Vídeňská krev (originální fandom)

Nebylo ani poledne a Konstantinova pracovní morálka již vyvěsila bílý prapor. S perem v inkoustu si přehrával poslední večer, slovo od slova, pohyb po pohybu. Právě když se schylovalo k poslednímu... „Promiňte...“
„Что ты здесь...?“ popuzen vypálil svou mateřštinou a při doprovodném gestu málem zhatil několik hodin práce. Lahvičku s inkoustem zadržel na poslední chvíli.
„Přišel jsem za tetičkou.“
„V dílně,“ odvětil doufaje ve zmizení všech a všeho.
„Promiňte,“ nemizel zdvořilostní typ.
„Dílna je vpravo.“ Vetřelec se nepohnul.
„Vy jste Rus? To jste už musel sloužit v armádě...“
Musel? Málokde by se chtěl probouzet méně než v zavšivených kasárnách. „Samozřejmě.“

Vstoupivši do bytu Nora s pochybami přistoupila k poloprůhledným dveřím do přijímacího pokoje, z nějž poloslyšela těžko rozeznatelné pokusy o rytmus prokládané krajně zuřivými diskuzemi mluvčího s vlastní osobou. Vešla.
„Je to IL le mi PÁR es se... Ale ne, dvě s, to musí být dlouhé...“
„Našel tady nějakou prehistorickou poezii,“ osvětlila Noře Judita, když odtrhla zděšený zrak od páně otce. „Slabikuje tu už půl hodiny.“
„Už jsem skoro správně přečetl skoro všechny čtyři strofy!“ ohradil se, jako by byl obviněn z těžkého zločinu. „Nějak tomu ale nemůžu přijít na kloub. Nechceš to zkusit? Jsou to přece jen strofy sapfické...“

„Proč jsi tady, když se mnou zase nechceš spát?“
Konstantina by stejně tak mohl bodnout. Užívali si krásný večer, procházeli se po Vídni, líbali se ve stínu dubů, byli sami dva v bublině, chráněni před celým světem. A pak bublina praskla zevnitř.
„Vždyť děláme ty další věci...“ slabě oponoval a klopil oči. Antoine byl napůl svlečený a stál nad ním jako bůh pomsty i Adonis v jednom těle.
„Ty další věci? Ani to nedokážeš pojmenovat! Merde... Chci se tě dotýkat, tu comprends? Tohle nemá cenu. Běž domů.“
„Prosím tě...“
„Najdu si na to někoho jiného, když se ti tak hnusím.“

Unavené paprsky odpoledního slunce prostupovaly účtárnu, když dovnitř po netrpělivém zaklepání vpadnul monsieur Antoine Roche a rozmáchlým gestem přehodil svůj svrchník přes opěradlo židle. I na jeho snědé tváři bylo patrno, že hoří vztekem.
„Dobré odpoledne,“ přivítal ho s lehkým úsměvem Konstantin.
„Jak pro koho. Dnes mi ten upatlaný srbský sekundář řekl, že za jeho mladých let lidé jako já do Evropy ani nepáchli!“ Pochoduje mezi stoly vzrušeně rozhazoval rukama. „Já se narodil v Paříži. Můj otec a jeho otec v Nantes! Můj prastrýc je bankéř!“
Konstantin uložil dokumenty do zásuvky a vstal. „Co kdybychom šli k tobě?“
„Mon chéri!“

Po rodinném obědě nalezli dospělí azyl v pracovně. Mládež se uchýlila do altánu.
Willi se ocitl uprostřed přímé palby, po levici sestru, po pravici Juditu.
„Byl jsi v Africe? Plaval v moři? Viděl medúzy?“
„Medúzy! Prosím tě,“ utnula Judita Karoline mávnutím ručky. Willi neměl šanci ani otevřít pusu. „Byl s vámi taky Ludvík?“
„Judito! Je to náš bratranec!“
„Je to váš bratranec.“ Protočila oči. „Nezapomeňte, že já jsem jen ubohá nalezenka! Stíhaná osudem!“ Zhroutila se na lavici v divadelním gestu. „Ach!“
„Už aby tě dohnal,“ špitnul Willi.
„Hulváte!“ zvolala umělkyně a vlivem neúspěšného pokusu o kopnutí se skutálela na podlahu.

Wilhelm mladší se do všeho vrhal po hlavě. Co se naučil běhat, nebyl k zastavení, a ošetřování rozbitých kolen nebralo konce. Když svým rodičům na prahu dospělosti řekl, že se dá k c. a k. armádě, doufali, že jeho nadšení je mocnější než jeho vytrvalost, a poslali ho na pár měsíců k rodině na jihu. V ideálním případě – soudili rodičové – objeví krásy rejdařiny. Každopádně přijde na jiné než vojenské myšlenky.

I vydal se synek na cesty po všech mořích (Středozemního moře). Po návratu oznámil, že si dává říkat Willi a že kariéra v c. a. k. námořnictvu také nezní špatně...