Vídeňská krev (originální fandom)

Tetička Dvorak napruženě hypnotizovala figurky na černo-bílé desce. Na podlaze v předsíni zatím smutně odpočívala skříňka obývaná psacím strojem, toho času se závadou.
„Opravdu vyjela na projížďku v tuhle hodinu? Vždyť ji nikdo neuvidí.“ Táhla.
„Testuje nová noční světla,“ odvětil osiřelý manžel a jediným pohybem odpravil věž své protihráčky.
„Je to blázen! Alespoň že Juditka míří k životu, jaký má být.“ Táhla.
„Jestli myslíte na sňatek, švagrová, tak vás zklamu. S panem bratrancem se rozhodli zůstat přáteli.“ Protitahem totální destrukce.
„V tomhle domě se snad všem zatmívá rozum!“ Šachové figury dramaticky opustily hrací plochu.
„Máte pravdu, zahrajeme si raději dámu.“

Koupila tři lístky, protože jí bylo jasné, že ji samotnou večer do společnosti nepustí. Strategicky oslovila tatínka s žádostí o garde.
„Čajkovskij? Taková moderna?“
Lina protočila oči. „Tati!“
„Nerozčiluj se, drahá. Vyleštím si boty.“

Patnáct minut před začátkem ještě postávali ve foyeru Musikverein. Antoine a pan Sternbach vedli příjemnou konverzaci. To Linu dráždilo. Domnívala se, že otec pochopil – že v jejích jasných narážkách slyšel! – co se od něj očekává. Antoine si snad také myslel, že jde na koncert s přáteli! Měla křičet na ulici? „Chci se líbat s Antoinem Rochem!“?
Kéž by tu tak byla Judita, ta by to pochopila...

Zastihla ho nad ránem, když opouštěl svůj pokojík nad dámským klubem, který dostal k užívání (bez stravy, ale s výhledem do dvora!).
„Á, mademoiselle, bonjour,“ nasadil okamžitě tvář svůdného džentlmena. „Čemu mám děkovat za vaši présence?“
Karolina překonala touhu vrhnout se mu kolem krku. Místo toho si co nejnonšalantněji upravila klobouček a usmála se. „Dobré ráno. Šla jsem kolem a napadlo mne, jestli byste se mnou dnes večer nešel do divadla.“
„Velice rád,“ odvětil a ona málem zahynula návalem emocí.

„To opravdu dnes nemáte nic volné? Prosím? Čtvrtou Čajkovského symfonii? Dobře, třikrát.“ Bylo načase se připravit na zážitek na úrovni.

Lina si vždycky připadala lehce nevhodně, když si štěstí zajišťovala mysteriózními způsoby lidových moudrostí. Byla vychována v racionální domácnosti. Fantazii se meze nekladly, ale pověrčivost neměla u Sternbachů (ani Sternů) místo.
Právě uvažovala o likvidaci kytice ve svém pokoji pro potřeby vědecké metody „má mě rád, nemá mě rád“, nakonec se vrhla k zrcadlu. Byla tam! Dokonale vypadnutá řasa, jako stvořená pro tuto chvíli. Opatrně ji přenesla na prst, otevřela okno a hluboce si přála.
Vídeň se náhle rozhodla přestat produkovat vánek. Lina se zachmuřila.
No co, stejně jsou to jenom babské triky!
Řasa kamsi zahučela. Kytice se roztřásla strachy.

Po odborné léčbě zákuskem měla konečně jasno. Původně se chtěla s vhodným nápadníkem na protest vrhnout do nevhodného vztahu. Ach, ten skandál! Ty řeči! Ale už bylo jasné, že o ni nestojí. Přes prvotní romantické myšlenky si navíc i ona přiznala, že by si raději povídala o divadle.

Vstoupila do jeho kanceláře, podruhé toho dne.
„Nebojte se, přicházím v míru.“
„Judito, já se omlouvám,“ vyhrkl Konstantin a vyšel jí naproti. „Nebylo to nic osobního... Já...“
Přerušila ho nataženou pravicí. „Chtěla jsem vám nabídnout přátelství.“
Rozzářil se. „To bych rád.“

Nakonec se rozhodla, že potupné řetězy svobody odloží až někdy jindy.

Když Judita dorazila domů, připravena vylít komukoli své srdce postižené zradou (také tušila, že není bez viny, což ji rozčilovalo), našla svého adoptivního otce truchlícího nad osudem a svůj záměr odložila.
„Jsem doma. Co se děje?“
Vzhlédl k ní s pohledem plným bolesti. „Nedopnu svou oblíbenou košili. Vyhlašuji půst.“
„Sám tomu nevěříš,“ ušklíbla se a napadlo ji, jestli tohoto ctihodného advokáta bude někdy schopná opustit ve prospěch sňatku.
Vzdychl. „Máš pravdu. Jaký byl oběd?“
„Nic zvláštního. Lina se mnou nemluví, pan Volkonskij o mě definitivně nemá zájem... Ale venku je hezky.“
Pokýval hlavou na znamení porozumění. „Zajdeme si na zákusek.“

Siesta byla přerušena nepřeslechnutelnou intelektuální aktivitou.
„Slyším, že myslíš, má drahá choti,“ pronesl choť rodu mužského.
„Vůbec se mi nelíbí, co se tu děje od doby, co přijeli ti dva,“ připustila myšlenkové procesy ona a složila noviny. „Má ta holka dost rozumu?“
Pan soudce se usmál, položil ženě ruce na ramena a líbl ji na zakaboněné čelo. „Mohla by si ho dát patentovat.“
„Patent dnes dostane i houpací vana,“ utrousila, ačkoli o její užitečnosti neměla pochyby.
„V tom případě jí musíme věřit.“
„Varovali mě, ale netušila jsem, že na to dojde tak brzy,“ ohlédla se pohoršeně na manžela. „Ty senilníš!“

Za každou úspěšnou ženou stojí muž. Doufejme, že je jí tento muž znám, přejme mu také, aby byl rovněž úspěšným a nerozčiloval se, že má lepší ženu.
Například za Anetou Sternbachovou, novinářkou a sufražetkou, stál (obrazně a v danou chvíli i opravdu) její choť, bývalý soudce a nadšený amatérský fotograf. Ona seděla na kanapi a četla noviny, on za ní kuriózními pohyby zjišťoval, zda se cítí dobře v loňském saku.
Harmonický obraz narušil příchod milostslečny.
„Nechci o tom mluvit!“ štěkla na komparz v pozadí svého utrpení a zavřela se v pokoji.
„Chápeš to?“
Pokrčení rameny, návrat ke klidu a míru.

Chvíle napětí povolila. Pomalu otočil hlavu, aby spatřil motýla... „Žádný tu není!“
Antoine ustoupil, paže ve smířlivém gestu. „Vanessa atalanta tu nebyla, to je pravda, ale nějaký motýl ano. Znám jenom jednoho latinsky.“
Konstantin se rozesmál. „Vy jste lhář!“
„Rozhodně ne, jsem básník! A řezník se skalpelem v jedné podobě. Dokonalé ztělesnění duality moderního muže.“
Konstantin sám sebe pokáral. Tenhle se ti líbí? Lhář a breptal? Kde jsi nechal úroveň? Uprostřed hovoru nebylo ale pro filozofii místo.
„Těšilo mě, pane Rochi, již musím do zaměstnání.“
Francouz demonstroval lítost. „Já bohužel do nemocnice. Naše cesty se rozcházejí!“
„Na shledanou.“
„Na brzkou!“

„To nebylo špatné,“ zhodnotila Judita, když se jim objekty jejich hypotetických vášnivých romancí ztratily z dohledu.
„Vždyť utekli!“ rozhorlila se Lina, která si oběd se svým budoucím nastávajícím představovala jinak. „Skoro se mnou nepromluvil! Nepustilas ho ke slovu.“
„Nikdo ti nebránil otevřít pusu. Nemůžu za to, že jsi tak uťápnutá.“
Stačila vteřina a rozhovor se obalil ostřím. Znaly se celý život, takže věděly, kam bodnout.
„Aspoň nejsem koketa jako někdo!“
„Vzdycháním a unylým kukučem ještě nikdo nikdy manžela neulovil.“
Lina viděla rudě. Ještě slovo...
„Jenom se ztrapňuješ.“
Čepel dopadla na kámen.
„Jdi k čertu!“
Zlost s bolestí si podaly ruce.