Originální

Císař byl nemocen, věděla, že ji budou podezírat, nicméně nemohla poručit svému srdci. Měla císaře Konoeho velmi ráda a každý den si vyčítala své prokletí. Myslela, že má více času, nicméně celý dvůr se už spikl proti ní. Musela Konoeho ještě naposledy spatřit a říct mu svou verzi příběhu, a ne tu, kterou dostával od svých rádců. Abe no Jasučika však trval na tom, aby se zúčastnila náboženského obřadu. Snažila se odmítnout. Na místo toho však odhalil její začarovanou podobu. Devítiocasá liška. Proč mě nemáte rádi? Vzala nohy na ramena. Nakonec ji však trefil šíp a změnila se v kámen.

Na staré polici ležela docela obyčejná kniha. Kniha, která byla opečovávaná s láskou, trpělivostí a jemností. Všechna písmena, slova a věty byly psány brkem, jenž vedla ruka neznámého kněze. Nebylo důležité, jaký příběh slova vyprávěla, ale příběh o knize samotné. V této knize scházela poslední kapitola, kapitola, která by ji dala smysl. Věděla, co má přijít. Vycítila to z prachu, který na ni uléhal. Hranice žhnula a její sestry opouštěly tento svět. Ona je další na řadě. Cítila dotyk plamenů. Rozhodla se. Doplní poslední kapitolu. Kapitolu samu pro sebe. O knize, která stála s hřbetem vztyčeným pod noční hvězdnou oblohou.

"To mi snad chceš říci, že nevíš kam zmizela tvá účetní?"
"Nevím," nasraně odpovídá Paolo.
"Někam se mrcha zdejchla."
"Jiný gang?"
"Tady jsme zůstali už jen my."
"Opravdu?" Ptá se Ellie podezřívavě.
"To je jiný příběh, kapitola sama pro sebe. Se Stellou nic společného. Teď jsme jen hlídali její barák, ale nějak jej vyčmuchala policie, tak jsme se od něj stáhli. Jinak nevíme nic, asi stejně jako ty."
"To máš pravdu. Vyměníme si věci a půjdeme každý svou cestou."
"Kde jsou knihy?"
"Tady máš kód do Pakety. Můžeš si je u nádraží z boxu vyzvednout. Ale nejdříve chci svého glocka."

Přichází muž s orlím nosem a huňatým obočím. Za ním jako ocásek svalovec. V ruce má stále sešit s textem Mám vaše účetní knihy.

"Co to bylo, to tvé napadení?" Ukazuje Paolo na barmana.
"Výchova k respektu. Když ví, že tady jsi, nebude mě balamutit," usmívá se Ellie.
"Dej nám účetní knihy Stelly."
"Dej mi co budu chtít a můžeme se dohodnout."
"Měl jsem tě podříznout."
"Dobře jsi udělal, to už by tvé knihy byly na policii. Mně je po tobě hovno, chci vrátit bouchačku a najít svou kámošku."
"Kvér vrátím. O Stelle nic nevím, proč bych tě jinak mučil?"

„Že neuhodneš, co jsem dnes vyhrál ve vrhcábech!“ hlaholil Bedwyr.

„To netuším,“ nedůvěřivě odvětil Fergus.

Z torby Bedwyr vítězoslavně vytáhnul dřevěnou leštěnou krabičku a položil ji okázale na stůl.

„Co to je?“ nestačil se divit jeho kamarád.

„Říkal mi, že uvnitř najdu poklad, ale že od toho nemá klíč. Dlužil mi horentní částku, tak doufám, že to nebude nějaký podfuk…“

„To bude stoprocentně nějaká bouda. Kdo by právě tobě jen tak svěřil jakýkoli poklad!“

„Jak to otevřeme?“ koumal Bedwyr.

„Vypáčíme a bude to.“

„To ne, když tam nic nebude, tak budu mít alespoň krabičku…“

Nějaký kus drátu by se hodil…

Mrštil klíči na stolek a nalil si koňak do sklenky. Zamyšleně přistoupil k oknu.

Poslední kapky lásky kanuly po okně zanechavše mokré brázdy zařezávající se do srdce. Pustil si žilou a veškerý zpropadený cit se vyplavoval kamsi pryč. Kapka po kapce.

Podíval se na hodinky. Nepotřeboval vědět čas, ale stejně to mimoděk udělal. Venku silně fouká. Šeřík v květu před domem poryvy neurvale vlní sem a tam.

Jako prohra v kartách o všechno, další krok – nepopsaná to kniha. Neblahý osud je kapitolou samou pro sebe; zahalen mlhou konečnosti. Jeho začátek konce, její naprostý, definitivní konec. Vyhaslé oko mrklo do věčnosti.

Služba se zdá být klidná. Pizzerie je poloprázdná, nejzajímavější je úředníček v nepadnoucím obleku, který se nacpává v rohu.
Steffano za barem nemá co na práci.

Je těsně po deváté, přichází mladá slečna, docela hezká. Jde rovnou k baru. Objednává si pití a prohodí s barmanem pár slov. Najednou jej bleskurychle chytne za ruku, zkroutí. Druhou rukou mu pak kroutí uchem. Barman ječí.

Je čas opustit zázemí. Zvedám se od monitoru a jdu ji uklidnit.
"Slečno, uklidněte se. Pusťte jej!" Říkám důrazně.

Hodí po mě sešit, ať prý jej předám Paolovi.
Otvírám jej a čtu: Mám vaše účetní knihy. Stella.

V těchto končinách prší jen velmi zřídka. Možná ještě méně, než si představíme pod pojmem zřídka. Kapky deště dopadají na vyprahlou zem, jen aby místní vyběhli ze svých příbytků a sdíleli společně tento posvátný okamžik. Stojí nehybně, jako by se snažili naslouchat dešti, který zastává funkci ztělesněného božství. Když jsem se ptal, proč jim deštivé počasí přináší pocity naprostého úžasu, každý mi dal vyhýbavou odpověď. Nakonec to byl místní šaman, který se přičinil o odhalení velkého tajemství. Spojují si déšť se smrtí. Kapky deště jsou ozvěny těch, kteří se vydali na dalekou cestu za hranice života. Hlasy mrtvých, poselství života.

Byl vám jednou chroust,
jehož kdosi zchroust.

Říkáte si, co je na tom, takových je spousta...
jenže tenhle dostal hashtag "nesmrtelnost chrousta".

Řešil věci nepodstatné a stavěl je na odiv,
jeho hlášky ujaly se, dík nim moh být věčně živ.

Na Instagram vystavoval co celý den jedl,
kde ulevil zažívání a kam si dnes sedl.

Měl nespočet sledujících, každý s každým řešil,
zda svou příští výzvu zvládne a s kým zrovna zhřešil.

Z banalit se stal Survivor titánského chrousta,
samozvaných odborníků našla se hned spousta.

Byla z toho kapitola sama pro sebe,
jak se ten chroust nesmrtelný dostal do nebe.

Since they were a small child, they could see things nobody else could. Poor souls lost in the whispers of time. Broken shards of what used to be humans. But there were also other entities, wandering around that somehow felt more sentient. Aware.
They were able to see those, too. And feel them. And hear them.
At first, it was interesting to listen to their stories. Some of them talked about the time they were still alive. Some of them never were. But then, everything turned darker. They came at night. Whispering.
It's easy, just go and grab the knife.