DMD č. 30. pro 30. 4. 2019. Téma: Rozděl (se) a panuj

My netopýři spíme v hroznu. Šetříme teplo, dotýkáme se dýchajících těl ostatních netopýrů a cítíme se jako jedna velká smečka, a když jsme uprostřed hroznu, je to jako u mámy pod křídly.
Hrozen porostl. Prý se rozkřiklo, že jsem velmi inteligentní a starám se o jedenapůlročního bicáčka.
Jsem netopýr v rozpuku sil, ale nemám magické nadání a neumím se rozdvojit.
Takže jsem část dam poslal za mladým. To byly ty, které jsou trochu i na zajíčky. Jistě, pořád jsem pro ně jedničkou já, ale změna je život.
Jen trochu nechápu lidi.
Proč vychovatelé budečským prvákům zakazují chodit do naší voliéry?

Hopewell přelétl pohledem krajinu zelených stromových korun, klikatících se řek a vzdálených hor. Slunce od rána sálalo, jako by se rozhodlo vydat ze sebe to nejlepší, a vzduch voněl nočním deštěm.
Anglie to není.
A přece si připadal jako pán téhle podivné země, když si tak prohlížel z dračího hřbetu.
Kdesi v dálce se zatřpytila hladina moře a kapitána z toho píchlo u srdce.
Ne. Kapitán už ne.
Stočil pohled zpátky k nekonečné ploše pralesa.
Tohle je teď můj svět. Náš svět. Jsme vládci téhle bohem zapomenuté země.
Rozdělujeme a panujeme.
S mohutným odrazem se dračice vznesla vzhůru k obloze.

Kdybych tak mohl vrátit čas. Do toho dne, kdy jsme šli na ryby.

Moji mladší bratři byli při rybaření spíš na obtíž. Arnošt sbíral nějakou hnusnou havěť, Kryštof stavěl v blátě domečky.
Stačilo, že jsem je musel vzít s sebou.
Ještě se s nimi dělit o úlovek.

Svou rybu jsem snědl.

V noci jsem se těžce roznemohl. Z nejhoršího jsem se dostal po pár týdnech, ale churavěl jsem ještě několik dalších let.

Otec v obavách o osud říše předal vládu Arnoštovi. Kryštofovi přidělil rozsáhlá panství.

Kdybych se jen mohl vrátit do minulosti.

Tu rybu bych rozdělil mezi své dva bratry.

Brumbálova pracovna tonula v šeru.
Nehybný vzduch byl prosáklý pachem strachu a blízké smrti.
Držel jsem Albusovu zčernalou ruku a pokoušel se zastavit postupující kletbu.
Na čele mi perlil pot, stékal po spáncích, kapal na oční víčka, na zdřevěnělé rty, ze špičky nosu na Brumbálův cestovní plášť...
Po hodině zaklínání jsem omdlel.
Tři minuty nato Brumbál zemřel.
Stačil však načerpat dostatek energie, aby ještě naposledy promluvil a všechny zaskočil.
Když mi druhý den Remus sděloval, jaké povinnosti mě čekají, obratem jsem mu oznámil, že se o ně mile rád podělím.
A tak jsem první ředitel, který svým zástupcem jmenoval vlkodlaka.

"Drazí spoluobčané. Jsem rád, že si chcete poslechnout můj druhý šestihodinový projev, k dnešní slavnostní příležitosti. Moc rád jsem Vás tady potkával a upřímně, některá Vaše drabblata byla pěkná, škoda, že jsem je nemohl přečíst celá, protože jsem se netrefil do popelníčku že, a trochu mi při tom ohořela. Dovolte mi, abych Vám, pogratuloval, že jste, všichni dohromady, napsali tolik drabblat, kolik jsem napsal já sám. A za to všem, já vládce, tady nalévám svou becherovku, protože je zdravá!
A závěrem bych, hlavně ženám, i těm z Pussy, popřál šťastný let, a těm, kteří mě nevolili, ať snad ani nepřistávají."

Matka na rodičovské dovolené se dříve či později naučí organizovat čas a práci sobě i ostatním. V poslední řadě většinou myslí na sebe, tak se často stane, že z jejího dílu dobrot a volného času ostatní ukrojí.

Ale většinou to funguje ke spokojenosti všech. Maminka rozdělí jídlo, pak se o svůj díl rozdělí a všude panuje klid, protože pusa je zaměstnaná zpracováváním jídla. Aspoň v naší rodině neúnavných jedlíků to tak je.

Můžu se jít ven projít, ale musím přinést domů aspoň něco malého k snědku. Můžu být na počítači, ale oni musí být najedení, jinak vládne anarchie a nespokojenost.

Stal se námořníkem Sindibádem, obklopeným orientální nádherou, nevyzpytatelným cizincem s tajemnou aurou. Proto, aby bylo odměněno dobro.
V hostinci v Perugii byl lékařem. Proto, aby byla připravena půda, odhaleno tajemství, zaseto zrno.
Oblékl si roucho, obličej a svěcení abbé Busoniho. Proto, aby promluvila pravda, aby hříchy byly odhaleny, nikoli pro jejich odpuštění.
Sám sebe stvořil jako hraběte Monte Christa, výstředního boháče, okouzlujícího gentlemana, skvělého muže. Pro pomstu. Pro triumf spravedlnosti.
Ale v hořkém nočním bdění jej opouštějí všechna jeho rozdělená já.
V hodině mezi psem a vlkem zůstává jen Edmond Dantés, námořník s poraněnou duší, uvězněnou v kamenech pevnosti If.

Vzora se zoufale vrhla po hrníčku. Jediným mocným srkem vypila všechnu kávu.
“Blbý malý pressa,” zanadávala.
“Nefňukej a vem si,” prostrčila jí Diktátora mřížemi polovinu mrkvového dortíku.
“Nějaký bílkoviny by nebyly?”
“Máš psát a ne hubnout!”
Vzora si srdceryvně povzdechla.
“Nevzdychej, nebo dostaneš rajčata!”
“To je mučení! Slyšelas někdy o Ženevský konvenci?”
“Slyšela, ale nepodepsala. A vůbec, máš ideální podmínky, jaktože nepíšeš?”
“Chybí mi svoboda, copak nechápeš, že pták, kterého držíš zavřeného...”
“Tak tohle jsi zkoušela už někdy v prvním DMD.”
“První jsem taky pěkně zazdila.”
“Jsi prostě flákač.”
“Já jo? A kdo se tu vybavuje místo toho, aby panoval?”

Zkus to, přemlouval slabý hlásek v hlavě. Bude to super! Víc možností, víc příležitostí ovládnout okouzlit všechny přítomné, větší výzva, větší radost!
Ale taky mnohem více práce, namítla jsem rázně.
No tak, stejně jen věčně prokrastinuješ, ta půlhodinka navíc přece nic není!
Už takhle jsem dost ve stresu, nebudu si na sebe uplétat další bič!
Jaký bič? Vždyť je to legrace, baví tě to! A navíc jsou lidé, kteří toho zvládají víc, mnohem víc!
Kteří lidé?! To jsou výjimky potvrzující pravidlo!
Tak a dost! Prostě si tu další identitu pořídíš a opanuješ celý duben!
Povzdychla jsem si.
No tak jo.

Petunie byla vyčerpaná. Dudleyho samozřejmě milovala, ale mateřství bylo náročnější než předpokládala. Navíc Vernon chodil z práce pozdě a očekával uklizenou domácnost.

Otevřela dveře a nechápala.
Dítě. Proč by někdo nechal dítě před cizím domem?
Přečetla přiložený dopis.
Vykřikla.
Lily. Její sestra je mrtvá?
Vernon přiběhl a Petunie mu mlčky podala list papíru. Sama vzala dítě do náruče a začala s ním pohupovat.

„Počkat, to se jako máme postarat o děcko z toho jejich spolku?" zamračil se Vernon.

„Děcko mojí sestry."

Nebylo třeba o tom uvažovat. Podělí se o domov, sestřina syna vychová.

Dvě děti. Proboha, jak zvládne dvě děti?