Zlomatka

Zažili jsme spolu spoustu poprvé, viď? Od první druhé čárky na testu, přes první ultrazvuk, pohyby, kopance až k porodu. Byla to spousta švandy, a tos ještě ani nebyl na světě. A ten mejdan, cos mi přichystal... Jako první tě sice držel táta, a já mu to budu navždycky závidět (a trochu ho za to nesnášet), ale to je v pořádku. To nás nerozhází.
A pak jsme si tě konečně mohli vzít domů.
A přišly první úsměv a první zuby, první lezení, první sedění a první krůčky. A první slovo.
První pusa a první papa. Jsi první?
Jedinečný, to jsi.

Děti blinkají. Poměrně často a po věcech, po nichž byste to nečekali. Takže když odejdete na minutku pryč těsně po večeři sestávající z lipánka a vrátíte se k dítěti, které je obalené v bílém (nejen dítě, ale i hračky, polštáře a koberec), vaší první reakcí je lítost.
"Ty ses poblinkal? Chudinko moje!"
Pak naběhne, již notně vytrénovaný, čich a všechno je jinak.
"To nejsou blijatyky, kde je ten Sudocrem?!"
Dítě vzalo mazání na prdku, nabralo hrst, ochutnalo, zjistilo, že nechutná, opatlalo sebe a všechno kolem.
Co mě ale dojímá nejvíc je, že zavřelo, vrátilo a myslí si, že to nepoznám!

Naši si, někdy v listopadu, pořídili novou fenku. Stará zemřela o rok dříve a, ač to byla stará fúrie, malého si ani nevšimla. Nová fenka si všímá. Je to ještě štěně a chce si hrát. Ona je to hodná holka. Myslím fenku. Jen zbrklá. A je to citlivka, vzhledem k tomu, jak vyrůstala. Trpí separační úzkostí a takové ty věci. Nu, dítě je taky občas citlivka, cítí se loveno, ale rychle ho to opouští. Dneska se za ní poprvé rozběhl, jako to dělá doma kočkám.
Sice váží dvakrát tolik co on, ale nevsadím na ni.
Myslím, že Trixie pozná středověk.

Dítě je jako kočka. Najde díru, strčí do ní prst. Vidí stín, zkusí ho chytit. Najde brouka, zkusí ho sníst (jako všechno, co najde, včetně gumičky a háčku od vánoční ozdoby, o kterém jste ani nevěděli, že vám upadl).
Dítě je jako pes. Aspoň to naše. Kdyby mohlo, neustále by si honilo ocas, když to tak hnusně řeknu.
Pro mě, jako matku, je dítě jako řasa spadlá do oka. I když ji vyndáte (nebo vám ji vyndá někdo jiný), pořád o tom víte. 20 % kapacity mozku je neustále zaměřeno na tu jednu bytost. Která si zrovna cpe do pusy ponožku.

Vždycky jsem představovala, jak se vdám, budu mít děti a budu žít spokojený život. To jsem ovšem netušila, že děti nejsou samoobslužné a že manžel bude jedno z nich. Svoboda vyletěla oknem během jedné srpnové neděle. Od pasu dolů mrtvá jsem naštěstí byla jen půlku noci, ale jako by mi na noze najednou přibyla koule na řetězu.
Ne, kecám. Život matky na mateřské dovolené je přesně to. Dovolená. Zahradu nestíhám, hodně čtu a když je sluníčko a "děti" zrovna nechtějí jíst (což chtějí pořád), tak se opaluju. To mám za to, že jsem si vzala, a pak i porodila Svobodu.

Jakmile se dítě narodilo, začali se lidé divit, jak dva takoví neatraktivní jedinci mohli zplodit tak krásné dítě, jako je naše skřítě. A spolu s tím, nedá se to nazvat jinak, započal lov na ženicha napříč generacemi.
Sabinka mi první týden řekla, že si ho vezme. Sabinka je o 7 let starší metrnice.
Báby ve vsi se rozplývají a dítě, dobře si vědomo svého kouzla, je častuje polozubatými úsměvy.
Stahují se k němu mladé i staré.
Tuhle jsem si šla něco vyřídit na sociálku. Minutu jsem ho nechala v kočárku na chodbě... Výsledek? U kočárku 3 ženy. A jeden chlap.

S manželem (poprďoun č. 1) rádi říkáme, že jsme na sebe zbyli. Popravdě jsem si ale řekla, když jsme spolu začínali, že tohohle už si vezmu a basta. Trvalo to 11 let, ale dosáhla jsem svého.
Pak, ještě na hromádku, přišel Gandalf (č. 2). Osiřel, chudák, když mu bylo tak 6 týdnů. A byli jsme 3.
Pak jedna z toulavek, co nám za stravu ze zahrady udělaly minové pole, povila koťata. Jedno tu nechala chcípnout. A tak přibyl Sauron (č. 3). (A 3 kočky na zahradu.)
Nu, za pár měsíců se narodil č. 4. Za toho si konečně můžeme sami.