Originální

Při páté vrstvě už nemohla narvat ruce do rukávů. Takže to musí stačit. Venku bylo už týden -14 stupňů. Vyvalila se ze dveří a pomaloučku ťupkala na metro. New York zahalila mlha a mráz. Všude sníh, auta nemohla projíždět, lidi se klouzali jako kokosy po vylopatovaných cestičkách. Jako by se zastavil svět, jenom barevná světla prosakovala skrz ledový opar. Jako sněhulák strčila do dveří kavárny, aby se posilnila na cestu. Kavárna byla plná roztávajících sousedů schovávajících se před kalamitou. Za barem byl ten kluk, co se jí tak líbil. Díky bohu neviděl, jak se červená. Nebo, že je to ona.

Ellie se svůdně naklonila k pachateli ještě blíž a koketně si začala namotávat pramínek vlasů na prst.

"Podívej se, jsi docela hezký, mladý muž, byla by škoda, kdybys trpěl zbytečně dlouho za mřížemi."

Svůdně si povzdechla.

"Opravdu bude pro tebe lepší, pokud promluvíš co nejdříve, víš, já dokáži být hodná a milá, ale tady můj kolega Alex, nemá příliš pochopení pro moje flirtování. Víš, můžu tady rozsvítit tu lampičku, aby to tady bylo více sexi, nebo ji také Alex může otočit na tebe a trošku tě začít smažit. Záleží jen na tobě, kam to dál povede. Stačí jen začít mluvit."

Nechala jsem minulost za sebou. Nemělo smysl se ohlížet. Vše jsem nechala pohřbené ve městě za mnou. Chyby, zklamání, jména, která už nikdy nevyslovím.

Teď jsem seděla v učebně a před sebou měla list papíru.
„Začněte psát." Řekla lektorka a všichni v místnosti začali.

Trvalo mi uspořádat si myšlenky a najít tak ty správné. Když se mi to konečně podařilo, už jsem věděla, co napíšu, a tak jsem začala.

Psala jsem novou první kapitolu svého života. Kapitolu bez čísel a vzorců, ale plnou naděje. Protože někdy je naděje to jediné, co zbývá.

Nelze jít zpátky, ale lze se posunout dál.

Když udeřila krize a nová ložiska drahých kamenů se nenašla, ulice města začala okupovat skupinka sedmi vousatých pidimužíků. Sněhurka měla jiné starosti a na hradě práce teď žádná nebyla, a tak homelesáčtí trpaslíci spali na ulici, žebrali o jídlo a nemyli se.

Když tu procházel kolem Hloupý Honza, který ale měl filipa, a navrhnul jim, že jim zafinancuje cukrárnu s pekárnou.

A tak se i stalo. Trpaslíci se naučili péct a rozjeli kšeft jedna radost. Honza měl zdarma buchet na cesty, kolik jen chtěl.

Začala tam chodit na sladké samá elita. Rumburak si dával černé kafe, Mařenka s Jeníčkem zmrzku…

Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije nit,

básnil bych, nesedět půl roku na ledovci,
ztuhlej jak pitomý mražený tudorovci,
to zrovna nebejvá atmoška na šití,
na zadku prodřená díra, no do řiti,

zakouslej věčně tak akorát do zmrzky,
vyhlížím nadarmo sluneční paprsky,
promrzlej na kost, šos jako sochu,
to sis to pořádně podělal, hochu,

den co den mačetou sekat tu do ledu,
dušičky v čudu a tuleni k obědu,
večeři, snídani, oběma svačinám,
zabalit to tu a odfičet do jinam,

To bych si přál tak příšerně moc!
Kdy sakra skončí ta polární noc?

K čemu jsou vůbec vodníci v Grónsku?!

"Nemůžeš se rekvalifikovat na domácího mazlíčka. Jednou jsi mluvící žába, tak se s tím smiř!"
"Hele, já se o to neprosil. Moc dobře víš, že tato práce stojí za hovno."
"Já tu práci dělám rád. Lákat prince do močálů je prvotřídní profese."
"Profese? Už ses líbal někdy s takovým princátkem? Smrdí mu z tlamy a líbat neumí. Ne, děkuji. Raději budu chytat mouchy někomu, kdo mě bude mít rád z nezištných důvodů."
Zatímco mluvil, druhou žábu políbil úplně ohavný princ. Princ ochromen skončil na dně bažiny.
"Víš, co? Máš pravdu. Pojďme se rekvalifikovat na domácí mazlíčky. Ta pusa byla ohavná!"

Dívám se na obrazy na stěně. Rodinné portréty. Úplně vlevo je tchán, zasmušilý vousatý muž, který nechal postavit tenhle zámek. Měl obrovský majetek a mohl si tak nákladnou věc dovolit.
Vedle visí portrét tchyně, drobné bezbarvé osůbky, která přinesla věnem další majetek, ale dlouho nemohla porodit dědice. Nakonec se to podařilo, ale říkalo se, že jí pomohla nějaká stará žena, která prý uměla čarovat.

Stočím pohled na svou dceru. Je poslední dědičkou tohoto rodu, ostatní už zemřeli. Včetně mého muže. Nikdo se nedozví, že ta stará žena pomohla k dítěti i mně a platbou za to byl život mého manžela.

Ellie se jako obvykle doma zastavila u fotografie v předsíni.

Ta černobílá fotka byla pro jejich rodinu příznačná. Otisk boty, počátek jejich detektivní práce.
--------------
Začínalo poprchat, seržant Kowalski, rychle vlil obsah sádry do otisku boty z místa činu. "Co děláš," smáli se mu ostatní, on ale věděl, že podle odlitku může poznat botu a usvědčit zločince.

To učil i syna. Ten už se narodil v jiné době, už se dali sejmou otisky prstů. Používali se fotografie.

Ellie tohle všechno věděla z rozhovorů s dědečkem, když byla ještě malá. Že otec rozjel partii kariéry místo partie vyšetřování, to byla jiná kapitola.

„Tak co? Připravený, nový done?“
„Jo, můžeme to spustit.“
Nebudu vůdcem klanu pořád. Jednou to předám synovi.

„Anthony, no tak. Je to obřadní roucho…“
„A co? Je to otřepanej kus hadru, kterej nosil, už můj tatík. To na sebe nevezmu.“
„Ale tradice…“
„Zmlkni, consigliere. Já jsem teď tvůj don.“

„To jsi tohle nosil, tati? Vždyť je to děsný.“
„Já ho na sebe nikdy neoblíkl, Lucasi, ale tvůj děda jo.“
„Děda tuhle fialovou hrůzu nosil? Ne, rodina se vyvíjí… a můj módní styl je úplně jinej.“
To je, jak zlej sen. Začarovaná partie. Jeden vzdornější než druhej. Na Consigliera šly mrákoty.