Originální

Ptačí muž je podvodník a na zemi leží tělo. Jeden z nich je milenec a druhý vrah. Ani jeden z nich není manžel. Královnu zavřeli ve skříni. Sarkastická plující lebka bliká v rohu zeleně.

Kdo je podvodník?

Metafora pro nepoctivého hráče nebo pro pannu, která se tváří jako děvka?

Hrdina není podvodník. Hrdina je mrtvola. Pirát podvádí, ale ten to má v popisu práce.

Kdo je anděl?

Nikdo.

Každý z nich má své bolestné tajemství. Každý skrývá temný fakt.

Jen tulák se toulá. Hledá magickou krávu. Prý mu utekla, když ji pásl a čarodějnice se zlobí. Asi ho zabije minotaur.

Kam Christian vstoupil, byl okamžitě středem pozornosti.
S každým lehce zapředl hovor, tančil pro pobavení místních na stole a koncem večera si nikdo nepamatoval, že ten muž s blyštivýma očima a neposednými černými vlasy někdy nebyl součástí jejich malého světa.
Christian ale vždy nasedl na jednu z lodí a zmizel z jejich životů tak rychle, jako se objevil.

_____

Jamesovi se zvonivý smích toho podmanivého, cizího muže zařezával do hlavy. Jeho nekonečně dlouhý, ošuntělý kabát naplnil ten večer Jamesovy sny.

_____

Uběhlo několik let, než Christiana potkal znova. Tu noc ho už odejít nenechal.
A Christian ráno z Jamesova objetí nikam neutíkal.

Muž ukotví nůž v ráně a mírně zatlačí.
Teď řvu i bolestí.
"Já opravdu nic nevím, pusťte mě prosím, prosím". Kvílím jako zběsilá, nemusím to moc přehrávat.

Nůž zmizí a otázky také.

Něco mi připlácnou na ránu, zvednou mě z místa kde jsem se snažila sedět a hodí mě do prostoru, padám na podlahu. Místo se rozjede, v zatáčkách narážím do stěn, zřejmě jsem v dodávce.

Tím že mě zaplácli ránu, nevypadá to se mnou úplně špatně. Kdyby mě chtěli odstranit, raději nemyslet.

A průkaz, ten asi přehlédli. Nebo neumí číst, chce se mi smát. Následek vyčerpání a ztráty krve.

Kazatel na pokraji šílenství, nyní spíš prorok zkázy v plamenech pekelných, doprovází milence na cestě bez šťastného konce. Mezitím se poustevník vydává ke zrůdám, své adoptivní rodině, aby přinesl mír. Bezúspěšně. Oběšenec celý z kovu čeká léta, až ho zachrání ze středu slunce.
Poutník po dlouhé cestě spatřuje hostinec, spíš než místo je to společenství. Útočiště.
Dříve rytíř, snad hrdina, dnes pouhá schránka, zlomený muž, který otupil své smysly v náručí Sirén. Jako věrný, poutí však znavený pes chce spočinout u nohou své paní.
Nepatřím mezi ně. Ví to jen ďábel, vytrvale na mě zírající z obrazovky, když potemí. Sbohem.

Hostinský čepoval pivo zákazníkům. Střídala se u něj pestrá směsice hostů, lidé či polobytosti, andělé a démoni. Zažil různé situace, ale dnešní byla naprostou novinkou.
U výčepního pultu se zastavil rytíř.
„Rád bych si pronajal dva pokoje.“
„Pro vás a pro koho dalšího?“
„Pro moji magickou krávu.“
„Magickou… to myslíte vážně? A jak asi vyjde schody? Co umí?“
„Má křídla, lítá.“
„To se podívám.“ Byl v šoku, že kráva žádná křídla neměla. „Podvodníku! Ať tě tu už nevidím!“
Tur se za ohybem cesty proměnil v démona. „Tak co? Máš?“
„Mám.“ Rytíř vytáhl naditý váček. Zacinkaly mince.
Dvojice se spokojeně rozesmála.

Kvůli ženě, zatraceně, opustil svou mámu, tátu
a vyhodil (nerad) kotvu v téhle díře po granátu.

Vůně hnoje ve všech pádech najednou je tabu,
na kopci má v králíkárně uječenou babu.

Žena žárlí na stromečky, které tak rád sadí,
pobyt v jeho domovině jízlivostmi sladí.

Chybí pohyb? Tu máš smeták, ten má taky násadu,
místo rytí zameť chodbu, kdepak zdrhat do sadu.

Že jsi jako bedna kytu?
Vařím, žiješ v blahobytu!

I ze spaní dřevo řežeš, hned je po klídku,
aspoň, že mám dneska námět na svou povídku.

O víře v ten malý ráj,
jímž je pro mě tenhle kraj.

Na židli se ztěžka usadil starý, prošedivělý a zarostlý muž. Musel se přidržovat dozorců, aby nespadl.

„Takže pane Krakonoši, pokud to chápu správně, tak vy jste jako nezaměstnaný hajný žádal o dávky, které vám nedali, protože nejste obyčejný člověk? A proto jste se dal na podvody?“ zeptal se obhájce Sojka.

Na druhé straně stolu se ani chlup na plnovousu nepohnul.

„Chodil jste s tancujícím medvědem po jarmarcích a tvrdil jste, že sbíráte peníze na dobročinnou věc pro invalidy, ale nakonec jste je utratil sám? Spoluvězeň vás dokonce nařkl, že žádný Krakonoš ve skutečnosti ani nejste… Velmi zajímavý případ… Beru ho.“

Tentokrát to byl pořádný vichr. Bičoval pobřeží jako zběsilý. Hnal běsnou pěnu na skaliska. Rval listy řídkých korun přikrčených keřů. Veškerou svou silou se opíral do srolovaných plachet rybářských bárek i moderních plachetnic, těch, které rychle zakotvily vidouce blížící se živel, i těch již kotvících u mol v přístavech, ale i těch, jež byly ponechány napospas všem poryvům jako ubohé skořápky na rozbouřené vodní hladině. Čepice, slunečníky, ubrusy a markýzy se předháněly v pomyslném závodě přes korza a promenády. Kdo měl ruce a nohy se jal zachraňovat sebe i své skromné živobytí. Jen uragán ničeho nedbal a svištěl kamsi dál.

"Ani po pořádném flámu snad nemůže být takový nepořádek v bytě jako má teď doma Stella. Nebo, že by ano?" Dělám hloupou. Glocka mít můžu, ale rozum moc ne.
"Nekecej kraviny a vybal kde je Stella," znovu se hlas ptá důrazně.
"Opravdu nevím, už jsem to řekla. Třeba je na dalším mejdanu," odpovím.

Bodnutí nože do přeloktí mě překvapí svou bolestí. "Mluv krávo!"

Rozbrečím se, ani to nemusím moc hrát, bolí to jako čert. "Prosím, já nic nevím, nechte mě být, opravdu jsem Stellu neviděla. Naposledy v tom obchodě. Opravdu vám nepomůžu, nechte mě jít, nic nikomu neřeknu." Brečím srdceryvně.

Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí,
ten flám uvnitř mého těla probral spící vědomí.
Shrňme si teď fakty holé,
začalo to v autoškole.
Žaludek byl jak na vodě a mozek to začal číst,
jako nervy zkoušeného při každičké z dalších jízd.
V Hagridově hájence, jak říkám domu tchyně,
na ksichtě mi vyskákaly beďáry jak svině.
Pak na mejdan dorazily i křečové žíly,
rozežraný pupík začal naskakovat kily.
A chuťové buňky řekly: "sníme mrkvičku",
závit v mozku zapracoval, zvládl rozcvičku.
Nemusím mít zrovna vejšku a výsledek v atestu,
by mi došlo, že záminkou jsou dvě čárky na testu.