Madagaskar

"Kowalski!"
Tučňák projednou odolal přirozenému pudu vyskočit a zasalutovat. Sundal si sluneční brýle a úkosem pohlédl na Skippera přes okraj novin. "Mám dovolenou."
"Neschválenou!"
"To je fuk. V zoo není co řešit."
"Potřebuju odpálit dveře skladu s rybami," vznesl Skipper požadavek.
Kowalski si nasadil brýle.
"Strhnu ti to z platu!" vztekal se Skipper.
"Nic nám neplatíte, šéfe," odvážil se vojín poznamenat.
Než stihl Skipper zaútočit na něj, zmerčilo je jakési pískle: "Kachničky!"
"To nám tu chybělo," povzdechl si Kowalski.
"Vy si to necháte líbit?" Vojín je asi v pubertě.
Skipper si povzdechl. Před návštěvníky vychovávat nemůže.
"Úsměv a mávat," zavelel.

Lev, fascinován tím, že je zpět ve své kleci (téma splněno) zíral na vyhublou zebru (mající trauma, že neví, zda je černobílá či bíločerná), která běhala na běhacím pásu. To však nebylo tak divné, jako žirafa s obřím krkem (větším než obřím), teploměrem v puse, vedoucí se s monstrózně obézní hrošicí za kopýtko.
Přeskočme raději dále:
Jeden poměrně "asimetrický" tučňák, který si navzdory svému miniaturnímu egu nechává říkat šéfe, další poněkud větší tučňák, který je infantilně zamilovaný do panenky. Třetí ze čtveřice neumí mluvit a poslední miluje výbušniny.
Zamyslete se, vážně chcete nechat své děti dívat se na tuto pohádku?

"Vypadám snad jako flákota?"
Martyho hloupá otázka zněla nekonečnou ozvěnou jeskyně.
Jeho vlastní "joooo!" mu řvalo ve snech.
Co? Co, pro všechny mrakodrapy na světě, provedl tak hrozného, že mu bylo dáno skončit na kusu země, kde nikdo nekrmí a nikdo netleská? Kde králem je praštěná pruhatá opice, která by z něj chtěla mít zbraň hromadného ničení? Všechno maso tu umí utíkat. A on nikdy nelovil. Co hůř, některé to maso jsou jeho přátelé.
Přátelé? Ne, Marty, běž pryč. Není řešení.
Není? Kecy...
Jen počkej, New Yorku. Brzy uvidíš.
Představujeme vám naši hvězdu. Lva! Alexe!!!
Jediného lva, který... žere sushi?

Alex maso neviděl, co ztroskotali. Tedy viděl. Ve svých představách. Problém byl, když se mu ty představy začaly objevovat v podobě jeho kamarádů. Něco ale přece jíst musí. Ne, ne, ne. Lepší zemřít, než někomu ubližovat. A trávu si jíst dovolit nemohl.
Pochyboval, že Marty na něco přišel. Ale ta tenčící se trocha naděje ho donutila jej následovat. K jeho velkému překvapení to však vůbec nebyl špatný nápad. Rybí bar. Po dnech hladovky se konečně mohl najíst.
"Ty, Marty. Ale... To jsou ryby. Zvířata."
Marty se usmál: "Nemysli na to."
"Masožravky jako my si to nemůžou dovolit," ozval se tučňák.

Uprostřed před chvíli vyzvířené laguny se placatil lev. Jeho očividně vyčesaná, natupírovaná a nalakovaná hříva byla nyní povážlivě méně frajerská, ostatně naprosto stejně jako její nositel. Kolem se v nepravidelných rozestupech rozkládaly kusy ovoce, listí a kdejaké bambusoviny.
Ale zpátky ke lvovi – ten se mezitím přestal povalovat, posadil se a ztrápeným pohledem plným ponížení přelétl scénu zkázy. „Proč já?!“
„Nebuď smutnej,“ ozvalo se vedle. „To se občas stane každému. I když mně teda ne.“
Alex se rozplakal.
„No každý nemože být takový alfasavec jako já, král Jelimán! Vládce váš, slunce vaše jasné! Tak už nebul, dlóháne, a pojď radši pařit!“