DMD č. 30. pro 30. 4. 2019. Téma: Rozděl (se) a panuj

Nikdy se nedělil, bezohledně mířil za svým cílem. Nekoukal vpravo, vlevo, pouze vpřed!
Jenže pak se jednou ohlédl, jednou jedinkrát udělal chybu. A spatřil hromady mrtvol nakupených podél cest.
Stáhl se do sebe, odstěhoval pryč. Sedával zavřený v domě - sám, bez lidí, každý nevinný připomínal jeho hříchy.

A pak objevil kouzlo dávání. Rozdělit se s ptactvem o svačinu, nechat sousedce na zápraží pár vajíček, darovat neznámému v nouzi půlku důchodu.
Nevěřil, že ho někdo bude mít rád nebo že ho Bůh přijme do nebe.
Ale poprvé po letech se na sebe dokázal podívat do zrcadla.
A to nebyl špatný pocit.

Viděla v davu oči planoucí spravedlivým hněvem. Viděla oči plné strachu. Viděla i oči těch, kdo se ji marně pokoušeli zachránit.
“Tvé panování nad krajem skončilo,” zadeklamoval inkvizitor a pozvedl pochodeň, “už více nebude trpět pod tvou krutovládou.”
“Zemři čarodějnice!”
Plameny se rozběhly po hranici.
I přes stoupající dým viděla všechny ty lidi, za které od mládí cítila zodpovědnost. A viděla kraj, který s její smrtí ztratí svého ochránce. Povzdechla si a provedla poslední kouzlo.
Čarodějka zemřela a její popel rozfoukal vítr po kraji. Každá částečka, která bývala jejím tělem, nesla požehnání. A kam dopadla, tam panoval klid a štěstí.

Rodiče se o tom bavili večer a o samotě (obojí samozřejmě nikoli náhodou).
Eliška nemohla za to, že měla zrovna žízeň. Ale přesto se cítila trochu provinile, protože to pochopitelně vypadalo, jako by poslouchala za dveřmi.
„Zákony garantují soukromé vlastnictví do padesáti hektarů, ale…“ tatínek zněl ustaraně, „už za mnou byli, Hani.“
„Vojnar s Bartoškem?“
Nejspíš kývl. „Prý jednotné zemědělské družstvo,“ skoro to vyplivl. „To je hovno družstevnictví tohleto, to je kolektivizace jak vyšitá. Seber, ovládni a pak možná něco málo rozděl. Do žádnýho zasranýho kolchozu mne nedostanou, i kdybych to tu měl zapálit!“
„Filipe!“
Eliška za dveřmi polykala slzy.

O pár týdnů později Jan Ptáček už skoro začal věřit, že se mu to noční setkání jen zdálo. Jeho pátrání moc nepomohlo, že mezitím byl nedobrovolně upoután na lůžko po srážce s několika zběhlými Kumány.
Rozhodl se zvednout si náladu návštěvou krčmy... a chvíli poté, co se posadil uvnitř, uslyšel venku známý hlas.
Zvedl se, aby Jindřicha pozval ke svému stolu a strnul v úžasu.
Jeho noční zjevení dělalo na jeho nového přítele oči přes misku guláše a korbel piva.
Když Jindřich kvůli ní upravil vizáž dotěrnému štamgastovi, Jan usoudil, že bude lepší se ho na ni zeptat až později.

"Napnout plachty!" zvolala a pomocí dalekohledu se zadívala do dáli. Ostrov, který hledali však nebyl nikde k nalezení. Znovu zkontrolovala mapu pokladu. Už musejí být blízko.
"Napnout plachty, jsem řekla!" zopakovala rázně. Nechápala, proč její posádce vždycky všechno tak trvalo. Brzy však už vítr prudce narazil do plachet a jejich loď se rozeběhla po vlnách v plné rychlosti.

Než však byli schopní svého cíle dosáhnout, maminka ji zavolala k obědu. Klárka seskočila z okenního parapetu a přivřela okno, aby se záclona vrátila do původního stavu.
"Ten poklad najdeme," sdělila své plyšové posádce. "A pak si ho všichni spravedlivě rozdělíme," slíbila.

Simeon prožil dětství pod návrším, ze kterého bylo možné zahlédnou špičky věží.
Na dohled Chrámu, nikoliv v jeho moci.
Simeonův otec jednoho dne odešel tím směrem a nikdy víc se nevrátil.
Vychovala ho utrápená matka a dva její bratři, starci.
„Ne aby ses zatoulal tam, kam šel tvůj nebohý otec,“ varoval ho prvý strýc. „Jistě ho dostihla smrt.“
„Jdi nabídnout Chrámu své služby,“ říkával druhý, „získáš slávu i věčnou odměnu.“
„Musel bych se rozdělit, abych poslechl vás oba. Nad svým životem chci panovat sám,“ prohlásil Simeon, než odešel.
Kráčel směrem od Chrámu.
Stíny věží se však kladly do jeho stop.

Můj drahý bratře, proč vésti marný spor,
o pár pozemských statků, o hrad, a naši zem?
Jsem přeci dalek být marnivý tvor,
jsem přeci dalek být svázán řetězem
světa, her, trůnu, buď tytéž ctnostný muž.
(A ne-li řekneš, tak zemřeš železem,
či v ucho tvoje vetkne se můj nůž.)

Ty pravdu díš, že hněv náš marný jest,
však prvý z rodu byvše zrozený,
já nechci válku s bratrem milým vést,
snad dočkáš se po smrti odměny
za pokoru a skromnost. Tak, a konec slov.
(Snad nesrazí mne, hlupák bezcenný,
já dělit s ním se nechci, to dřív mne sejde rov!)

V kanceláři bylo jako obvykle zakouřeno, že tam málem nebylo k hnutí, natož potom, aby tam bylo vidět na krok. Došel ke svému místu u dvou stolů sražených k sobě a kecnul na židli.
Před Veronikou v popelníku hořela cigareta, vedle byla postavená konvice, z níž unikala pára a přebíjela vůni kouře jemnou vůní kávy. Psací stroj klapal, za oknem svítilo slunce a Matěj slastně přivřel oči.
Veronika k němu přisunula hrneček, nalila mu kávu a sáhla do šuplíku pro cukřenku.
"Až si to vypiješ, dopíšeš ten protokol, viď? Já musím ještě něco vyřídit." řekla a poplácala ho po zádech.

„A nebudu se dělit a nebudu!“ vztekal se princ Gnómů, když obdržel pozvání do dračí říše. Pochopitelně první, co ho napadlo, že po něm budou loudit drahokamy. Známe přece draky, po klenotech jsou jako diví. Vůbec mu nepřišlo na mysl, že mu jeden darují. A ne ledajaký, ale smaragd velikosti dračího vejce.

Jasně mělo to háček, kámen byl nasáklý žalem dračího společenstva, ale to nebylo nic, s čím by si gnómí lid neporadil. Vybudují kolem něj ochranu z magických drahokamů.

Gnómové pak prince oslavovali, že získal nádherný smaragd, a z prince se stal moudrý král, chytře dělil a rozumně panoval.

Usadili se pod rozkvetlou jabloní v Kulíkovic zahradě.
„Ulevilo se mi, že už se otec nezlobí. Jak jste to zařídili?“ zeptala se Eva.
„Poslal jsem za ním toho svého, aby si to vyříkali stran té fúze. Jen lituju, že jsem neviděl, jak se tvářil tvůj otec na sdělení, že se Ivan rozhodl profesionálně věnovat kulturistice.“
„Ty uděláš komedii ze všeho,“ usmála se. „Takže otázka dědictví vašeho podniku zůstala otevřená?“
„Ano, on je stejně jediným panovníkem otec.“
„To je dobře, že u vás nedošlo na žádná silná slova.“
„Ale teď bych od tebe jedno potřeboval slyšet,“ zvážněl. „Evo, vezmeš si mne?“