DMD č. 25. pro 25. 4. 2021. Téma: Cíťa

Je slušností před střídáním otevřít okýnko a vyvětrat.
Taky je fajn otřít panel, na který při nadávání naprskáte hotové provazce slin. Z odkládacího pultu smést drobky chleba, setřít mastné fleky od salámu, odstranit kolečka od kafe...
Za samozřejmost se považuje, že na poslední konečné před vystřídáním odnesete do koše prázdné kelímky, obaly od sušenek, použité kapesníky a podobně.
Když Vilda střídal minule, puch sardinek v tomatě mu zahýbal pajšlem a vajgly zapíchané do kýblu s pískem nadzvedly mandle.
„Co ten chlív?!“
„Á, pán je citlivka!“
„To nevyvracím, ale ty jseš dobytek a navrch smolař, protože já s touhle tramvají nejedu.“

Rozrazil dveře a vrhl se k míse. Za ním kroky.
„Ty vole, tys nikdy neviděl mrtvolu?“
Jako odpověď zvracel silněji.
„On nikdy neviděl mrtvolu! To je gól. To se nedivim, že jsi taková citlivka!“ rozřehtal se nad ním Terry. Pak ho poplácal po zádech. „Promiň, kámo.“
Percy ucuknul, otřel si pusu do rukávu a sesul se k zemi. Byl bílý jako křída.
„Fakt sorry,“ usmál se kolega. „Teď už aspoň vím, co s tebou. “
Zmohl se jen na zmatený výraz.
„Ouřaduješ perfektně, ale tenhle flek pro tebe není. Hledaj někoho do kanclu do Pramene. Řeknu šéfovi, ať ti dá doporučení.“

Skřípal zuby bolestí. Kopí jednoho z nepřátel mu projelo kolenem a roztříštilo kloub na padrť. Naštěstí ho jeden ze spolubojovníků odtáhl z boje do bezpečí a tak nyní ležel na lehátku v polní nemocnici.
“Tak co, mladej? První bitva?” uslyšel hlas.
Otočil hlavu doleva a na vedlejším lehátku spatřil zjizveného veterána, kterak mu mává rukou se zvednutým palcem. Druhý pohled mu pověděl, že veteránovi moc jiných končetin nezbývalo. Vtom mu pohled zahradila postava doktora.
“Tak budeme amputovat.”
Když se mu zařízla pilka do nohy, začal téměř nelidsky řvát. Z dálky ještě slyšel veterána: “Ti mladí dnes nic nevydrží, citlivky jedny.”

Basil Hallward neměl rád formální oblečení.
Jak říkal Harry, frak není nic pro citlivé povahy. Strohá látka dává vyniknout šarmu nositele, ovšem city zůstávají skryty do chvíle, kdy oblečení přestává být důležité.
Jenže umělci se občas ve společnosti musí ukázat, aby jí připomněli, že nejsou divoši.
A tak Basil ze šatníku vytáhl frak a vázanku, a vypravil se k lady Brandonové.
Tentokrát mu ani ta zrezlá sláva nudných večírků nedokázala pokazit náladu.
Již za pár hodin bude mít pocit, že na něm kdosi spočinul pohledem. Dnes večer pozná Doriana Graye.
A frak nebo ne, všechny city se v něm vzbouří.

"Čumte, hrobošoust má nový kvádro! Ty vole, z jaký mumie jsi tohle stáhl?" halekal rozjařeně Vincenc. Walter zachovával důstojné mlčení. S povýšeným výrazem si rovnal krajkové manžety a límeček.
"Hele, nekro, a víš, že zrovna ty sis mohl novej vohoz v pohodě i koupit? Dětský velikosti se prodávat můžou!"
"To si vyprošuju!" zaječel Walter. "Už mě nebaví neustálé narážky na moji postavu, vkus a způsob života!"
"Tak ho pošli někam," zasáhl svojí autoritou šéfa týmu Felix.
Walter se napřímil do celé své stopětapadesáticentimetrové výšky: "Jsi nekolegiální, agresivní primitiv!"
Vincenc se rozzářil. "Díky, Nekro! Od tebe se člověk vždycky dočká uznání."

Tak dlouho se ti smějí, až se začneš smát s nimi. Přece ti to nevadí, je to jen sranda, vložka přilepená na vnitřní straně lavice.

Tak dlouho posloucháš tu hloupou básničku o Esmeraldě, až ti začne z pudu sebezáchovy připadat vtipná.

Tak dlouho si zvykáš na smích při tvých odpovědích, až se přestaneš hlásit a snažíš se být neviditelná.

A pak, když se tě po letech zeptají - "Proč nechceš jít na ten třídní sraz? Nebuď cíťa, vždyť už jsou to léta" - tak ty víš, že nechceš, a nepřijdeš.

Protože se ti při pečení těch skvělých cupcaků nějak úplně zapomněla omluvit.

Citroslav Podnebeský, nejdrsnější obrozenec v celém Španělsku, měl jen dvě slabiny – krásné ženy a smrtelnou alergii na citrusy.
Coby majitel piniových hájů se dopustil chyby. Udělala utrum Sicilanům.
„Každý nýmand si myslí, že může hnojit! Vypadněte, nebo vás vynesu ve stoličkách!“
„To se ti vymstí, Cíťo,“ řekl mafioso smrtelným chrchlotem, takže mu nebylo vůbec rozumět. „Do roka a do dne! Mamma mia!“
Přesně za rok a den rozjímal don Citroslav nad krásami poezie a kouřil pravé české doutníky. „Co to..?“
Dým zavání po limetce. Cíťa se kácí k zemi.
Jak mohl tušit, že zhyne doutníkem baleným na stehnech krásné ženy?!

ROZKAZ!
Plní celé moje tělo odshora až dolů. Nejde ho neuposlechnout. Nejde mu vzdorovat.
POSLOUCHÁM!
Ženu se za kořistí. Nesmí mi uniknout. Dostanu ji.
PLNÍM!
Je jen moje. Mám drápy a zuby. Mám zuby a drápy. Použiju je.

Cvakla klika. V otevřených dveřích stojí žena a konsternovaně zírá na scénu zmaru.
Na kuchyňské dlažbě leží trosky slavnostního dortu. Vlevo vedle něj sedí chlapec a prstem ochutnává polevu. Vpravo se do něj čumákem a tlapkami boří malý chundelatý pejsek.
“Mami!” rozzáří se chlapec, když si ženy všimne. “Alík mi pomohl najít poklad! On je úplně nejlepší cíťa, protože vycítí úplně cokoli!”

Když jí bylo pět a umřel její první křeček, samozřejmě ho obrečela. ,,Nebreč," říkali jí rodiče. ,,Byl už starej, víš? No tak, už neplakej."

Když jí bylo šestnáct, poprvé pocítila zlomené srdce. ,,Hlavně kvůli němu nebreč! To si fakt nezaslouží, debil jeden," utěšovaly ji spolužačky.

Tvářila se statečně. Před nima. Brečela pak potichu v noci do polštáře.

Občas ji dojala nějaká blbost. Romantický film, písnička. ,,No co, jsem holt trochu cíťa," hájila se. ,,Nejsi náhodou trochu přecitlivělá?" Popichovaly ji kamarádky.

Když jí bylo dvacet, zemřel jí děda.

Zpočátku vůbec nebrečela.
Nešlo to totiž.

A pak brečela dlouho. A neskrývala to.

"Po tom Covidu se mi úplně změnil čich. Nějaký pachy ještě vůbec necejtim, nebo je cejtim jinak, než si pamatuju. Normálně doma chodim po baráku a oňuchávam věci. Hrůza! Moje oblíbená kytka smrdí jako smradlavej psí bobek. Ten parfém, co mi dal David, tak taky smrdí jako psí bobek. Aviváž, ve který peru už dva roky smrdí jako hnusnej psí bobek. Všechno smrdí jako psí bobek. Ale když jdu s Ťapinou na procházku a je třeba to sebrat, tak to teda taky smrdí jako psí bobek, ale jako nesmradlavej psí bobek. Chápeš? Takže to normálně seberu a ani se nepobleju."