Vídeňská krev (originální fandom)

„Mladíku, podívejte se tady na ten součet,“ zabodla madam Dvorak prst do inkriminovaného dokumentu. Konstantin se díval, čísla se mu ale před očima sypala jako cukr z cukřenky. „Není to čistou náhodou poněkud málo?“
„Já...“
„No je,“ odpověděla si sama a přísně se na něj zadívala přes cvikr přišpendlený na nose. „Máte tu špatně desetinnou čárku. To bychom dopadli, kdybych vám ve zkušební době nekontrolovala práci. Co mi na to řeknete?“
Že pořád myslím jen na svého teoretického milence? proběhla mu hlavou špatná odpověď.
„Vidím na vás, že vás něco trápí,“ zjemnila tón a zatvářila se starostlivě. „Vezměte si rozinku.“

Květy kávovníku jsou jedním z mnoha divů přírody, které vydrží jen na chviličku, mrknete a přijdete o to. Jeden dva dny bílé krásy s vůní jasmínu a citrusů. Pak pád ze stromu a konec. Po půl roce místo uvadlých květů obsadí kávové třešně a v nich zrna, zlatý grál.

Aneta se vypravila na poštu pro obvyklý balíček proclené brazilské kávy od matky, kterou přes třicet let neviděla. Ven vyšla bez balíčku, zato s dopisem psaném v cizím rukopisu.
Wilhelm jí vyšel naproti, když si všiml, jak se ve dveřích tváří. Ukryla se do jeho objetí. Žádná další káva už nedorazí.

27. srpna

Dnes jsem v knihovně četl o Rusko-japonské válce, hlavně v novinách. Je to zvláštní – některé věci, co mi řekl ten Rus z tetiny kanceláře (nějaký bratranec, budu se muset zeptat našich), nejsou pravdivé. Proč by si vymýšlel? Mohl klidně říct rovnou, že tam nebyl. A byl vůbec celý divný, zkusím se asi vyptat na víc než jeho jméno. Třeba je to zběh. Nebo špión! To by bylo zajímavé...

V té knihovně mě hrozně rozbolely oči, jako letos na Maltě. Asi to bude prachem z papíru nebo horkem – u moře se daleko snáz snese. Snad se z toho vyspím.

Vynořila se ze zadních dveří vedoucích na dvůr, kde se věnovala samé jemné práci – vyklepávala ťuklou karoserii, štelovala zrcátka, doplňovala olej. Nepřála si nic jiného než zasednout do křesla s konvicí čaje zvíci sudu.
V rohovém odpočívadle spatřila podezřelé osoby, zhodnotila situaci, spatřivši techniky a zaslechnuvši termíny, jež nezřídka rovněž používala, zaujala stanovisko. Znala názor rodu a (byť rebelantka) tušila potenciál nebezpečí.
„Co tu probíráte?“ vklínila se na sofa mezi zapáleného lýtkonoše a dceru manžela svého muže, aktuálně hořících lící.
„Madam...“
Zarazila ho v tokání i v letu.
„Mladý muži, mohl byste si o kousek odsednout? Narušujete krapánek naše hranice.“

Nesnášel volánky a mašličky. Vzpouzel se copánkům a budil pohoršení, kamkoli přiběhl v kalhotách a v čepici.
„Však přijde na to, že je holka, a rozkvete, uvidíte!“ říkala babička a rodina přikyvovala.
Nakonec na něj dostali šaty. Tajně stejně nosil nohavice a snil o krátkém sestřihu.
„Svatba pomůže určitě!“ prohlašovala teta. „Každá rozkvete jako růžička!“
Zachránil ho nejlepší kamarád. Dima věděl, že je to svatba na oko, a nevadilo mu to. Konstantin (i když tehdy si tak neříkal) byl v bezpečí. Dokud Dimovi nenamluvili, že není dost chlap, když mu „žena“ nedá děti. V tu chvíli věděl, že musí odejít.

„Právě včas, Wilhelm čeká v zahradě.“
Bývalý soudce si v posledních letech oblíbil umění fotografie, vyhradil v domě místnost na temnou komoru a pilně studoval všechny nové módní a technické trendy oboru. Své příbuzenstvo začal do více či méně přirozených pozic aranžovat záhy po pořízení aparátu a s tímto terorem nehodlal zjevně do smrti přestat.
„Judito, vítej!“ zavolal na ni s úsměvem z druhého konce zahrady. „Postav se mi prosím támhle ke stolku.“
Judita byla jediná členka široké rodiny s nadšením pro zaznamenávání vlastních podobenek. Neomylně vykročila k cíli.
„Drahá, to je moc daleko!“ Přistoupila. „Moc blízko.“ Ustoupila. „Dokonalé. Úsměv!“

Na dubovém stole ve společné lékařské studovně stála sklenice s preparátem. Appendix vermiformis, červovitý přívěsek slepého střeva. Antoine nahlížel střídavě na něj, střídavě na nákres téhož v učebnici anatomie. Opakování matka moudrosti.
„To je vaše svačina, Rochi?“ ozvalo se za ním posměšně. Sekundář chirurgie Stefanović.
Antoine hlubokým nádechem dusil vztek, který hrozil každým okamžikem vybublat na povrch.
„Jíte v Africe syrové apendixy? Nebo si je aspoň solíte?“ přisadil si, když se nedočkal žádné odezvy.
Antoine zavřel učebnici, zvedl preparát a odnesl ho zpět do vitríny. Pak teprve pohlédl Srbovi do tváře. „Solíme a pečeme. Syrovému říkáme přívěsek po srbském způsobu.“

Pod okny se rozžínaly lampy, na Vídeň pomalu padala noc.
Konstantin se ujistil, že je skutečně zamčeno, vyměnil svit lustru za lampu na nočním stolku a zatáhl závěsy. Rozepnul si vestu a opatrně ji pověsil přes židli. Košili úhledně poskládal, i když ji určil jako hodnou prádelny. Nakonec kalhoty a ponožky. Vše má své místo.
Letmo zavadil o svůj odraz v zrcadle nad prádelníkem. Mladý muž jako každý jiný, skoro. Zaváhal nad plátnem těsně obvázaným kolem hrudníku, pak se ke svému odrazu otočil zády a odmotal ho.
V koupelně se do vody ponořil až po bradu. Adam v rouše Evině.

Seděla v proutěném křesle, úplně sama, zabraná do některé ženské titěrné práce s jehlou a nití. Vycítil, že nastala správná chvíle. Bez rizika se žít nedá.
„Dobré odpoledne, mademoiselle.“
„Jau!“ vyjekla místo pozdravu Lina a strčila si prst do pusy. Pohlédla na něj vyčítavě.
Podal jí kapesník.
„Děkuji. Chodíte jako duch.“
„Moc se omlouvám, neměl jsem v úmyslu vás ranit.“ Nahnal do tváře odstín upřímnosti a posadil se na otoman vedle ní. „Mohu?“
Bez rozmýšlení natáhla ruku v kapesníku.
Usmál se a zakroutil hlavou. „To šití. Mám v něm jistou praxi.“
Zrudla, pak mu poslušně podala rozdělanou mravenčí práci.
„Merci.“

Svou chybu si uvědomil, když na něj synovec zaměstnavatelky začal chrlit otázku za otázkou. Ptal se na výcvik, na zbraně, uniformy, na Japonskou válku, které se přece musel účastnit!
Některé otázky vyřešil jiskrnou divadelní improvizací, jiným se vyhnul takřka baletně, u těch nejtěžších předstíral, že nerozumí. S každou další vteřinou ho ale víc a víc svíral pocit, že se dopustil strašlivého hříchu. Proč si raději nevymyslel nějaký dobrý důvod, proč na vojně nebyl?! Gospodi...
Willi Sternbach opustil kancelář. Konstantin morálně poražen usedl ztěžka na židli a zpytoval svědomí. Když odpoledne odcházel ze zaměstnání, odnesl si (omylem) s sebou podnikovou tužku.