Originální

Skrze to, co není, uchopit to, co je. Z koruny stromu sledovat zelené listy, po kolena ve vodě, kde se stéká déšť a slzy štěstí, v odlescích ohně poprvé nesměle natáhnout dlaň. Spálíš se? Shoříš?
Dívat se do očí druhého, které se utápí v temnotě, topit se v nich a napsat o tom báseň. Co je to umění? Co to je, když ne nenaplnitelná touha pomíjivého mít podíl na věčnosti?
Vyfotíš fotku, abys vzpomínku té noci navždy uchoval. O pár let později ji pověsí do galerie, z osobního veřejnou, z odkazu výstřižek.
Skrze to, co není…
Nejsme. Jsme. Dýcháme. Tvoříme.

Já nerozumíte český
Ale mojí slovo jé mnoho a hezký:
Medvěd, strom, hrad a moře
Ulice, sůl, pepř a vaše
Kočka, prase a pomeranč
Jablka, ona, co a vlk
Nevidi, pavouk a hrušky
Holky, velcí, zvláštní, muži
Ano, není, dobře maso
Vejce, dítě, staré, prase

Knihy, nové, auto, věc
Ah! Česká já nenávidět!

Ne, miluji to, ale yak?
Český, Česká? Kde? Kdo? Ack!

Rozumíte český? Ne.
Mnoho slovo. Černá, tvé
Tři, oříšky, popelku
Ne, ne, velký strom, děkuji

Mnoho slově,
Já nevidím
Český kde existovat?

Tady trika nenosime
Máš hezké oblečení

Vidí - jsem básník
(Ale ne červení trpaslík)

100 slovo!

Potom věci nabraly rychlý spád. Jakmile se lžíce dotkla desky stolu, azurové světlo jakoby mávnutím kouzelného proutku zhaslo. V dalším momentu vyrašil ze lžíce malý kořínek a zaryl se do dřeva stolu. Za ním vyšlehl další a další.

Jako povodeň s jejími rameny a řečišti se hnaly šlahouny kořenů až pohltily za pár chvil celý stůl a začaly se rozlézat po celé místnosti. Různě se klikatily, vlévaly do sebe, rozdělovaly se a zase spojovaly. Po lžíci nebyla ani památka – zmizela kdesi ve spleti kořenového systému.

Mezitím Bedwyr s Fergusem zůstali v němém úžasu stát jako přikovaní a pozorovali tu spoušť.

Žil, byl neposedný, krásně zahnutý rohlík, který toužil vidět svět.

Přišel na farmu, ale tam se mu vůbec nelíbilo – kdeco by ho mohlo spapat, a to on nechtěl.

Rozhodl se zkusit štěstí ve městě, ale tam ho vystrašila troubící autíčka, a to nebylo nic pro něj.

Kráčel dál, až přišel do lesa. V lese ho vyplašilo houkání sovičky tak, že vzal své těsto na ramena a utíkal pryč.

Když popadl dech, podíval se na krásnou noční oblohu. Tam by chtěl být. I hvězdy se nad ním slitovaly a vzaly ho nahoru. A od té doby se díváme na zahnutý měsíc.

Na stolečku ležela obyčejná lahvička. Ve skutečnosti to byl lektvar staré čarodějky, která bydlela v dřevěné chatrči u lesa. Jak ale takový lektvar vypadá? Představ si skleničku, ze které piješ vodu nebo šťávu, ale kulatou a s vodou, která je úplně zelená. K čemu slouží takový lektvar? Inu, povídá se, že skoro ke všemu. Kdo vypije takový lektvar, může se proměnit v žížalu, nebo celou noc zpívat nejtrapnější písničky, nebo lítat, nebo také mít místo hlavy záchodové prkýnko. Třeba takový Vilda. Jednou lektvar vypil a víš, co se stalo? Prděl tak moc a tak dlouho, že se nemohl přestat smát.

"Ten Kája je nepořádný," zlobila se maminka. "Já už na to nemám nervy."
"Maminka ztratila nervy," pomyslel si Alík. "Ještě, že má mě. Já jí nervy najdu. Psi umí hledat nejlíp na světě."

Alík hledal nervy v komoře. Díval se do kýblu, ale ten byl prázdný.

Potom hledal v dílně a našel klubko špagátu. Přinesl ho mamince.
"Jsou tohle nervy?"
"To je šňůra na prádlo," řekla maminka.

Alík hledal v pokoji. Pod postelí našel kružítko. Přinesl ho mamince.
"Jsou tohle nervy?"
"Hodný pejsek" radovala se maminka. "Tak dlouho jsme to hledali!"

"Zajímavé," pomyslel si Alík. "Maminčiny nervy jsou ze železa."

Asi mě přepadá splín
Zírám tu tupě na výběr vín
Vína bílá
Vína červená
Vína suchá
Vína mokrá?
Jezdím pohledem sem a tam
Asi stokrát
Žádné mokré není
Kdy se asi výběr změní?
Výběr vín
I výběr prací
Výběr myšlenek
V realitě se trochu ztrácím
Přeskok v realitách také není možný
Výběr je to vskutku hrozný
Nerozumím vínům
Ani světu
Svoji narcistickou cestičku
Pečlivě si metu
Dovnitř a dokola
Kdo se mi sem tak dovolá?
Možná démon a možná duch
Postupně si otravuji vzduch
Kape mi na hlavu
Jak čumím na Pálavu
Jenže by to prostě chtělo
Moje milované Limoncello

Pohled skrz zamlžené okno
Náhodné setkání pomíjivých
Řekni
Pamatuješ si?

Setkání nad lahví vína, život se točí v kruzích, tahy štětcem pokrývají plátno těla.

Zahánět samotu ducha
Samotou těla?
Tak pošetilé
A přeci skutečné

Dvě postavy, kožená křesla, uprostřed na stolku pár usychajících kuliček vína.

Stáří se propisuje do dlaní
Tváří
I duší
Pověz mi
Jak se kreslí vrásky?

Láska bez něhy, poznání bez důvěry, vášeň bez intimity.

Víš, tehdy před lety
Zlomilas mi srdce
Pamatuješ si to vůbec?

Zvedne se z křesla, nahá přistoupí k oknu, otočí se na něj. Dnes se dívají do očí.
Pamatuji.
Samozřejmě, že pamatuji.

Hlava bolí jako střep. Zvedám číši na tvé zdraví, Večernice. Víno teče proudem – hrdlo osvěží, myšlenky chmurné zažene.

Nalejte mi červené, ať tě vidím v těch šatech světla, co ti sluší, že z nich nemůžu spustit zrak. To lampa vloudila se mi do cesty – princezna na mé noční cestě městským oceánem rozsvícených reklam, projíždějících aut a beztvarých chodců.

Sem s tím bílým – přilej mi do té sklenky! Nohy mi tancují, když jdu rovně, pomalý rokenrol po asfaltovém parketě. Bezděčně mrknu do rozmazaného keře. Vyzvu teatrálně do tance popelnici.

Dej sem šampus – stále nemám dosti! Vyvolávám déšť zapomnění a hrst radosti…

To by nebyl Bedwyr, kdyby něco nevyzkoušel, neohmatal nebo do něčeho neznámého nestrčil ten jeho všetečný nos.

Rozvázal stuhy a vzpínající se objekt vzal do obou rukou. Pozorně si prohlížel značky a obrazce. Lžíce se zničehonic uklidnila a zůstala nehybně ležet.

Potom se stalo něco, co oba neočekávaně vylekalo. Předmět se prudce rozsvítil pulzujícím azurovým světlem. Všechny rýhy a prohlubně, které tvořily jakousi šifru, zářily oslnivě a házely odrazy symbolů různě po místnosti.

Oči jim osleply. Fergus si zaclonil tvář. Bedwyr se zapotácel a strhnul na poličce stojící láhev vína, která se hlučně rozprskla po podlaze. Lžíce dopadla na stůl…