stál nastoupený v řadě svých sourozenců. Jako vojáci. „Jestli se nikdo nepřizná, potrestáni budou všichni." Hlas jeho otce byl přísný, avšak bez jakéhokoliv hněvu. Zněl daleko víc mechanicky než ten jeho matky, paradoxně.

Věděl, že udělal chybu. Vypít otcovu dvacetiletou whiskey byla hloupost. Netušil ale, co jiného dělat. Chtěl jenom chvíli klidu, bez hlasů, bez duchů. Chtěl být jenom chvíli sám. Alkohol by měl tupit smysly. Tak třeba i ty jeho "schopnosti". A nemýlil se, opravdu to fungovalo.

„Nikdo tedy? Dobrá. Všichni tedy od teď trénujeme o hodinu déle."