DMD č. 16. pro 16. 4. 2021. Téma: Motýlí křídla

"Tohle je blbost."
Terapeutka si povzdechla.
Podíval se znovu na kartu před sebou. Červené a černé skvrny, symetricky rozstříknuté po papíru.
"Jenom mi řekněte, co vám to připomíná."

Ženu, kterou kdysi střelil do obličeje. Měla černé vlasy, které se jí rozletěly kolem hlavy.
Noční oblohu nad strží, kde ho našla armáda, a tváře vojáků, kteří se nad ním sklánějí.
Kapky krve na asfaltu vedle auta, kde zemřel Howard Stark s manželkou.
Lidi kolem něj, kteří se ve vteřině proměnili v prach.

"Pane Barnesi?"
Zamrkal. Skvrny už byly zase jen skvrny.
"Motýla?"
Terapeutka si znovu povzdechla a přistrčila mu další kartu.

Couvla ke schodům.
„Vůdce? To myslíte Zemana nebo Motýle?”
„Herr Motüle?” To zní jako pěkné německé příjmení.
„Já tak říkám Babišovi,” vysvětlovala překotně a dotkla se nohou schodu. „Prohlásil totiž, že chce znovu v přírodě motýle.” Znechuceně nakrčila ret. „Toho bych nepozdravila a vlastizrádce na hradě taky ne.”
„Nemáte ráda motýle?” vyzvídal. Očividně se válka za čisté lidstvo změnila na boj o fešná křídla.
„A co vy? Jak byste pozdravil Babiše nebo Zemana?” Zeptala se bezelstně.
Koukej se a uč se, pomyslel si. Srazil paty k sobě, švihl rukou a zařval. „Heil Zeman. Heil Motýle Babiš!”
Neváhala. Rozběhla se nahoru.

„Cos nás svolala tak narychlo? Co se děje, že to nesneslo odkladu? Kyne mi doma těsto!“ mračila se Veronika.
„Někde hoří?“ zajímala se Tereza.
„Nehoří, ale už mi zapaluje!“ prohlásila vítězoslavně Anna.
„Cože?“ ozvala se Jindřiška.
„Sedněte si. To musíte vidět!“ Anna plácla o stůl kusem papíru.
„Tohle poletovalo na návsi jak motýlek. Víte, jak nesnáším binec. Takže to seberu, jdu ke koši, ale nedá mi to a začtu se. A jen zírám. Však koukněte samy. Já z toho byla úplně štajf.“
Nad papír se sklonily tři hlavy.
„Skupina? Razantnější přístup? Nespokojený zadavatel? Proboha!“ vyjekla Tereza. „My tu máme mafii!“

Monumentální plán Prahy voní novotou.
„Podívej,“ ukáže Paulína. „Obora v Holešovicích vypadá jako hlava ryby, nad Bubenčí má ocas a Hospodářské výstaviště jsou tlama.“
Lydie se zasměje. „Pak je ovšem Císařský ostrov spár dravce, který ji chce ulovit.“
„A Velké Benátky se Štvanicí vypadají trochu jako motýlí křídla.“
„Myslíš?“ zapochybuje, pak chytne sestru za ruku. „Paulíno. On se ti… líbí se ti, viď?“ zeptá se o něco tišeji. Plán Prahy tím samozřejmě nemyslí.
Zaváhá. „Má oči jenom pro tebe,“ špitne, hlas se chvěje potlačenými slzami.
Lydie přezíravě mávne rukou. „Jdi ty! Nechci se vdávat. Nebudu ti stát v cestě, slibuji.“

Měsíce jako kdyby tančily nad ostřím nože. Řezavý březen přeskočí lesknou čepel z posledního ledu a duben s žuchnutím doskočí na blátivou půdu.
Ráno se svět ještě občas probudí pod sněhem. Potom píšu fanfikce na Persefonu.
Les je teď plný lidí. Našli i tajné stezky. Pak zažívám vtipné situace, kdy se na pěšině rozbrečím nad celým klubkem ostnatých věcí, jenže za mnou jde párek, úplně stejnou rychlostí, a já nechci, aby mě tak viděli, proto přidávám a přidávám, až trhnu rekord.
Jindy jdu zlehka a provádím inventuru plicníků, křivatců, dymnivek a sasanek. Výsledek úředně stvrdí čápi a roznesou motýlí křídla.

Dětské nohy mají obdivuhodnou schopnost transformace. Vyrostou za noc o dvě velikosti, jakmile se zavřou obchody a nabývají tvarů, které dokážou obemknout jen boty v ceně luxusní kabelky. Po cestě do cukrárny se míhají stonožčí nožky, aby se po cestě domů plandaly lenochodí tlapy. Po bytě přes den běhá sloní kopyto, až se sousedům třesou lustry, v podobě rosolu bezbolestně našlapuje kostičky lega a v noci nohy úplně zmizí, aby se dítě neslyšně vzneslo na motýlích křídlech přímo doprostřed rodičovské postele. Toto vzdušné nic pak vystřídá pravidelně vystřelující kladivo, které dítě spravedlivě vrhá do obličeje nicnetušícím spícím rodičům. Zázrak přírody.

"To se řekne: 'Uvař něco ze slepice!'" huboval Jacek. "Z jedné slepice pro celou rotu. Něco veliteli, něco zástupci, něco mužstvu... co já s tím? Asi se kouknu do polní kuchařky. Kuřecí motýlek - co to je? Jo, to maso z hrudníku, co vypadá jako motýlí křídla. Tak to je sotva pro velitele a jeho zástupce, každému jedno. A co těch osm dalších chlapů a já? Jak se dělí dvě stehna na devět dílů? Nic platno, bude omáčka. Slepici rozporcujeme... až ji najdeme... nikam přece nešla? ... Ty potvoro chlupatá, vrať mi moji slepici! A neschovávej se přede mnou v tom tanku!!!"

"Konečně jsme na výstavě!" řekl jsem.
Začali jsme vyndávat klece a šli směr výstava.
"To je výstava motýlů," podivila se maminka.
Tak tam půjdeme a aspoň si prohlídneme motýly, řekli jsme si.
"To jsou hezká motýlí křídla," říkali jsme si.
Ne, že by se nám tam nelíbilo, ale měli bychom jet na výstavu andulek.
...
Cestou si andulky povídaly: "Ta motýlí křídla jsou ale křehká, ty naše se tak snadno nezlomí."
"A prej se ta křídla léčí několik měsíců," četl jsem v průvodci z výstavy.
"Tak to buďte rády, andulky, že nejste hmyz," řekla maminka a jeli jsme směr výstava
ptactva.

Maková panenka už byla natolik rozčilená, že zvažovala v co nejbližší době požádat o rozvod.
Emanuel ač se nezdá, je to pěkné kvítko a záletník. Bodejť by ne, je to přece motýl. Ten si může odletět kdy chce,jak chce a hlavně ZA KÝM CHCE.

Na panenku těch záletů bylo už moc. Teď se třeba tři dny neukázal. Kde jen asi může být. Jestli on to netáhne s vílou Amálkou. Kaňour jeden!

O chvíli později přijde k panence šéfinspektor (tedy chroust) a sděluje ji nešťastnou zprávu.
Motýl Emanuel byl zapleten do mafiánských her v travinách.
Zbyly po něm jen křídla.

Před dvěma lety měli plout po Atlantiku.
Když se to stalo, Liam doufal, že se jedná o krátkodobý problém. Byli uzavřeni, nedalo se ani vyjet ze zálivu. Pak ztratili spojení s ostatním světem.
Vypadalo to, že zůstali samotní. Ale to bylo absurdní.
Ve stavbě lodi nepolevil. Letos ji dostaví, příští rok se věci srovnají do normálu.
Nesrovnaly.
Plachetnice kotví u mola už dva roky... a nic.
Jen občas přijde žádost o dopravu na Letní ostrovy. Jsou ještě v zálivu, v bezpečí.
Tam křižuje.
Zpátky má vítr v zádech.
Povolí otěže, nafoukne křídla plachet a plachtí zpátky. Na motýla.
Zalétá si.