Originální

Pivečko položené na stole. Knížka v ruce. Odpolední slunce krásně praží na světlem zalitou zeleň.

Člověk si to užívá ale jen do té míry, než přibzučí otrava nenasosaná, odkudsi z neznámé pivuchtivé galaxie. Taková raubířská vosa umí z pohodového posezení udělat ságu o několika dějstvích.

Nejdříve jakoby očichává do té doby spokojeného rekreanta. To je ale pouze klamný manévr. Pak zmizí, aby se prostě neřeklo.

A za pár chvil už se nalejvá zlatavým mokem. Nestydatě se producíruje po sklenici jako doma. Některé násosky drží déle, ale nakonec jim ta nožiska vypoví službu a už se potvora topí v chmeleném moři.

„Další!“ pan obhájce Sojka si promnul oči.
„Cela 322!“ zahalekal.
Za chvíli do místnosti vkráčel nějaký klučina v turbanu.
Sojka si upravil brýle a koukl se do papírů na stole.
„Tak copak to tu máme, pane Aladine? Krádež nového modelu létajícího koberce, překročení rychlosti, ujetí od nehody, neposkytnutí první pomoci…“
„Co vás to prosím napadlo? To už vás ty zaprášené lampy nebaví?“ otočil se Sojka k mladíkovi.
„Když pokrok nezastavíš… Tento má tu novou techniku tkaní a turbo.“
„Pokrok se možná nezastaví, ale zato vy jste se zastavil v cele a vysekávat z vězení vás musím já!“ řekl rázně Sojka.

Večer se sedělo v koupelně a pilo.
Jak dávno to bylo, co zapadlo Slunce, jak dávno to bylo, co vyšel měsíc.
Rutina, nespavost naučená drobným putováním spící myslí, oči zírající do světla aby neviděli tváře opilců, ze kterých se jim chtělo zvracet. Ale pláč pod vlivem byl slaboch, neukázal se snad nikdy.

Dali mi do kafe pepř, pomyslím si.
Bude to takhle navždy? Dospěla jsem snad do toho věčného života zábavy bez internetu? Nebo se tam nekoukáme už jen ze strachu či nudy?
Nic mi neslibovali, smáli se hloupému vtipu, protočení očí nebo mouše u stropu.
Spláchli ji sprchovou hadicí.

"Zbraň má dneska každý, nechápu proč bych já ji mít neměla." odpovídám vzpurně.
Myslím při tom na svůj zatracený policejní průkaz. To co mi jindy otvírá dveře, zjednává úctu a klid se teď stane problémem. Placka v rukou zločince nebo úchyla, který jí vyslýchá - velmi nejistá konstanta dalšího vývoje zapeklité situace.

"To chceš říct, že si bereš bouchačku na sraz s kámoškou?"

O průkaze stále ani slovo. Proč? Honí se mi hlavou.

"Chtěla jsem si zafrajeřit, vždy jsem byla proti Stelle taková nicka," hraju to na soucit.
"Jen nechápu co se stalo, že není doma a má tam takový bordel."

„Krucipísek!“
Dveře do obyváku se s ránou rozrazily.
„Jejdamánku, Fando! Co se děje?“
Muž v tílku se vyhrnul ze dveří a nedbaje ženina protestu se hrnul do komory.
„Krucipísek! Ti blázni to dokázali. Nevím jak, ale dokázali to.“
„Ale Fanoušku, co tak blázníš?“ žena vykvikla a stěží uhnula hromadě harmpádí.
„Tys mi nevěřila, když jsem je volil. A teď padá a padá. Hele, tady ho máme,“ muž se vynořil z komory s rýčem v ruce.
„A co padá? Koruna?“
„Padá pivo. Jsme na deseti korunách za litr. A pořád jde dolů. Na snídani mě nečekej. Budeme s chlapama kopat pivovod.“

Nejistá konstanta moderní doby:
mládež co držkuje, dospělé zlobí.
Transgender promísil chlapce a roby,
od PC a telefonu neodpoutaj skoby.
Bez wifiny dítka mají absťák nebo mdloby,
AI mozky nahrazuje, práci za ně robí.
Tepláková móda je zpět, ve školách je zdobí,
sbírat nebo dávat lajky maj jediné hobby.
Anglicismy, vulgarismy - jazyk soudobý,
drzost dětí k dospělákům nemá obdoby.
Rodiče maj svoje džoby,
za děti však vedou lobby.
Tu divou zvěř vychovávat do moderní podoby,
z toho se dnes učitelům občas zvedaj útroby.
Je to chyba soustružníků když jdou zmetky z výroby?
Řeknu vám, že tahle doba prostě nemá obdoby.

“Přišel čas skoncovat s okovy otroctví!” čepýřila se kropenatá nosnice.
“Jsme potomci dinosaurů!” přisadila si druhá.
“Chcete skončit na pekáči?!”
“Ne!” odpověděl jim sbor shromážděné drůbeže.
“Dinosauři se ničeho nebojí!”
“Chcete snad celý život dřít na někoho jiného?!”
“Dinosauři si dělají co chtějí!”
“Dnes je ten den, kdy vzplane plamen revoluce!”
“Dinosauři…”
Další moudro o dinosaurech zůstalo nedopovězeno. Stodolou se ozval zvuk klíče v zámku.
***
Co to do nich zase vjelo? pomyslel si muž, když odemykal stodolu. Že by se dovnitř vloudila liška?
“KVOK!”
Mihlo se peří a poslední věc, kterou uviděl, byl slepičí spár, blížící se k jeho krku.

Máma, táta, dcera, syn.
Máma, máma, dcera.
Muž, žena, pes.
Máma, dcera, dcera, syn.
Manžel, manžel, dcera, dítě.
Otec, syn Duch svatý.
Babička, vnuk.
Máma, táta, tři děti v pěstounské péči.
Máma, táta, dcera, syn.

Tolik možností, tolik pestrosti… Kde je ta jedna správná? Kde je ta neměnná, do skály vytesaná podoba? Kde je ten soudce, který smí říct, jak máme tvořit domov?
Tváří v tvář pomíjivosti života se zas a znovu najdou lidé, kteří si nevystačí s „já“, kteří chtějí - den po dni, v bolesti, odříkání a lásce - vytvářet „my“.
Já v ta jejich my věřím. Všechna jsou nádherná.

Hugo bol vo svojich dvadsiatich ôsmych rokoch slobodný mládenec, čo malo niekoľko neoddiskutovateľných následkov.
Napríklad sa ho každá matka v okolí snažila oženiť, a tie, ktoré to nerobili očividne, tajne dúfali, že sa im to stane náhodou.
Proti týmto snahám vyvinul Hugo unikátnu obranu - poriadal každé dva týždne pánsku jazdu so prevahou ženatých mužov, aby sa "nadchol pre výhody manželstva na základe skúsenosti starších". Proti tomu sa nedalo protestovať, takže dokonca aj Hugova babička po čase rezignovala. Našťastie nevedela, že vedľajšou produktom večierkov je vytváranie manuálu výhovoriek pod názvom "Jak uniknúti slepičinci". Kniha mala cez sto pikantných záznamov, keď zmizla.

Předseda Zdeněk nervózně kráčel po kanceláři.
„Přátelé…“ Tón jeho hlasu dvojici soudruhů vylekal. „V posledních měsících klesla produkce vajec v našich kurinech o třicet procent. Co uděláme?“
Účetní Ondro se zamyslel. „Dejme slepicím sluchátka s hudbou.“
„To už použili na krávy, Ondríku. Něco jiného?“
„Kupme nového kohouta,“ navrhla vedoucí změny Jiřina. „Slepice se potěší.“
„A pomůže to?“ Zdeněk se rozvalil ve svém křesle. „Vážně vám nic nenapadá?“
„Nové slepice?“ „Ukrást vejce sousednímu družstvu?“ „Slepičí lekce tance?“
Návrhy jen tak letěly, ale ne ho přesvědčit. Váhavě sáhl po pálence.
„Ještě to probereme, přátelé,“ rozhodl. „Avšak ten tanec… jak vám jde balet?“