Originální

„…a Abrahama bude hrát Pavel.“

Cože? Abraham? Co je to sakra za roli? V Romeovi je nějakej Abraham?

„Pavle?“

„No, abych byl upřímnej, počítal jsem s něčím jiným. Minimálně s Tybaltem. Nebo Merkuciem.“

Abraham! Pff!

„Pavle, sorry, typově se nám na to nehodíš. Ten Tybalt možná, ale Radek má víc fanoušků na Instáči, viď, kolik teď máš, Radku?“

„Něco přes třicet ká.“

„No, prosim. Na Radka budou chodit lidi, znáš to…“

„Myslel sem, že děláme umění. A ono to spíš vypadá na nějaký tiktokový vrtění zadkem!“

„Nebuď sobec, Pavle.“

„Jo, musim platít hypotéku. Jestli se ti to nelíbí, tak di!“

“Nebýt věku, ani by mě nenapadlo hledat nástupce.”
Stařičký školník před sebou tlačil vozík a vedle něj poskakovalo ucho v nových modrácích.
“Brožurku jsi četl?”
“Ano prosím, školu založil…”
“Tak na ni zapomeň, je to sbírka žvástů.”
Zastavili v síni trofejí, hned nad základním kamenem školy.
“Chtějí, abys školu viděl jako ústav.”
Do spáry mezi kameny zarazil páčidlo a zabral.
“Přemýšlej o ní spíš jako o entitě.”
Kámen se odsunul. Z prostoru pod ním zavanul pach hniloby a nákazy. Ze tmy se vymrštila změť chapadel následovaná ozubenou tlamou.
“No nekoukej a podej ten kbelík s těma rybíma hlavama. Škola čeká.”

"Where it went wrong? I don't know, I could think of a dozen moments I can point at and say 'yeah, that's where it all went to shit', but the truth is, any of them could be the breaking point. Following the causality chain isn't really helpful. You might as well go right up to my birth, or even conception. Or you could go all the way to the Big Bang. Deterministic universe is depressing, I hope that's not the case."

"Fascinating. The notion to return to your birth clearly shows your deep desire to have sex with your mother."

Zkroušen vším tím, co udělal, plahočil se krajinou ve starých, rozedraných hadrech a děravých, zablácených škrpálech, které kdysi, když byly nové, bývaly jeho chloubou – nyní však každý pohled na ně mu připomínal, jak hluboko klesl.

Děvče, které ho mělo rádo, byť to nakonec nebyla jeho dcera, odstrčil a pak si ji chtěl majetnicky připoutat, aby díky její přítomnosti zapomněl na ty jeho dětinské přešlapy a naschvály. Lhal jejímu pravému otci, aby zůstala jen a jen u něj.

Sláva se rozpadla jako ztrouchnivělé dřevo v jeho bývalé sýpce. Prchá ponížen z města před svým svědomím, kterému nelze uniknout, před sebou samým.

Na počátku bylo podhoubí. Decentralizovaný systém s mnohými uzly, který tvoří jednu entitu. Pak přišla zvířata a jedla halucinogenní houby. Proto jim začal růst mozek. Jen opice měla manipulátory, aby nově nabytý mozek využila. Začala sbírat informace a vyvíjet se, ale potom pochopila, že informace se nejlépe uchovávají v decentralizovaném systému s mnoha uzly. Pak vytvořila i entitu, která se sítí tvořila celek a uměla využít všechny informace. Nakonec opice pochopily, že je to nejlepší metoda zkoumání světa mimo planetu, a své kybernetické houby poslaly do vesmíru. Opice byly mezičlánkem, který podhoubí využilo k vývoji v kyberhouby a zkoumání vesmíru.

"Hej, ty psí ksichte!" zařval hospodský. "Ano, ty, hejbni tou zadnicou a pojť si pro tu zafšivenou vobálku."
Stařec se na něj podíval očima, v nichž se odráželo více utrpení, než si umí jakákoliv bytost představit. Pomalu se zvedal, kulhavě si převzal zásilku a vydal se ke své chatrči. Kamenitá stezka vedoucí po úbočí tamních hor starci nečinila žádný problém. Je brzy, avšak v těchto horách svítá dříve. Na vrcholu se opřel o menhir a čekal na východ slunce. Otevřel dopis, jakmile starcovu tvář ozářily první paprsky slunce a slza stékala po jeho tváři. Zde leží počátek všeho. Přichází smrt.

"Kde lítáš? Už jsem o tobě čtyři hodiny neslyšel," ptá se vyděšeně Alex.
"Všechno ti vysvětlím, jen prosím za mnou co nejrychleji přijeď. A kup mi nějaký laciný mobil, v tom mém mi odešla baterka. Jsem na nábřeží, určitě mě najdeš."

"Co to neseš, dědo?" Otočí se Ell a pozoruje jak Láďa nese od kontejneru se sklem rozbitou láhev od mléka.

"Ležel tam počátek všech tvých starostí. O ni jsi se na místě činu pořezala, následkem ztráty krve jsi zazmatkovala a urychleně místo opustila. Volala mne, abys kolegům nepřidělávala starosti. Stačí jen, když ji tam pak Alex při prohledávání umístí."

Nikdo neví, kde se cedule vzala a kdo ji pořídil.
Něco na ní bylo. Něco jiného než standardně vyvedená písmena.
Lákala fotografy, influencery a vandaly.
Ať vleže, či ve stoje, přečkala všechno.
Prý označovala místo, kde se udála bitva na Moravském poli, jakkoli to bylo nemožné.
Nebo svatostánek zlatého buldoka sicilského.
Pak u cedule vyrostl stánek.
O kus dál hospoda a kemp.
Rodiny majitelů rozdělovalo krvavé nepřátelství, které trvalo dvě pokolení.
Dokud se půda před cedulí nepropadla a neodhalila jeskynní systém.
Přes nově vzniklou propast na sebe pohlédli dva mladí lidé ze znesvářených rodů a srdce jim sevřel okouzlující stesk.

Přenesl ho ve vidění do pustiny.
Tam uslyšel hlas, který řekl: "Zde leží!"
Zeptal se: "Co, můj pane?"
"Η αρχή των πάντων," což znamená "počátek všeho".

Zvedl se vítr, rozpoutala se bouře. Zavřískla polnice, vzedmul se písek a v dunění kopyt se roztřásla zem. Povstaly světy a zase zanikly, zrodili se králové a zetleli v prach. Lidská pokolení rostla a mizela, jako povlak řasy v zóně přílivu, který teď je a za chvíli v žáru vysychá.

Padl na tvář a hořce plakal.

Bouře se utišila, obzor zezlátl svítáním, z vyrašeného listu skanula krůpěj.

A tehdy mu v srdci začala růst naděje.

Dvě obří misky vah, a přece každá jiná je. Jedná je bezedná, druhá nekonečná. Navzájem se pohlcují, mísí a zase vyvstávají z nicotnosti. Uroboros zrodiv se před očima ze dna propasti – počátek i konec bytí, existence, nehledě na to, jaká byla – zoufalá, naplněná, naivní, moudrá, smělá… Smíchání barev dává černočernou tmu, která obepíná vesmír. Čas se zastavil, vše ustrnulo v němém okamihu věčnosti, té, které se obávaly zástupy plahočící se ke spáse. Trápení zmizelo v bráně, jež je vysaje a zahodí, duše se omladí, a připravena, čeká na to semínko, ze kterého vyklíčí svět vymalován novou nadějí. Nic není ztraceno.