Kingdom Come: Deliverance

"Naštěstí ti hajzlové nevědí, že tenhle barák je napojený na síť podzemních chodeb," polohlasem informoval své spoluvězně Jindřich. "Na druhé straně tohohle tunelu budeme v bezpečí."
Jan zbledl a z tváře mu sklouzl jeho typický lehce přezíravý úsměv.
"Copak jsme krysy?" pokusil se o sarkasmus, ale hlas se mu skoro zlomil. V očích mu blýskala panika.
"Je tam dost místa," ujistil ho Jindra.
"Já... já nemůžu."
Rezolutní zavrtění hlavou, které se na konci promění v poražené svěšení a trhnutí rameny.
Když zůstanou sami a Jan se otočí zády, Jindřich ho nacvičeným pohybem omráčí. Vzbudí se na svobodě na druhé straně.

Říká se, že dobré ploty (nebo meze) dělají dobré sousedy.
Tachov a Želejov byly příkladem moudrosti tohoto rčení, protože "obecní" louka mezi oběma vesničkami byla už bratru desetiletí předmětem žhavých sporů.
"Přece vím, u kterého stromu mi jako klukovi nařezali!" odvolával se sedlák Olbram na staroslavný hraniční rituál.
"Je tvoje paměť tak děravá, nebo prostě lžeš? Můj otec se musí v hrobě obracet!" hromoval hospodský Prošek, jistý si rodinnou historií.
Tyhle dva neustálé hašteření zřejmě chránilo od nudy všedních dní.
"Hraniční hřeb zaražený bývalým rychtářem je podle latinského zápisu v kronice ve stromu přesně uprostřed!" rozsekl spor jednou provždy Jindřich.

Nespornou výhodou služby u panstva byla možnost mít koně.
Šedivka byla sice na první pohled slabší kus, ale pořád lepší, než chodit pěšky.
Díky Zoře z hřebčína si vyzkoušel opravdovou rychlost v sedle Grošáka.
Chvíli uvažoval, že by si koupil Bucefala, ale 'nákladní' kůň nebyl jeho šálek čaje.
Klepna se sice nezalekla vůbec ničeho, ale nereagovala na české povely.
Hatatitla nesnášel sedlo ani udidlo, zato potřeboval silný stisk koleny a jemné řízení patami.
Celkem vzato se Jindrovi ulevilo, když znovu nasedl na svou 'starou herku'.
K jeho údivu Šedivka najednou jako by omládla, zesílila a zrychlila - všichni ji budou obdivovat.

Syn prostého vesnického kováře - který se ukázal být vším, než jen tím, zač ho pokládal - levoboček královského hejtmana, dobrodruh tělem i duší, mstitel z donucení.
Mladší syn nepříliš bohaté, nepříliš vlivné šlechtické rodiny, oscilující mezi sutanou a kyrysem, tulák, co je doma všude a nikde, Boží hlas, příliš hříšný aby ho brali vážně.
Nedospělý sukničkář, který si chce vydobýt slávu a uznání, diplomat a osamělý přítel všech, neustále se potácející na hranici mezi přípustným a nepřípustným.
V čase míru by se jejich cesty nikdy nemusely střetnout.
Ve válce jsou z nich nejlepší přátelé.
Pro svět, který snad vstane z popela.

Vypadalo to, že Velitel se s páskou přes oko sžil příliš dobře.
"Je mi to fakt líto," kál se Jindřich.
"Myslíš, že tenhle doplněk mám kvůli tomu škrábanci?" ušklíbl se vůdce, a prohodil ke Kuběnkovi:
"Jsou asi 2 kliky daleko. Nastav na hradbách schéma Beta3 a pošli kluky se zaměřovači támhle na mez."
"Rozkaz!"
"Bé... cožeto? A jak víš, kde jsou nepřátelé?" vyjevil se Jindra.
"HUD," poklepal si Velitel na pásku. "S radarem."
V tu chvíli mladíkovi kdosi vtiskl do ruky růženec.
"Aktivuješ to pohlazením toho křížku. Je to osobní štít."
"Magie???"
"Technologie, hochu," Žižka pozvedl samopal. "Vzhůru na hradby."

Žebráků ve městě jako Kutná Hora bylo daleko víc, než na co byl zvyklý.
Netušil, jestli je to jenom válkou, nebo se sem stahovali, protože měšťané byli bohatí a snadněji mohli 'upustit groš'.
Znechuceně se díval na klečící postavy oděné v rozedraných hadrech a vztažené ruce.
"Aspoň něco k jídlu, pane," prosila žena, která by mohla být jeho matkou.
Něco v Janově mysli se pohnulo vzpomínkou na epizodu pod hradbami Trosek.
"Nemám moc," zašeptal skoro omluvně, když do nastavených dlaní vtiskl pytlík sušeného srnčího masa, minci a ozdobný řetěz, který nenosil.
"Z toho budeme žít aspoň týden!" radovala se žebračka.

Jakkoli se snažil, nemohl vynikat ve všem.
Lektvary a léčitelství, čtení a vyřídilka, to všechno mu sloužilo dobře a čím dál tím lépe.
S mečem se mu už teď vyrovnal málokdo a když vzal do ruky palcát, dokonce ani oplátovaný protivník neměl moc šancí.
Na kuš si zvykl celkem snadno, ale nikdy jí nebude používat jako primární zbraň.
S píšťalami si asi nikdy úplně neporozumí, nevěří, že střelí kam zamýšlí. Ale ctí jejich děsivost.
"Shoď ten žebřík, Jindro, dělej!"
Halapartna v jeho ruce div nesetne kamaráda vedle. Její špice se zapíchne mezi kameny hradby.
Dřevce rozhodně ještě v paži nemá...

Býval by přísahal, že jde správně. Znovu se zadíval na mapu. Jistě, za vesnicí přes vodu, pak znovu u mlýna, u zbytků rozbitého vozu zahnout do lesa.

Vzhlédl od mapy a pochybovačně zkoumal strmě stoupající sráz. Bude se muset vrátit a svah si nadejít. Přesně ve chvíli, kdy si tohle pomyslel, mu ujely nohy a on se za nezaměnitelného dzinčení kumánské zbroje sesypal z kopce. Vořech nadšeně štěkal a pelášil za ním.

„Sakra!“ ulevil si. Přistál přímo do kruhu z křovin. Tady teprve začínala ta správná legrace. Jestli se mu nepodaří někde najít průchozí texturu, bude muset načíst předchozí save.

Kozlík, kostival, šalvěj, máta, měsíček - pěstované na lesních i vesnických zahrádkách, opečovávané jako největší poklad. Léčivky, voňavky.
Kopřivy, heřmánek, pampelišky - plevel, co roste skoro všude. Zvyšují účinky, ale také uklidňují a dodávají energii.
Pelyněk, vraní oko, rulík - narazíš na ně v lese, nebo na stinné louce, když pečlivě hledáš. Jedy, které můžou v malém množství a správné kombinaci pomáhat a uzdravovat.
Většina lidí přejde kolem, nebo nad nimi dokonce ohrne nos - dokud jim není ouvej.
Rozvěšené svazečky provoní místnost, některé snad umí chránit před zlými duchy.
Za opaskem odeženou kdejaký nepříjemný odér z nejnovějšího úkolu.
Výluhy a vývary dokážou zázraky.

Začínalo to vždycky stejně.
Někdo něco potřeboval; Jindřich byl ochotný pomoct.
Dál se podrobnosti různily, ale v průběhu figurovalo množství požitého alkoholu.
A nějaká rozhodnutí, která ani jeho oblíbená Sejvovice neměla šanci vymazat.
Ne, že by to nebylo příjemné, být s dívkami, které byly svolné a věděly, co dělají.
I když... nemohl si být vlastně tak úplně jistý, protože mu v hlavě na místě těch nocí zela spíš velká černá díra, ze které se okrajové paprsky hvězdných vzpomínek draly ven jen velmi těžko.
Ráno se po něm chtělo jednou kázání, jindy úklid lázní před inspekcí.
Vždycky to stejně i končilo.