DMD č. 13. pro 13. 4. 2012. Téma: Gloria

pozn. 1: navazuje na Cestovatele kolem světa
pozn. 2: opět anachronický slash
pozn. 3: věta z názvu je arabské přísloví a motto mojí seminárky o těch dvou
„Franku, jaké to bylo?“
„Měl bys mě na konec světa svést častěji.“
„Já myslel tu tvoji cestu kolem světa a ne... Jaké to bylo, slavně se vrátit domů?“
„Nadělala se kolem toho spousta humbuku. Španělé chtěli zpátky těch pár drobných, navíc moji hlavu, Alžběta sehrála menší divadlo… A ty? Tys vlastně nedoplul, že?“
„Můj konec světa byl na Filipínách. Chápeš, já se tam někde už motal, takže se mi to počítalo, že jsem dokola. Slávy jsem si moc neužil.“
„Ale patří ti. My následovníci máme výhodu, proto to umíme líp.“
Následně zkusil Francis vylepšit to svádění na konec světa.
„Gloria!“

Ještě jedno nesoutěžní... nějak mi to pořád leželo - nebo spíš znělo - v hlavě...
--------------------------------------------------------------------------------------
Sněhové vločky tančí za oknem.
Mladší dcera chce sledovat pohádky, ale televize je v zamčeném obýváku. Je třeba zabavit ji jinak.
Uvařit brambory na salát.
Čas kvapí.
Nezapomněli jsme na nic?
Aha, ještě aperitiv do ledničky.
Za oknem je chumelenice.
„Mami, chci jít sáňkovat!“
„Nejde to, máš rýmu.“
Určitě jsme na něco zapomněli...
Ježkovo voči, to už je hodin!
Usmažit kapra.
Dojet k babičce pro starší dceru a rybí polívku.
Silnice namrzají, musí se jet pomalu.
Převlíknout, učesat…
Nervozita vrcholí.
Konečně sedí všichni u stolu.
Přenoska lehce dosedá na točící se desku.
„Zní nad Betlémem Gloria…“
Zavládl klid a mír.
------------------
http://www.youtube.com/watch?v=AX6oH5-Zxv4

Dveře chrámu byly otevřené. Zevnitř zněl zpěv, jeden z těch jednodušších, zpívaný víc hlasitě než čistě, nesrovnatelně chudý proti vybroušené harmonii bratrů doma v Selby. Severin se přesto chytil postranice, hotový vyskočit z vozu, vběhnout dovnitř, vklouznout do lavice na své místo vedle...
Bláto na lemu hábitu zaškrábalo po lýtkách. Jizvy na zápěstí zabolely. Srdce vystoupilo do krku, sevřelo se a zmlklo.
Vepředu na kozlíku zatím Lucien žvanil o holkách z poslední štace, světácky, mlsně. Cinkaly počítané mince.
Severin sklouzl zpět do sedu. Už nedokázal zazpívat Gloria, zašeptat Miserere. Nebylo komu.
„Hý,“ třepl otěžemi mistr Thornvald. Vůz se pohnul dál.
Pozn.: Dies irae, dies illa je hymnus, který je součástí rekviem. Slova "dies illa" přesně znamenají "ten den".

Poznámka: Má chabá slova nedokážou dostatečně oslavit veliké zadavatelky, ale někdo to prostě napsat musel!
Budiž pochváleny ony dvě, které jsou duší DMD a které rok co rok milostivě sestupují k nám nehodným, aby každý den ve své nekonečné moudrosti vybraly téma a učinily jej viditelným světu.
Nechť slova se jim před očima nemíhají příliš rychle a body ať jsou přístupny spočítání.
Jejich inspirace ať stále sílí a návrhů hodně.
Ať vyplní se jejich vůle a ani sekunda po půlnoci nám není odpuštěna.
Dej ať profesoři jejich hledí na obě milostivým okem po celý duben a v zaměstnání jejich ať internet je rychlý a šéfové slepí.
Budiž KaTužka a Nifredil navěky oslavovány ve všech fandomech!

Praha 13. 4. 1365
Drahý Doktore,
Dějí se tady podivné věci. Přijeď.
král český, císař římský, král arelatský
Karel IV.
„Starý známý?“
„Tak nějak.“ přisvědčil Doktor zadávaje souřadnice.
***
„Veličenstvo.“
„Doktore. Mizí nám sochy plačících andělů a chrličů z katedrály. Po městě už kolují různé historky. Mohl bys?“
„Jistě, žádný problém.“
***
,,Doktore, proč trčíme v katedrále, v té nehorázné zimě, při bohoslužbě, když je všechno vyřešeno?“
„Donno, vždyť je to nádhera! Poslouchej!“
Katedrálou se neslo: Gloria in excelsis Deo
et in terra pax hominibus bonae voluntatis.
Laudamus te. Benedicimus te.
Adoramus te. Glorificamus te.
Gratias agimus tibi propter magnam gloriam tuam…

„Ehm… čauvec…
Nevím, jak bych začla… prostě děkuju.
Děkuju za to růžový kožený prádlo. A za domeček. A za Kena, kterej má odendávací svaly třech různých velikostí.
Ale víš…“ Barbie rozpačitě pohodila nádhernou hlavou, „bylo by ode mě moc troufalé, kdybych chtěla zvednout ICQ o pád bodíků? A chtěla bych práci. Být úspěšná a emancipískovaná. A cestovat a poznávat jiné kulturistury.“
*
Veliký Barbůh si právě upravoval vlasy a slova modlitby přes hučení fénu skoro neslyšel. Ne, že by to vadilo… Barbůh se na sebe usmál do zrcadla.
Stejně všechny touží jen po tom jednom.
A poslal jí růžové kožené prádlo.

Zřejmě jsem měl nějakou matku, ale na tu si nevzpomínám. Sotva jsem se naučil lézt, plazil jsem se k příďově figuríně. Gloria byla samozřejmě všude, kde jsem dosáhl na prkna z čarodřeva. Ale figurína mluvila. Vyprávěla mi pohádky – no, spíš příhody ze života. Líhával jsem na přídi, koukal na vlny a poslouchal.
Když jsem později občas (dost často) dostal výprask, chodil jsem k ní brečet. A ona mi vykládala o tom, jak každý věhlasný kapitán býval ubuleným plavčíkem s mozoly na rukou a sedřenými koleny.
Když na jejích stříbřitých prknech táta vydechl naposled, šel jsem si k ní pobrečet taky.

Poznámka: Minerva. Zbaběle jsem si zadek nechal na neděli. Navazuje na Neradostné odpoledne.
Minerva hledala Thomase. Chtěla mu říct, že Sarah se probudila a chce ho vidět.
„Počkej a nehledej ho!“ řekl jí Jonas.
Ignorovala ho.
Obešla kostel. Proběhla sousedovu zahradu. Lekla se, když zaštěkal pes.
Našla ho. Seděl vedle prsaté blondýny, která jakoby vypadla z plakátů, které na ně Němci občas shazovali. Mluvil s ní, šeptal jí cosi do ucha. Minervě se udělalo špatně.
„Sestra tě chce vidět!“
Thomas vyskočil. Měl červené tváře.
„A-ahoj.Tohle je Glorie,“ představil dívku. Ta si ji měřila pohrdavým pohledem.
„Tohle je ta čarodějka?“ zacvrlikala.
Minerva se zakabonila.
„Ještě jednou mě tak řekneš a proměním tě v ropuchu!“

„Lily?“
Rozhlédl se kolem.
„Lily!“
Nervózně zamrkal.
„Jsi tu?“
Zaposlouchal se do ozvěny svého hlasu.
„Kde jsi?“
Zoufalé zvolání zanikalo v tajemné písni linoucí se odnikud.
„To... To...“
Zakoktání nebylo v tom stále sílícím lomozu už skoro slyšet.
„Kdo jste?“
Jako by se k němu blížily stovky neviditelných postav.
„Co chcete?“
Nevědomost ho zneklidňovala.
„Lilyan..?“
Pod letmým zašimráním na nadloktí mu naskočila husí kůže.
„Lily...“
Cítil, jak mu poryv lehkého vánku pohladi slanou cestičku po čerstvé kapce vzpomínek.
„Lil...“
Nevydržel to, a hmátl do prázdna tam, kde tolik toužil ucítit její ruku.
„Li...“
Nic. Vzduchoprázdno.
„L...“
Samota... A pohlazení andělů.

Pozn.: Mimosoutěžní, protože se mi nějak chtělo to napsat.
Les v dubnu, nabitý rašícím jarem. Stromy jsou postříkány první zelení. Jejich černé, zkroucené větve se dosud výrazně rýsují proti obloze. Keře už mají listy rozvinutější. Na kraji lesa kvetou bíle trnky a sem tam plané třešně. Dole pod stromy svítí první hvězdy sasanek a možná že za zatáčkou se skrývá záplava voňavých fialek.
V takovém lese je jako v chrámě. A chce se mi rozpřáhnout ruce, vzdát chválu a díkuvzdání.
Jindy a jinde je všechno jiné.
Ale teď a na tomhle místě mám chuť vzdát dík za to, že jsem, a že je mi přáno tohle vidět a zažít.