DMD č. 16. pro 16. 4. 2021. Téma: Motýlí křídla

Křídla přitisknuta k sobě, nohama sotva plete, ale jde. Za sluncem. Paprsky ohřívají černou spodní stranu. Solární elektrárna jede na plný výkon - infračervené záření topí přímo, ultrafialové díky přítomnosti melaninu prohřívá hemolymfu - hmyzí krev. Konečně začíná proudit do svalů. Výkon stoupá. Ještě trochu tepla a cvak! Plochy křídel se rozevřou.
Účelnou čerň vystřídá barevná, mámivá, matoucí krása. Drobné šupiny na krátkých stopkách, zdobný pel, pro každý druh jedinečný. Poezie paprskové i vlnové optiky - odrazná zrcátka, interferenční filtry, difrakční mřížky, barevné iluze - se chvěje v lázni slunečních paprsků. Teplota lymfy stoupá.
Křídla se opřou o vzduch. Jarní motýl vzlétá vstříc nebi.

Stojíme na kraji lesa. Před námi je zimní tábor švédského vojska. A v něm Kristián. Dotknu se knoflíku. Zahlédnu změť stanů a známou tvář. Oddechnu si.
„Konečně,“ hlesne Jack. Z našeho přeřazení nemá žádnou radost. Naštěstí netuší, že je to moje práce. Na cestě nás zdržela vánice a poslední týden, kdy jsme se probíjeli těžkým sněhem, nám všem sebral plno sil.
„Držte se u mne,“ řekne Hans. „Doufám, že velitel ještě nezměnil heslo.“
Míříme k bráně, kterou střeží zamračená hlídka.„Lösenord!” zachrčí.
„Fjärilsvingar,” odpoví Hans. Zadržíme dech.
Hlídka si nás změří pátravým pohledem, ale pak uvolní cestu.
Jsme v táboře.

Anakin by se byl do studia sithských svitků úplně ponořil, ale jeho mistr se postaral o to, aby nezanedbával i ostatní výcvik. Do podzemních, tajných prostor knihovny se tak nedostával příliš často, ale stejně se každá jeho návštěva setkávala s mírně odsuzujícím pohledem Jocasty Nu.

Mace Windu se sice hlavní knihovnici za Anakina zaručil, ale Jocasta ho mlčky dovedla k památníku.

"Dvacet Ztracených, mistře Windu," řekla mu. "Dvacet těch, co kdy odešlo z řádu. Vy tvrdíte, že ten chlapec přinese rovnováhu Síle. Já se bojím, že ta rovnováha je už teď křehká jako motýlí křídla. Dvacátého prvního Ztraceného už nevydrží."