Vídeňská krev (originální fandom)

„Merci,“ odvážil se říct, když se svižným krokem dostali o tři ulice dále. Do bezpečí!
Antoine se na něj usmál. „Mluvíte francouzsky?“
„Měl jsem francouzskou chůvu,“ odvětil už jazykem, který mu netrhal uši. „Víte ale, že merci umí každý druhý?“
„To vy ale nejste.“
Konstantin cítil, jak mu červenají tváře. Polkl. Na tohle nebyl zvyklý. Pozornost mužů mu byla vždy jaksi ulepená, špatná, hnusná.
Antoine s pobavením sledoval rozpaky, které způsobil. Pan Volkonskij byl dokonale roztomilý. No to snad... „Nehýbejte se!“
Strnul, jako když střelí. Monsieur Roche se přiblížil těsně k němu. Nedýchal.
„Máte na rameni motýla. Vanessa atalanta. Vulkán.“

Po obědě procházka, léčebné účinky čerstvého vzduchu a rodícího se šmaku osobní automobilové dopravy a tak dále a tak podobně. Mládí na promenádě.
Judita umně vedla útok na odemčení tragického životního osudu obou džentlmenů a Konstantin Alexejevič, sevřený úzkostí a obrněný rostoucí nechutí ke společnosti lidí, si přál, aby byla jeho existence zapomenuta. Cítil, že na to po téměř dvou hodinách má právo – už měl být dávno v kanceláři! (Netušil, nebožák, že je mu přáno z vyšších míst.)
„Mes dames, excusez-nous,“ zastavil tirádu impertinentních dotazů Antoine.
Konstantin zbystřil.
„Mám tady s... kolegou obchodní schůzku.“
Vděčnost nabrala prakticky erotických výšin.

Den se chýlil k poledni a Konstantin, čerstvě jmenovaný pomocný účetní, byl v plné práci. První den musí udělat dobrý dojem!
Ode dveří se ozvalo zaťukání. Vzhlédl od papírování a zamračil se.
„Nevidíte mě rád?“ zapředl tmavý cizinec, jako by se tehdy na chodníku spřátelili.
„Jak jste mě našel?“
„Dedukcí,“ usmál se Antoine. „Budete ten tajemný bratranec, že? Mademoiselle Karolina se zmínila.“
Chystal se odseknout, když v tom se ve dveřích zjevil dav. Dámy v akci.
„Jé, vy jste tu také?“ vyhrkla Lina.
„To je skvělé!“ zvolala Judita. „Jsme čtyři, to už je sebranka. Pojďte se sebrat, jdeme na oběd.“

Když se konečně rozhodl, že odejde z Petrohradu, z Ruska a od celé rodiny, ulevilo se mu. Měl plán.

Přesvědčit příbuzné ve Vídni, které nikdo nikdy neviděl a nikdy jim nepsal, aby mezi sebe přijali stejně neznámého člověka. Který ještě navíc, čistě byrokraticky, ani neexistuje.

Shromáždit hotovost. Aspoň na cestu, když ne na živobytí. To trvalo skoro dva roky. Škudlil na všem a naprosto tajně. Některé noci nemohl spát, pořád myslel jen na to, že jeho tajnou zásobu najdou.

Povedlo se. Mohl by se nadechnout, ale ještě to nešlo. Strach, že ho odhalí, byl pořád větší a větší. Paranoia nemizela.

Pozdní rodinný dýchánek se vyvíjel standardně. Již překonali prvotní rozruch vyvolaný představením čajových sáčků, dosud žhavé novinky, jež se setkala s rozpačitými ohlasy – „Já na ty novoty nejsem, od mala svařuju listí a nikdy jsem si nestěžovala!“, přišel tedy čas na rozmluvy o perspektivních mladých mužích.
„Ten chlapec se mi líbí,“ řekla tetička.
„Ten ne,“ dodala vzápětí, když si všimla, že Karolina získala nádech naděje. „Ten tvůj, děvče. Má hlavu trochu v oblacích, ale vypadá solidně. A s tou němčinou taky něco uděláme.“
Judita se nemohla rozhodnout, jestli si tetino požehnání dá líbit. Vždycky toužila po rebelství. Musí něco vymyslet...

Po krajně matoucím setkání před dámským klubem – ten muž s ním flirtoval! je to ve Vídni běžné? Rakušané jsou blázni! – váhavě vstoupil a v menším davu žen různého věku objevil Juditu.
„Dobré odpoledne, slečno,“ usmál se na svou novou operní přítelkyni.
„Dobré,“ zazubila se rovněž. „Pojďte, tetička na vás už čeká.“
Vydali se do zadní místnosti, kde v křesle trůnila tetička Dvoraková, stará a majestátní jako mapa mocnářství.
„Stejně nechápu, proč chcete dělat účetního,“ špitla mu do ucha Judita, než ho nechala na pospas zaměstnavatelce.
Protože operního pěvce bez zkušeností najme leda blázen. Účetní si může dovolit být větší optimista.

Byly mu v patách, matka i dcera. Nedalo se říct, že by mu to nelichotilo, pozornost žen si vždy užíval. Ještě se mu ale nestalo, že by byl stíhán tak urputně.
Slečna Sternbachová byla hezká, stála by za hřích. Nestála by za vyhození z medicíny v případě, že na onen hřích přijde její matka, oči jako ostříž, jazyk připravený zabíjet. (Také ona byla hezká, to si ovšem odmítal připouštět.)

Po přednášce prokličkoval otázkami a vrhl se na ulici.
„Jste slepý, člověče?!" ohradil se po několika vteřinách cizojazyčného nadávání mladík na chodníku.
Antoine ho zvedl na nohy. Úsměv.
„Teď už ne.“

Když jsem byl malý, miloval jsem naše město, široké ulice a budovy, které mi tehdy připadaly jako z cukrové vaty. Prošel jsem ho celé, nic mi nezůstalo utajeno, takže mi trochu zevšednělo a toužil jsem vyrazit na cesty.
Ve vlaku jsem strávil skoro čtyři dny. Za oknem se míhaly pole a lány, rybníky a řeky, vesničky, samoty i velká města. Poslední zastávkou před Vídní bylo Brno, město víc germánské než slovanské, ideální pro mou hrbolatou školní němčinu. Než vlak po nutné údržbě znovu vyjel, stihnul jsem vystoupat k místnímu dvouvěžatému chrámu i nahoru na vyhlídku. Brno bylo jako na dlani.

Aby byl člověk nazván starým mistrem, musí mít za sebou roky praxe a své řemeslo dovést k dokonalosti. Kdo ale tvrdí, že proto musí být starý, nikdy nepotkal mladé dámy na olympiádě v zapírání.

Seděly v kavárně, myslely, ale neříkaly nic.
Lina věděla – naprosto jistě! – že Judita zažívá vášnivou romanci, a nechtěla se přiznat, že s Antoinem ještě ani nemluvila o samotě.
Usrkla čaje, protože kávě nikdy nepřišla na chuť.
Judita se nemohla přimět k přiznání o absenci své vášnivé romance, neboť tušila, že je Lině vzorem, a nechtěla jí kazit vyhlídky.
Načala čokoládový dortík.

Staré mistryně se opět ukázaly.

„Takže už jste sehnali nějakého doktora?“ zeptala se paní Sternová s pohledem v otevřeném motoru automobilu.
„Medika,“ upřesnila paní Sternbachová s pohledem v čaji.
„Medika? Hm, jen jestli něco umí,“ natáhla se pro klíč a zahájila operaci.
„Přijel z Paříže, dokončuje tu studia. Příští týden má přednést první přednášku – Prostředky proti početí.“
Mechanička se uchechtla. „Nikdo mi nevymluví, že ta nejlepší metoda,“ vynořila se zpod kapoty a natáhla se pro olejničku, „je nespat s muži.“
Paní Sternbachová protočila oči. „Ne každý má tvou železnou vůli, Noro.“
„To je pravda. Například už dlouho pozoruji, že se nám v parku přemnožily veverky.“