Meteozvěsti (originální fandom)

"... ...!" křičel jsem na Jířu. Neslyšel mě. I on na mě něco pokřikoval. Alespoň jsem to četl ve výrazu jeho tváře.
Nehybná voda mě pohlcovala. Byl jsem v ní už víc než po pás. Ale jako by se nic nezměnilo. Její tok stále nehybně stál v korytě. Veškerá aktivita mého odporu byla okamžitě absorbována prostředím. Jako by se svět zde snažil vše dokonale zakonzervovat. I mě.
"... ..." utichaly výrazy ve tváři Jíři. Byl na tom hůř než já. Nejen že byl ponořen až po krk. Ale jeho obličej získával strnulost typickou pro nehybnou řeku samu.
Vypadá to, že já tady zhasnu poslední.

"Vezměte si jednu pilulku, třikrát se zatočte doprava a pak si ji strčte do nosu," doktor se poškrábal na hlavě a napsal recept na kousek zmuchlaného papíru.
Pacient neprotestoval. Když dojdou možnosti, vezmete všechno. Navíc všichni ostatní měli s Dr. Žteměm dobré zkušenosti. Známému vrátil utrženou nohu zpět na koleno. Sice patou dopředu, ale pořád má nohu.
"Pžeci mám jednu otázku, pane doktoje," promluvil pacient nesměle.
"Ptejte se, mladý muži."
"Má to být levá, nebo pjavá díjka?"
"Díjka?"
"Ano," potvrzoval pacient ukazuje špičkou prstu.
Doktor zamyšleně zalistoval několika papíry a pak se podíval na mladíka: "Ve vašem případě zásadně levá."

Nehybná řeka mi spolkla kolena. Molekuly vody se pomalu rozestupovaly tím, jak váha mého těla na ně tlačila.
Jířa na tom byl stejně. Viděl jsem jeho křik, ale neslyšel jsem nic. Volal na mě a v jeho tváři bylo zděšení. Mrskal s sebou a čím víc se mrskal, tím víc se propadal.
"... ..." křičel jsem na něj.
A teprve teď mi to došlo.
Slova jsem sice řekl, ale zmrzla mi na rtech a k uším Jíři nikdy nedoplula.
To ticho bylo ohlušující.
Zvenku nebylo slyšet nic, zevnitř pak všechno. Hlavně to šumění krve v uších. Klokotání krve. HUČENÍ KRVE. ŘEV KRVE!

"Tak si představte," zaslechl jsem ve frontě přede mnou. "Už je přivezli a vypadají opravdu dobře."
"Tomu nevěřím. Ty poslední hrozně zkazili!" oponovala druhá paní.
Obě byly ve věku mých babiček. Ošoupané kabáty na nich plandaly, jak se již vlivem stáří jejich postavy hrbily k zemi. Fialovými přelivy se snažily zmást pozorovatele možná o věku, možná o pravé barvě pokryvu jejich lebek.
"Koho na ní máte?" navázala ta protivnější.
"Já na ní mám Wanka," ukazovala babička malý čtvereček.
"To já bych chtěla spíš Mejlu," zasnila se ta protivná a zjihla.
"Nezdržujte! Postupte kupředu," přerušil jsem je. "Kupujete jen známky, dámy!"

Krabice divně smrděla.
Můj synek stál ve dveřích a v ruce svíral pomačkanou lepenkovou krabici. Něco z ní odkapávalo. Prý mi to natrhal, nasekal a zabalil jako dárek.
Polkla jsem naprázdno.
A on tam pořád stál s tím zvláštně provinilým úsměvem. Ruce napřažené před sebou, v nich to překvapení, které budu muset jako správná matka nakonec otevřít. Pak budu křičet, hysterčit a nakonec budu muset nenávidět vlastní dítě.
Jeho výraz se změnil v nervózní naléhání.
Vzala jsem krabici do rukou. Snažila jsem se usmívat, ale přitom jsem potlačovala zvracení. Krabice byla divně ulepená.
Otevřela jsem jí...
A v ní kočičky!

"Už jdou!" smáli se vojáci, kteří najednou skončili se svým cvičením, jakmile se skupinka komických postav dostala na cvičiště.
"To jsou paka," plesknul se po čele důstojník konající službu.
Na oficírplacu se zatím skupina postav oblečených v uniformách naruby rozestoupila a začala se svou propagandou.
"Voják znamená vrah!"
"I stroje mají duši!"
"Kdo bude bránit práva strojů!"
"Člověk není lepší než stroj!"
Pak se chytli za ruce a pustili se do tance, při kterém pokřikovali hesla na všechny strany.
Vojáci se ale smáli téhle protestní skupině Post Anti Apokalyptické Armády, PAAKA - čti páka, které ale nikdo neřekl jinak než paka.

"Měl by ses víc hýbat!" křikla na mě nová opatrovnice.
"Jako že víc rukama?" snažil jsem se jí porozumět.
"Ne, víc pohybu to chce," pokračovala. "Musíš se konečně zvendout z toho křesla a začít trochu cvičit!"
"Víte, to není tak lehké," snažil jsem se jí vysvětlit.
"Výmluvy! Zvedni se a udělej dva kroky dopředu, dřep a klik!"
"Ale já nemůžu," ukazoval jsem horečně pod sebe.
"To mě na vás mladých tak štve!" reagovala naštvaně.
"Cože?" nechápal jsem.
"Všechno je pro vás takový problém! Udělat tři kroky a trochu cvičení."
"No, to bude asi tím, že jsem na pojízdném křesle."
"Lenochu!"

Stát frontu před maringotkou Prda Kruťase se v zimě nikomu nechtělo, ale každý to nakonec udělal rád. On totiž Kruťas uměl vařit nejlepší slitiny. A to všechno pouze na své plynové dvouplotýnce.
Když jsem se nakonec dostal na řadu, pouze mě stroze vyzval, abych své nálezy vhodil do hrnce na vařiči. Pak začal kouzlit.
Rychlost tání kovů řídil divokým tymiánem. Bobkový list měl dodat budoucí zbrani říz a medvědí česnek sílu.
Chňapkami ve tvaru slepiček pak vařící směs přelil do formy na lovecký nůž. Kladívkem na maso ze směsi tvaroval ostří.
Nemohu se dočkat.
Vždyť ty jiskry voní jako bramboráky.

Škrábe to do nohou a obzvláště, pokud jste bosí. Roky jsme na palubě naší Pemzy křižovali moře. Když padnul Měsíc, byli jsme naštěstí daleko na moři. Jediná elektrická věc, kterou jsme měli s sebou byla pomůcka společenské náhrady naší kapitánky Eli Ádenové. A ta měla již roky vybité baterky.
Díky tomu se nám vyhnulo všechno to zlo, které decimovalo civilizace. Minulý týden přinesl přestárlý poštovní holub zprávy o oživlých strojích. Zamířili jsme s naší šalupou k nejbližšímu břehu. Rozhrnuli jsme písek pláže a celá naše posádka vyskočila s bojovým pokřikem: "Hrr na ně!"
Ale na pláži se váleli jen turisti...