DMD č. 25. pro 25. 4. 2021. Téma: Cíťa

"Jak strašnou kocovinu jsi měla, když ses rozhodla koupit si tohle auto?" zeptal se Ivan a nenápadně nahlédl na tachometr.
"Buď rád, že se vezeš a můžeš chlastat," odpálkovala ho Lynda. "Cíťa je spolehlivý vozidlo."
Škoda Citigo s kufrem naloženým lahváči supěla do kopce zřejmě jen silou Jindřichovy vůle.
"Lyndo, šlápni na to, mně se chce strašně chcát!" zaskučel již poněkolikáté.
"Benzínka je za 3 kiláky," oznámil Saša.
"Hele petka od Nestea!" zvolal vítězoslavně Jindřich a vzápětí se již ozvalo nezaměnitelné zurčení.
"Jindřichu, ty prase! Ty mi chčiješ v autě?!"
"Se neposer, stačí že je citově nevyrovnanej ten tvůj samochod."

Některé okamžiky, jsou-li zvěčněny, oslovují celé generace. Jen někdy je ale přítomen fotograf a jen někdy jsou fotografie dostatečně ostré, aby měly to správné kouzlo. Oné neděle před oním domem se však žádný fotografický aparát nenacházel. Nezbývá tedy než si celou situaci představit.
Přede dveřmi stojí děvče asi patnáctileté, u nohou kufr. Po ulici přichází manželský pár; on asi pětačtyřicetiletý, ona snad o deset let mladší. A teď právě byl by příhodný okamžik pro fotografa – nejprve hledí na sebe poněkud zmateně, pak se muž usměje, rozpřáhne náruč a dívka, napůl se smíchem, napůl v slzách, mu vbíhá do náruče.
„Tatínku!“

Představení nakonec dopadlo docela úspěšně, především samozřejmě díky oslňujícímu ztvárnění hlavní role. Dojaté venkovské obecenstvo, které se s něčím takovým setkalo jen málokdy, bylo ochotné zapomenout na náhlý výpadek mimo plánovanou pauzu.
A tak i členové souboru viníkovi odpustili. Každý může někdy selhat, to věděli sami až moc dobře. Jenomže na výkonu některých pracovníků všechno stojí a padá, a někdo si prostě nemůže dovolit unést se nekontrolovatelnými city.
Odpustit však neznamená zapomenout a nehoda se rychle stala oblíbenou historkou souboru. Jak také jinak. Vždyť kdo by si byl kdy pomyslel, že jednou uvidí otrlého nápovědu Standu Křečka dojatého k slzám?

Do stok se vydali společně, což Geralt odůvodnil tím, že o tom chce složit píseň.
„Fuj, tady to smrdí,“ setřásával bard ze zaklínačské kazajky černé řasy a ohrnoval nos. Na Geraltově tváři to vypadalo obzvlášť legračně.
„Nebuď cíťa, Marigolde, jsme teprve v přítokovém kanálu, kde je voda čistá.“
Básník měl jinou představu o čisté vodě a tlumeně nadával. Geralt to jako vždycky ignoroval.
Na Abaju narazili po několika minutách.
Marigold musel uznat, že zaklínač měl pravdu.
Ale když ho viděl, jak v jeho těle předvádí tanec s meči s ošklivou vodnicí, nemohl než se obdivovat.
Měl se stát zpívajícím zaklínačem.

Vulkán naposledy zakvílel a zmkl. Prostorem se rozlehlo mrtvolné ticho. Sundal jsem si řidičské brýle a seskočil průlezem na zem.
"Fuj," pronesl Ten druhý, když se mi boty ponořily do cizích tkání.
"Myslel jsem, že už sis zvykl," prohodil jsem nenuceně a vydal se prozkoumat trosky, kterým před chvíli Saladin věnoval celou svou pozornost.
Ten druhý zůstal ticho. Podivné. Rozhodně jsem se necítil tak klidný, jak se mohlo zdát, ale na druhou stranu. Hlídá mě počítač. Jen nesmím ztratit elektronický klíč. Pár kroků a už jsem viděl to, co mě před tím tak vyděsilo.
"Blé!" ozval se Ten druhý.
"Cíťo."

Musíme si vážně promluvit. Mám to tady všechno naškrábané.
Růžový tvor vydává zvuky. Hlasité. Bolí mě z toho ouška. Udělejte s tím něco. Já taky nesmím drápat škrabadlo, když je tma.
Růžový tvor se krmí… jednou, dvakrát… mockrát denně. Proč já mám plnou misku jen ráno a večer?
Růžového tvora mazlíte několikrát denně. Já jsem tu byla první. Mám přednostní právo na drbání.
Růžový tvor neumí chodit na bedýnku. Naučte ho to.
Růžový tvor okupuje moje žebrací místo vedle jídelního stolu. A ještě se u toho drze houpe.
Růžový tvor pořád pláče. Copak nevydrží chvíli sám?
Sakra. Hučící ocáskožrout. Mizím.

Lydie Treschlová nebyla žádná citlivka, a když si něco usmyslela, tak za tím šla.
Neměla problém přemluvit tatínka, aby pozval na večeři strýčka Waldhofa, dokonce se nabídla, že mu sama donese lístek s pozváním do kanceláře. Bude to pro ni jen docela malá zacházka, až se bude odpoledne vracet ze školy, kde dělala povinnou praxi – a ona se opravdu tuze ráda projde.
Neměla problém s tím, že půjde sama do kanceláře, která byla jinak plná mužů, čímž se zákonitě stane středem pozornosti.
A neměla problém ani s tím, aby při té příležitosti nenápadně vtiskla koncipientu Krásovi do ruky malé psaníčko.

„Už zase ti utekla!“ zuřil Černoboh.
Tu větu vyslovil Mirnatius spolu s ním. Vzápětí mu z úst vyšlehly plameny a démon zavířil komnatou.
„Varoval jsi ji?“ obořil se Černoboh na Mirnatiuse. „Nezdá se, že tě zmizení tvé choti znepokojuje.“
„Vždycky se znovu objevila,“ odvětil car.
„Skoro jako bys jí stranil. Snad se ti drahé Iriny nezželelo? Začneš s ní oplakávat mrtvé veverky?“

Irina ukrytá v zasněženém kraji v zrcadle věděla, co přijde. Černoboh si vybije zlost na Mirnatiusovi.
A ona zavře oči a zacpe si uši.
Ale aby vyšla z úkrytu…
Kdepak, tolik se svým manželem posedlým démonem zase nesoucítila.

„Vítám vás na skupině. Chci zdůraznit, že vytváříme bezpečné prostředí, žádné osobní útoky, zesměšňování ani zastrašování. Chce se s námi někdo podělit o svoje pocity?“
„Už teď se mi svírá žaludek z prosince. Proč je musíme pořád strašit, když s námi stejně nikdo nejde? Mně to přijde jako trápení.“ zaklepal čert nervózně kopytem o podlahu.
Sauron zamáčkne slzu v oku.
„Mně ty princezny ani nechutnají.“, klopí hlavy drak.
„A co teprve seniorky.“ zakňučel vlk.
„Pro dnešek se rozejdeme. Všichni víme, že jde o naší práci, není v tom nic osobního, děláme to pro svět. Bez nás by lidé nepoznali dobro.“

„Něco zkusím," podíval se Geralt na čaroděje a zručně mu stáhl boty z baziliščí kůže. „Když nefunguje jedna bolest, bude fungovat jiná." Jednu z nádherných a nesmírně drahých bot nařízl a hodil do ohně. Čaroděj hrůzou vytřeštil oči.
„Nebuď cíťa, když budeš hodný a přežiješ, koupíš si jiné," pronesl zaklínač a hodil do ohniště i druhou.
„Mluv, kdo tě najal," pokračoval a při tom řezal jeho krásnou kožešinovou kazajku.
„Demawend," vypadlo z čaroděje.
„Tak, pan král. Proč?"
„Pontar," sykl, skřípaje při tom bolestí zuby.
„Něco si pamatuj, tady jsi skončil! Zmiz a už se nevracej. Jinak příště dopadneš ještě hůř."