Originální

,,Ještě tam něco chybí. Ale co?" tázal se sám sebe muž v čarodějnickém hábitu. ,,Už vím.“ Hledal po celé místnosti, kde vznikaly jeho vynálezy a lektvary. Tříbarevná kočka jej nechápavě sledovala. ,,Mohla by jsi mi pomoc, Nug.“
Kočka zamručela a chodila opatrně po celém stole.
Nugát mňoukla a sedla si vedle lahvičky. Peříčko došel ke stolu ,,Hodná holka,“ pochválil ji a vzal si lahvičku.
Vnitřek lahvičky vylil do misky, hrudky ho znepokojily, tak jej zamíchal lžičkou. Ozvala se rána. Na hlavě měl vrabčí hnízdo, vyděšená Nugát na něj koukala. Peříčko vzal lahvičku, byl tam přilepený papírek s textem ‘Protřepat, nemíchat‘.

Prázdné kupé. Prázdná duše.

Vracím se tmou vlakem ranním

Nevím, co na mě bude čekat. Je tma, takže v okně vidím jen svůj odraz.

Vracím se tmou vlakem ranním

Moje poslední šance. Jestli z domova něco zbylo, poznám to tam vůbec? Poznají oni mě?

Vracím se tmou prvním vlakem ranním

Co vlastně zůstalo ze mě? V srdci prázdno a hlava plná temnoty.

Já nastoupil jsem dávno před svítáním

Už nešlo čekat. Pojedeme celou noc.
Mám strach.

Už mě mý hříchy netíží

Po tváři mi stéká jediná slza. Je v ní skryté celé jezero výčitek. Odpusť mi. Prosím.

Už netíží

Prosím…

Samá poušť. Všude jen písek. Žádná voda. Dívka se tu potloukala sama. Mírně dehydratovaná.
,,Myslíš, že tě tu někdo najde a zachrání?“ zeptal se někdo.
Ona se zmateně otáčela, ale nikdo nikde.
,,Koukáš všude, jen ne nahoru či dolů.“ Ten někdo se smál.
Ona shlédla dolů, byla tam černá kočka. ,,Ty mluvíš?“
,,Viděla si snad kočku mluvit?“ Řekla kočka zatímco si zívla.
,,Ne…asi už magořím.“ zmateně na ni koukala, zatímco si klekla a hladila ji po její jemné srsti, která se leskla a připomínala noční oblohu. ,,Mám žízeň.“
,,Tady jsem našla jen gumičku.“
Žena vyčerpáním spadla do zrníček žlutého písku…

Nové vědecké poznatky rozdělily lidstvo ve směs na tři tábory - nejméně bylo těch, kterým to bylo jedno. O něco více bylo lidí, kteří se radovali, že měli pravdu a naprostá většina by skočila z mostu, protože poznatky šly proti jejich ideologii anebo si říkali, že se přece nemohlo jednat o tak triviální záležitost. Vědcům se podařilo odhalit počátek a smysl života na planetě. Lidem se začalo přezdívat Gumíci. Gumíci proto, že všechen život vzešel z gumičky, vesmírného odpadu, který tady zanechala jiná civilizace, když zjistila, že je planeta neobyvatelná a rychle si to pakovala pryč. Asi poušť nikomu neprospívá, což?

Řítí se trabant po poušti, víří prach široko daleko. A najednou křup, skříp, a pojízdný veterán už pojízdný být přestal.

Vystoupí všichni pasažéři a koukají.

Hele! Prasklá guma!

Ježek si uvázal bandanu na ostny a jal se opravit defekt. Vydra mu zpovzdálí kibicuje, jak na to. Naproti tomu sob se raději natáhl a vyšplhal na nejbližší dunu.

Potem zalitý bodlináč se ohýbal natolik, že mu povolila pruženka u kalhot.

„Měl jsi zahnout doleva,“ vzduch protnula výčitka.

Jako poslední se na scéně nachomýtne chřestýš. Připlazí se a navrhne díru zalepit žvýkačkou, kterou už hodinu rozkousává.

Huráááá, funguje to! Jede se dál!

„Mistře, je to úžasné,“ přetékal obdivem starosta. „Ta vášeň, ta atmosféra!“

Davy taktéž přetékaly.
Tu obdivem, jinde jen přes zábradlí.
Jásaly hlasitě, ovšem tolik odvahy, jako nejvyšší z nich, měl jen málokdo.
Dílo už bylo odhaleno, ne tak jeho název.
Citoslovce tak byly bezpečné, nabízely dostatek prostoru pro vyjádření nadšení, a přesto nehrozily odhalením fatální neznalosti Mistrova díla.

To by byla hrůza!
Vždyť ve Městě platil Mistrův hlas víc než státní hymna, víc než provolání hlavy církve.

Mistr zatím dumal.

On název díla znal.

Jenže ho nikdo nepochopil.
Nikdo zvenčí neslyšel volání o pomoc.
„Proč mi ten vlak musel ujet!“

Byla na mostě a dívala se dolů na líně se vinoucí řeku tam dolu.

Myšlenky jedna za druhou se míhaly jako zběsilé. A najednou… Cítila se klidná a vyrovnaná jako ta vodní stuha pod ní. Veškeré trápení a soužení, které ji vyhnalo až sem, se vytratilo.

Zhluboka se nadechla. Studený, vlhký vánek jí zčeřil vlasy a štípl do tváří.

Zahleděla se na zapadající slunce. Už je čas jít. Nesmí zmeškat ten poslední vlak. Konečně opět uvidí její milované děti!

Ach, ten širý, krásný obzor! Vstřebávala každou barvu – nikdy nebyly krásnější. A to zrcadlení řeky v dálce!

A most zel prázdnotou.

Tak to bylo mrzuté. Cítila se jako spráskaný pes. Věděla, že udělala hromadu chyb, ale intenzita šéfova křiku ji i tak překvapila.

To je ta chvíle, říkala si, kdy má člověk nasednout na poslední vlak a odjet domů. Lehnout si chvíli do postele, chvíli si pobrečet a pak vstát a jít dál.

V jejím případě však vlak domů nejel. A neměla by na něj ani čas. A vlastně ani chuť. Musí vstát hned!
Nerada prohrávala, život ji naučil, že dokud není konec, tak opravdu není konec. Musí se sebrat, vyskočit na nohy a jít dál.

A nejdříve najít ukradený glock.

Stál jsi tam a zíral mi do očí
Visel mi na rtech
Chtěls, abych řekla, ať nejezdíš
Sliby a výhledy často nám nestačí
Něžné vzkazy na skle
Stál jsi tam a přál si pátek
Intervaly vlaků jak na státní svátek
Sněžilo, mrzlo a teklo nám z nosů
Klepali jsme na nástupišti kosu
Společná rána a společné večery
Dětské hry a velká slova
Malicherné hádky a sdílené nevěry
Zimu vystřídala horká doba
Stála jsem tam a nechtěla jsem, abys odjel
Ale nic jsem neřekla
Myslel sis, že doma tě nic nečeká
Myslela jsem, že přijedeš zas
Společná rána sebral nám mráz

Byl duch. Po Zemi se toulal staletí, od jejích prapočátků. Nepamatoval si ani kolik měl žen nebo dětí, splývaly mu. Jména, hlasy, národnosti.
„Tati, jak se rodí ptáčci?“
„Ptáčci se nerodí, ale líhnou. Samička snese vajíčka.
Dialog otce s dcerou upoutal mužovu pozornost.
„A proč?“
„Protože tak to v přírodě funguje.“
„Proč?“
Otec usilovně přemýšlel, jak se z dialogu na železničním nádraží vykroutit.
„Nechceš na záchod?“ Ulevilo se mu, když vešla na toalety.
„Zvídavá dívenka, opravdu. Škoda, že ji nedoceníte.“
Ruka kolem krku, cizí prsty před obličejem. Oči obrácené v sloup.
Vrznutí dveří.
„Hotovo? Skvělé. Pojď, chytíme poslední vlak domů.“