Originální

Každý krok byl nití myšlenek, které ho vedly do záhuby. Bloumat pouští za fata morgánou, která neexistuje a je jen pouhým přeludem, bylo bláhové. On ale přeludu uvěřil. Viděl Ubar ve svých snech, představoval si slávu, když bájné město objeví jako první. Musel ji najít na vlastní pěst – arabskou Atlantidu ztracenou v čase. Cítil, jak k němu tento skvost Orientu tiše promlouvá zpoza miliónů zrnek písku – šelest osudu ve vyprahlé pustině; možná to jen záludný hatif opájí jeho rozum, aby si neuvědomil, že má tvář spálenou od nemilosrdného slunce a zůstal bez kapky vody. Přesýpací hodiny života tikají mrazivě tiše…

Zavřel za sebou vrzající dveře bytu a zamkl se. Konečně dorazil domů a nic mu nebrání rozvalit se po rozházené peřině.

Roztěkaný proud myšlenek ale nezpomalil ani po několika minutách zírání do stropu, naopak se o slovo postupně hlásilo víc myšlenek a nahromaděný stres v něm vřel čím dál divočeji. Masáž spánků hukot nerozpouští a pomalé dýchání nebrání stropu v jeho houpavém vzdalování se.

Zase.

Ví, co má dělat.

"Přejde to, bude to lepší," šeptne si pro sebe a vytáhne z nočního stolku prstýnek. Schoulený si jej třaslavě nasadí na ukazováček...
Kočičí zlato - lesk, barva, tvar... Studí.

"Je to dočasný."

,,Jdeš tedy se mnou?" domáhal jsem se odpovědi.
,,Asi ne...je to riskantní, Píšto!" odvětila
,,Ježkovy oči, ale my musíme riskovat Frýdo, jinak by jsme neměli nic, chápeš?"
,,Chápu...jen nechci skončit jako náš děda."
,,Byl nahluchlý, ale my nejsme. My uslyšíme i trávu růst."
,,Řekla jsem svoje, zůstanu tu. Dnes se na to necítím, promiň." upištěná utekla do své komůrky.
,,Tak, Píšťo, je to na vlastní pěst." Rozběhl jsem se, adrenalin se mi hnal tělem.
Ďábelské zařízení, tohle zabilo plno mých známých. Opatrně jsme se nahnul, pro sýr na jedné z nich. Držel jsem jej. Sklapla. Sladká sýrová výhra.

Byla jsem opilá. Opilá koktejlem hormonů, pocitem, že někam patřím, zájmem a pozorností. Jak krásné jsou představy, iluze pravdy.
Doteky, pohledy, slova. Pro tebe hra, pro mě síť, ze které není úniku. Odkryl jsi mé nitro.
Na kolenou jen pro tebe. Prsty pod branou, na rtech, v ústech. Udělala bych cokoli, co bys mi dostatečně autoritativně řekl. Cokoli.
A pak najednou konec. Jako tenkou kupoli z cukrového skla, ve které jsem byla uvězněná, jsem to vlastní neopatrností roztříštila.
Teď marně sbírám jednotlivé střepy a doufám, že mě ostrá bolest a sladká chuť vrátí zpět. Vím, že nevrátí.
Nebylo to skutečné.

,,Tady by mělo být." Z batohu jsem vytáhl vše, co bylo potřeba k rýžování zlata, pak jsem začal.
Slunce mi to, ale vůbec, neulehčovalo. Pekl jsem se jako špekáček. Bez zlata. Spocený a unavený jsem si lehl do trávy.
Bylo tu slyšet cvrlikání ptáků, i ten podivný zvuk z křoví- ,,je tam někdo?" cukl jsem sebou a otočil se ke zdroji. Křoví se vrtělo. Koukalo na mě oko ,,jednoočko? Co to je?" Keř se najednou otevřel jako brána hradu, vyšla ke mě rezavá kočka.
Nakonec jsem si z mého rýžování zlata, donesl kočičí zlato, který je dodnes mou nejlepší kamarádkou.

„Zvláštní vydání! Newyorkské muzeum vyloupeno! Ztratily se šperky za miliony! Odměna za dopadení pachatele je jistá!“
Kamelotův hlas zvolna utichal v záplavě lidských hlasů a jedoucích automobilů. Vliv měla i vzdálenost, jak se černovláska s kloboučkem nesla davem.
„Prý zmizely vzácné prsteny.“
„Ne, ne, náhrdelníky.“
„Ale kdeže… jehlice do vlasů to byly.“
„Kdy je ukradli? Kolik bylo lupičů?“
„V noci… snad deset, všechno velká chlapiska.“
Řeči o muzeu si žily vlastním životem.
Černovlasá Adelaine vešla do jedné z budov a do bytu v patře. Vyndala ze dna prádelníku falešné dno. Pozorně se zadívala na šperky.
Černé vrypy. Falsum! Kočičí zlato!

Seděla pod noční oblohou. Měsíc prosvítal větvemi staré lípy. Stín měsíčního svitu se kolébal po její kůži podle rozmanité koruny stromu, jíž ohýbal teplý vánek. Přijde déšť. S deštěm bouře a s bouří okamžik, pro nějž si přišla. Někdy si říkala, že riskuje život zbytečně, ale vždycky se přesvědčila, že je ochotná takové riziko podstoupit. Zahřměla oblaka. Cítila, že déšť přijde každou chvíli. Zavřela oči. Zatajila dech. Na ruku dopadla zlatá kapka v podobě malého květu. Pak další a další. Ve zlatém dešti, kterému místní přezdívali kočičí zlato, začala tančit. Kapky deště kopírovaly její pohyby a krajinou se proháněly blesky.

Obhájce Sojka se pohodlně usadil a jal se číst spis.

V něm stálo, že loupežník Rumcajs stojí údajně za pašováním falešného zlata na naše území. Nyní představuje monopol v oblasti podvodů s drahými kovy a kameny, který si vybudoval nevybíravým zastrašováním konkurentů.

Z výpovědí svědků vyplývá, že třeba veverku, která mu ukradla pár cenností a schovala je do dutiny stromu místo oříšků, ohrožoval svou bambitkou natolik, že jí vypelichal huňatý ocásek.

Sedm trpaslíků, kteří fingovali důlní činností prodej nepravých drahých kamenů, dokonce nechal viset na vrcholcích jedlí, než vyměkli a byznys mu přenechali.

Jeho syn – Cipísek – mu dělá osobní ochranku.

Telefonní hovor s kapitánem poslouchali po Alexově příjezdu.

"Zdravím, kapitáne. Tady Kowalski, nejstarší. Jsem tady v nemocnici s vnučkou. Jak jste ji tolik pochválil v reportáži v televizi, tak na poliklinice zjistila adresu pohřešované a sama vyrazila místo lehce obhlédnout."

"Ano, já vím, že to bylo špatné, přímo sobecké, ale chtěla se vám zavděčit. Bohužel se při prohlídce zranila o rozbitou láhev a volala mě."

"Proč nevolala vás? To nevím, asi byla trochu v šoku ze ztráty krve. Co? Že by také mohla za takovou věc opustit policejní sbor? To určitě nemyslíte vážně. Mám tady pro vás připravenu adresu pohřešované."

"Musíme se jí zbavit, bzz!"
"Už nám není prospěšná, bzz, bzz, královská krev."
"Neblbněte, bzz, holky, bzz, třeba se to spraví, bzz..."
"Nespraví, matka je tvrdohlavá, sobecká. Pro matku nejsme nic."
"Bzz, bzz, už jsou uložena poslední vajíčka?"
"Ano, brzzzzy... dnes večer zaoptříme matečník."
"Náhradní matečník, bzz, vychováme novou matku, bzzz. Promiň, matko."
"Dělnice, připravte se k odletu, bzzz, dopřejeme matce odpočinek. Zaslouží si odpočinek. Uděláme místo pro novou matku, bzzz."
"Ať žije nová matka, bzzzz!"
"Nová matka, bzzz, moudrá."
"Bzzz, započněte revoluci, bzzz."

***

Dělnice sledovaly včelí tvar uvnitř průhledného vajíčka. K té vzhlížely. Nová matka. Nová naděje. Možná přežijou.