Dungeons and Dragons

Byl jsem cizincem ve tvé zemi. A přesto, když se naše pohledy setkaly, mé tehdy ještě bijící srdce se rozechvělo.

„Vítej v Barovii, drahoušku.“

Díky tobě jsem se cítil výjimečný. Silný. Rád si namlouvám, že jsi mě tehdy opravdu miloval. Než tě to omrzelo.

„Ireeně na tobě nikdy nebude záležet tak jako mně!“

Nikdy se necítím tak sám, jako když si máme být nejblíž. Když cítím tvoje tělo na svém, když ti dokazuji svoje city. Když se probouzím sám.

“Copak pro tebe, sakra, vůbec nic neznamenám?!”

Hroutím se před zrcadlem, a nepoznávám se. Vzal jsi mi všechno. I můj odraz.

“Tak co, co jsi viděl?”
Lupič shromážděnému zbytku družiny předával informace.
“Před námi je malé údolíčko, kde mají na volném prostranství postavené stany. Ne více než dvacet orků. Šamana jsem nikde neviděl, pravděpodobně bude vzadu v jeskyni. A mají tam nějakou bestii. Nejspíš lev. Maximálně 30 životů, dva útoky a obrané číslo patnáct."
“Výborně, jdeme. Odpoledne už můžeme propíjet odměnu v taverně.”
***
Lučištnice stěží uhnula cvakající hlavě, jen aby se připletla do cesty další.
“Ty trubko, neviděl jsi ty hlavy? Tohle je chiméra. Přes sedmdesát životů, šest útoků, obrané číslo devatenáct” Z tlamy vyšlehl plamen. “A k tomu dechová zbraň!”

„To nepomůže! Ta díra je moc těsná, smiřte se s tím!“ protestoval marně ještěrec.

Mnoho pochopení se mu nedostalo. Zbytek skupiny na něj zíral jako na ještě kvokající kuře, které bude co nevidět na rožni. Paladin byl neoblomný.

„Mlč a drbej. Tady Malower tě pak polije tím slizem. Jednoduše se protáhneš dovnitř, zjistíš, proč jsou ty dveře zablokované a otevřeš je. Nic složitého.“

„Ale my vůbec nevíme, co tam je! Budu úplně bezbranný!“ loupal ze sebe chudák Ser'zael III. pomalu šupinku po šupince.

„Kdyby něco, prostrčíme ti rapír. Zbytek věcí samozřejmě pohlídáme,“ ujistil ho zloděj družiny. „A škrábej se rychlejc!“

Za Rhorrazem přišla jeho matka s tím, že ho žení. Nějaká holka ho chtěla. Její rodiče byli o trochu bohatší než jeho, takže dobrá partie. Navíc, muž ženu neodmítá.

Ale proč?

Rhorraz chtěl bezmezně věřit v Lolth, jako všichni. Život by byl lehčí. Ale ona měla muže za podřadné a on nechápal proč, tak jak?

Studoval staré knihy, chtěl to pochopit. A tam narazil na Lolthina manžela. Podporoval ji. Dle něj má muž sloužit, a žena se mu odmění. Taky muž, myslí to jistě dobře.

Rhorraz propadl jeho učení. Budoucí manželku přivítal úsměvem. Později podobně rád oženil i svého syna.

„Vaše máma zní… Nepříjemně,“ zamračila se Meline.

„Nepříjemně?“ Verlien se zasmál, „mluv napřímo, Eilistraee se snad zlobit nebude. Máma je píča. Furt jsem slyšel jak jsem hubatý, nepečuju o sebe, žádná mě nebude chtít… Já chtěl, ať mě nechcou!“

„Byli takoví i na Yarxila?“

„Ne. Toho měli radši. Ale nebavilo je, jak byl vybíravý… Chtěl šlechtičnu.“

„Dostal ji, ale stálo to za nic…“

„Ty jsi jednoznačně lepší partie. Mimochodem, Pán Stínů mě na chvíli posílá do Menzoberranzanu. Možná navštívím rodiče. Přinesu ti srdce budoucí tchýně jako svatební dar. Nebo jazyk? Ať i po smrti drží hubu?“

„Ani jedno! Jsi nechutný.“

Ismark Koljanovich držel stráž.
Venku zuřila bouře, a v kostele svatého Andrala se schovávali přeživší. Ze zdí Ravenloftu sem doléhaly zvuky boje, a skřeky démonů, bránících svého vládce.
Bylo už těsně nad ránem, když všechno utichlo.

Ismark vyšel z kostela, v rukou meč a na rtech zoufalou modlitbu k Pánu jitra. Nenech tu naději zemřít. Znovu už ne. Prosím.

Obloha se nad ním rozestoupila, od mokré dlažby se odrážely zlaté paprsky ranního slunce. Ismark stál, oslněn hřejivým svitem.
Irina vedle něj klesla na kolena a Ismark cítil, že mu po tvářích stékají slzy.
"Zázrak," zašeptal kdosi.

Nad Barovií vyšlo slunce.

Kněžka se plazila po zemi a sbírala stránky pergamenu: “Jeminánku, teď se mi to rozsypalo.”
“Přestaň dělat pitomosti a koukej v tom svým bestiáři najít co s tím,” zavolala na ni válečnice zakutá ve zbroji, která si právě vyměňovala údery s minotaurem.
“Hele tady něco je - ulomit minotaurovi rohy. Třeba najdu i předchozí stránku.”
“Mě to stačí!” Válačnice nad hlavou roztočila kladivo a provedla výpad na minotaura. Se zapraštěním mu ulomila roh.
Monstrum zahrabalo kopyty a zafrkalo, na pažích držících sekeru naběhly žíly.
“Mám! Pokud ho chcete smrtelně urazit, stačí ulomit minotaurovi rohy.”
Vzduchem kolem ní prolétla válečnice v bezvědomí.

They caught the first glimpse of the sea in the waning light of day, glittering in the distance with millions of rubies and opals.
Their pace grew faster, the sight helping them shed a bit of tiredness with every step.
Soon the water filled the whole horizon.
Eyes caressed the expanse like a long lost lover, as if trying to find the most secret parts of her.
They were actually looking for...
"...sail!" the ranger pointed.
It was still more sensed than seen, the speck of white against the darkening sky.
But it was there.
They made it.
Home beckoned.

The grove looked like all four seasons lived there next to each other.
The children started to pick flowers to weave them into crowns.
Some even splashed in the babbling brook.
Only when one of them reached to pick an apple from an impossibly autumnal tree the cleric caught their hand.
"Whoever you are," he spoke to the air. "Show yourself. We mean no harm. We just want to pass through."
The trees seemed to hold their breath for a heartbeat.
"Your hands are full of blood," the grove answered. "Your mind is poisoned by war. The children deserve better!"