Originální

Otoč se. Tak se otoč. Proč se neotočí. Lucie měla v penále tahák dobře ukrytý. Potřebovala se však naklonit, aby přečetla poslední odpověď. Bála se do penálu hrabat a předstírat, že potřebuje jinou propisku už podruhé. To by bylo nápadné. Učitelka se ale k otočce neměla. Stála uprostřed před tabulí a snímala celou třídu jako kamera v klenotnictví. Do háje. Kdyby si tak mohla vzpomenout na správnou odpověď. Jedno blbý datum. Bylo to 10. nebo 9. července? Ne, 10. to být nemůže, to vyšlo první album Coldplay a to bych si pamatovala.
„9. července 1659“ napsala přesně za minutu dvanáct.

"Chceš nápovědu? Ale no tak, to musíš zvládnou bez ní... není to tak těžké! Anglický korzár, Francis Drake a jeho černobílé nelétající husy. Stále nic?"
"Ne..."
"A co ten, jehož jméno nesmíme vyslovit - James Cook, bastard jeden, posádka ho měla sníst zaživa, když už to má ve jméně..."
"Kdo je sakra James Cook?"
"To máš jedno... vzpomínáš na národní obrození. Víš co, takový ten důraz na všeobecné vzdělávání vrstev, inteligenci národa, tvoření nových slov a podobně. Tehdy vymysleli všeználkové název. Od slova tučný... Jsi marná, abys věděla. Tak fajn, je to černé, bílé a žije na jižním pólu... stačí?
"Tučňák!"

Seděli v nóbl francouzské restauraci kousek od centra.

"Potřebovala bych pomoc, tati. Kamarád se potřebuje něco zeptat jednoho mafiána. A já bych potřebovala nápovědu, kde jej najít."
"Mafiána, to může být těžké nebo i jednoduché. Co o něm ví?"
"Moc ne, jen že mluví takovým divným dialektem. Divně zkracuje. Povídal mu - dobře si to rozvaš. A zněl prý při tom pěkně drsně. Nevíš o něm něco?"

Poznala, že otec přemýšlí.
Otázkou je o čem? O tom co ví nebo zvažuje, zda informace předá.

"Myslím, že to bude Paolo. Najdeš jej v pizzerii Al Pappagallo večer po deváté. Ale hlavně opatrně."

Detektiv Jackson hledal cokoliv co by mu pomohlo vyřešit vraždu mladé ženy. ,,Našel si něco?" zeptal se svého společníka Jima.
,,Ani drobeček chleba, Kiro. Byla čistotná, všude je čisto. Moc se v tom nechci hrabat, aby mě pak v noci nenaháněla, že jsem tu udělal nepořádek." uchychtl se Jimmy.
,,Je mrtvá."
,,Co víš, třeba se z ní stane zombie." řekl a obejmul Kira kolem pasu. Oba se v tu chvíli smáli.
,,Jimme, tohle si nech na jindy. Řešíme tu případ....Chtělo by to nápovědu."
,,Myslíš snad, že ti spadne papírek do rukou?“ Jim do něj štouchnul, ten papírek vážně spadl.

Postávala jsem u okna jako každé ráno. Hlavou se mi honilo nespočet myšlenek a já nevěděla, kde začít. Má mysl se neustále vracela k úsměvu onoho chlapce a jeho zeleným očím.
Je to už více než dva roky a já vím, že jsem se zamilovala. Jenže jak mu to říct?
Den ode dne mu ukazuji kousek svých pocitu k němu. Od jednoslovného pozdravu jsme se dostali až k objetím, ale i dlouhým konverzacím.
Převážně je to iniciativa z mé strany, ale asi něco tuší. Přeci jen jsem jediná skautka, která ho objímá. I tak vím, že mu to musím říct.

Již nějakou dobu jeli lesem. Bylo příšerné vedro a větve stromů skýtali aspoň částečnou úlevu od žhnoucího slunce rozpalujícího krajinu. Oba šilhali hlady. Pyrit se pod ní jen líně sunul vpřed a ona už ho ani nepobízela. Jediné, co bylo poblíž k snědku byla jablka popadaná z umírající jabloně. Místní krajina postupně pustla, čím více ji osidlovali lidé. Otravovali vodu, vzduch i půdu. „To jablko nech radši být, Pyrite,“ varovala svého čtyřnohého zachránce. „Buhví, co má jablko z té jabloně v sobě. Nehledě na to, že je z něj málem pálenka.“ Pyrit souhlasně odfrkl. Nad kopcem se konečně objevila věž.

Ležela mezi kamínky a voda jí omývala zraněnou nohu. Klidná řeka ji zanesla na druhý břeh, něžně a opatrně, jako by věděla, co dělá. Ona mezitím cestovala dimenzemi v bezvědomí. Zdálo se jí o dětství. Samé krásné vzpomínky. Stromy a houpačka. Jízda na kole. Smích ostatních dětí. Tolik se jí nechtělo přijít k sobě. Ve snech jí bylo líp. A tady dole na Zemi to bylo těžké. Natož zrovna teď.

Probudil ji teplý vzduch u úst. Funění. Koňský čumák. „Pyrite?“ Zamumlala a pomalu otevřela oči. Opravdu. Černohnědozlatý přítel stál přímo nad ní a snažil se jí dobrých pár minut probudit.

Stáli před obří domorodou maskou, jejíž prázdné kamenné oči, nos a ústa čněli nad skupinkou dobrodruhů.

Mezi nimi a maskou zela průrva. Kdesi tam dolu zurčel potok.

Co teď? To se všem hodilo hlavou. Odpověď nepřicházela.

Na skále, kterou míjeli si někdo všiml vytesanou kytku. V této pustině nanejvýš podivné, ale pramálo užitečné.

Ekon vzal zlostně šutr velký jako hlava do obou rukou a mrštil jej po tváři. Balvan prolétl pravou nosní dírkou nezlomného domorodce a s duněním se kutálel do hlubin.

Najednou vevnitř něco cvaklo, zachrčelo a krátce nato se namísto jazyka z úst vysunulo schodiště překlenuvši chybějící úsek.

Ze všech, co stáli kolem mě, jsem zůstala poslední. Nevím, proč zrovna mě vynechali, když ničili, sekali a pálili vše kolem. Teď chřadnu, sesychám, sama, obklopena betonovou pouští, vzpomínám na všechny, co už tu nejsou, polykám mastnou kyselou vodu, vstřebávám jedy co proudí všude kolem mých kořenů, a jak lačně je vstřebávám!
A přesto rodím, i teď na podzim budou mé větve obsypané plody.
Protože, vězte, lidé: já s vámi neskončila. Mé děti jsou rok od roku sladší, však i smrtonosnější. Vše, co vy dáváte mě, ve vodě, vzduchu a zemi, já vám stonásobně vracím. Jen jezte jablíčka, zasloužíte si.

Vždycky milovala být na cestě. Věděla to odmalička a nejvíc ze všeho toužila procestovat svět - ale bála se, že tenhle její sen okolí nepochopí, odsoudí jako neužitečný a zbytečný. A tak se smířila s týdnem sem, prodlouženým víkendem onde. Manželovi to vyhovovalo a pro svoje nejbližší byla normální.
Jenže poslední roky v ní něco změnily. Neuměla to ještě pojmenovat, jisté ale bylo, že už se na názory ostatních tolik neohlížela. Jistěže si od rodiny vyslechla, jak nemyslí na blaho svých dětí, bývalého muže, rodičů, sourozenců... Vyslechla. Ale nic víc.
Zhluboka se nadechla a zmáčkla spojku. Děti vzadu ani nedutaly.
Jela.