Zlomatka

Každá matka je soumar, o tom žádná.
Já mám ještě muže na home office, to je jako další dítě.
Vstát, nakrmit dítě, nakrmit kočky, muž se krmí sám. Zatopit. Pohádat se o záchod.
Nakrmit. Začít vařit dva různé obědy, ideálně na mužem předepsaný čas.
Nakrmit oba. Dítě uspat. Dvě hodiny na úklid, prádlo a nádobí. Procházka, ideálně pěšky i kočárkem.
Nakrmit, udělat něco na zahradě.
Vykoupat, nakrmit, nakrmit muže, znovu uklidit.
Dítě během dne milionkrát přebalit a stotisíckrát převléknout.
Dát dítě spát.
No a pak bych šla do hospody. Zavřeno. A posledního lahváče třímá ruka mužova. Tak padnu na hubu.

Myslím, že nejsem úplně despotická matka. Jako, nemáme demokracii, to nejde. Zvlášť když se někam jde. To se musí jít, kam chce dítě, jelikož jinak je vzteklý... Ale obyčejně doma vládnu pevnou, ale laskavou rukou. Většinou pravou, tou to prej víc bolí.
Dávám jasný rozkazy. "Pomalu!" "Dívej se, kam jdeš!" "Mazání na prdel nepapej!"
Jsem velký širý rodný lány a moje rozkazy taky. U toho dítěte se to ještě dá pochopit. A taky ho v případě potřeby zvládnu přeprat. Zatím.
Horší jsou dospělí. "Nedávej mu cukr." Boom! "Nenech ho plivat vodu." Boom!
"Veď ho pevně, ještě vrávorá." Do prdele, zuby!

Že má dítě vlasy po mně bylo jasné hned v okamžiku, kdy se vyklubalo na svět. Mělo jich plnou hlavu a bylo blond. (Což moje tchyně okomentovala nekorektní narážkou na otcovství a ne, není to tak, že by kvůli svému původu nevěděla, co říká, manželi, česky mluví 35 let). Naštěstí. Jestli bude mít vlasy po mně i nadále, nemuselo by ve 20 začít plešatět jako tatínek. Tedy, manžel samozřejmě neplešatí, jen mu vlasy zdivočely a jaksi se stěhují směrem vzad. Nahoře se zvětšuje čelo, vzadu rostou až do půlky zad... Pane Bože, dej, ať má dítě vlasy normálně na hlavě!

Poučena chytřejšími (čti dřívějšími) matkami jsem se poctivě připravovala na drama s růstem zubů. A. začal ve čtvrtém měsíci slintat jak bernardýn, takže jsme nakoupili kousátka a čekali bezesné noci. Zuby, pohroma huby, no ne?
Kousátka se nekonala (nedá se to sníst, to nechci) a bezesné noci taky ne. Kdepak, nejsme venku. Nenamáhej se s kontrolou. Ještě tam budem.
První zub se mu vyklubal den před dovršením 11. měsíce (přesně na moje narozeniny).
Mezi horními řezáky by mu sice nejspíš projel tank, dvojky dole se někde ztratily a místo nich má asi špičáky, ale měl to lehký. A my taky.

Jako rodič zjistíte spoustu věcí. Třeba, že vás strach, že dítě neslyší, je úplně neopodstatněný. Dítě slyší, rozumí, jen na vás prostě hází bobek. Často a rádo.
Pokud nejde o ponožky. Ponožky rozumí, ponožky ochotně podá (hodí tak nějak vaším směrem), nechá si je nasadit (přibližně), jen když to bude znamenat, že se dostane z ohrádky. Aby se okamžitě rozpláclo na podlaze a udělalo si bouli jako zeměkouli. Nejlepším tišícím prostředkem je v takovém případě druhý rodič (ten, co neměl během nehody hlídku, tudíž otec) a banány. Na každou bouli minimálně jeden. Taková sladká pilulka. Co furt dochází, do háje!

Hudba byla vždycky velkou součástí našeho života. Velkou. Člověk si ani neuvědomí, jak je hudbou odmalička masírován, dokud není zavřený doma s dítětem a manželem na homeoffice.
Tavaszi szél vizet áraszt, virágom, virágom... zní od manžela a jeho maďarština je strašná.
Du og meg e like som et par dråper vann... jedu já a moje norština není lepší.
Mama, just killed a man... zpíváme oba a není to zlé, jen falešné.
A. je ovšem dítě s názorem a nebojí se použít všech prostředků (především nemelodických) k jeho prosazení. Takže už tři týdny zpíváme Já jsem chňapík maličký krokodýl...
Mně jebne.

Prosinec: Zubař, utopenci, zubař, Vánoce, kristepane, já jsem těhotná!
Leden: Zubař, ultrazvuk (to větší rozlišení!), turnaj v prší, alergická reakce kdoví na co, pohotovost, čtyři kapačky.
Únor: Teta má rakovinu, sakra.
Březen: To je ale krásný měsíc! Švagrová je taky těhotná.
Duben: DMD, jupí! Budeme mít kluka, jupí!
Květen: Teta s námi nemluví.
Červen: Koťata. Černého kocoura tu kočka nechala. Máme kotě doma, vím, jak to dopadne. Týden nespím. Zvrtnutý kotník - kombinace kotěte a marmelády. Manželovi zemřela babička.
Červenec: Spousta narozenin, oteklé kotníky.
Srpen: de Quervain útočí. Výstava květin, další den porod. A ještě další. Poslední z posledních problémů? Haha!

Příbramská porodnice, respektive celá budova gynekologie, procházela obrovskou rekonstrukcí. A není divu, pokud to tam vypadalo, jako to vypadá na odděleních, která neměla to štěstí a nehrnula se na ně Bebarová nebo Farna. Nebo bůhví kdo ještě. Péče fajn, když si odmyslíte "jídlo". Sestry na šestinedělí jsou báječné! Sestry z neonatologie už tolik ne. Ale to odbíhám. Nejsem si jistá, že je probíhající rekonstrukce (rekonstrukce!) dobrým opatřením pro podporu porodnosti. Byl tam hluk, byl tam prach, hlavní vchod na porodní sály nefungoval, ale hlavně, dítě tam ve zralém věku tří dnů slyšelo svá první sprostá slova, cituji: čuráci zasraný, vole.

Na některé nástrahy rodičovství se nepřipravíte. Na spoustu ano, protože existují skvělé zdroje. Tak jsem třeba hledala látkování, jelikož přece nebude problém používat látkové pleny. Oproti jednorázovkám to vypadalo ekologičtěji i ekomomicky. Mít dítě je drahej špás.
Když si teď představím, že bych látkovala, jímá mě hrůza. Keksík je sice zlaté dítě a těch plenek moc nespotřebuje, nevadí mu totiž v pleně sotva cmrndnuto, ale! Jednorázovky mají spoustu výhod, třeba nepotřebujete návod... Omyl! Jakožto čerstvá matka jsem měla tolik načteno, že jsem se popisy na obalech nezabývala. Takže jsem ty kouzelné proužky objevila až díky švagrové dva týdny po porodu.

Kdysi před lety jsem se zařekla, jakožto milovník koček, který jich za poměrně krátký život viděl dost umřít, že už žádnou kočku nechci. Osud měl jiný názor. Zavedla jsem tedy politiku jedné kočky a stalo se přesně to, co jsem očekávala. Stala jsem se úzkostnou paničkou. Ze stejného důvodu (úzkost, ne smrt, i když...) jsem váhala s dětmi.
Po porodu jsem razila, už s druhou kočkou v domě a třemi na zahradě, čínskou politiku jednoho dítěte. Celé šestinedělí!
Jenže s kočkami a dětmi je to jako se sušenkami. Když je milujete a dáte si jednu, prostě máte chuť na další!