DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2021

Bál lady Windermerové byl v plném proudu. Pánové v nudných fracích tančili s dámami, které mrkaly dlouhými řasami a ukazovaly zářivé úsměvy.
„Je to jako sledovat kočky, když loví myši,“ pronesl lord Henry nonšalantně a se zaujetím pozoroval dav. „Jenže tyhle myši kočkám ještě nadbíhají.“
„Nemáš v sobě kouska citu, Harry,“ zamračil se Basil. „Buď trochu romantik.“
„Neobyčejně se ve mě pleteš, já mám citu na rozdávání. Ale moje city se od těch tvých poněkud liší.“
„Jak?“
„Ty jsi zamilován pořád, docela jako já a jako všechna ta omladina. Jenže ty miluješ stále. A my ostatní? Jen přes plesovou sezónu.“

„Pořád bych jedla a mlsala,“ posteskla si Paulína. „Dala bych si ještě tu čtvrtou pralinku, podáš mi ji, prosím? Jen doufám, že z těch mandlí nedostanu nadýmání. To je v mém stavu obzvlášť nepříjemné.“
Norbert přistrčil manželce talířek s mandlemi v karamelizovaném cukru, v očekávání čtvrté dcery si ji hýčkal. „To je nepříjemné vždycky, má drahá. Pamatuješ, jak jsme byli kdysi v Národním na Mignon a já odešel kvapem o přestávce?“

Teprve po dvanácti letech, jí vylíčil, co tehdy způsobilo jeho indispozici.
Paulína se smála, až slzela.

Snad i díky tomu smíchu přišel malý Karlík na svět ještě téže noci.

The papers in front of him were perfectly orderly, but Scrooge adjusted them anyway, just-so. Perhaps if he presented his case differently-

The patent examiner coughed. "I'm afraid it's not possible, Mr. McDuck."

"Nonsense. Nothing is impossible. I should know! I'm 154 years old, and I don't look a day over eighty."

"You cannot patent a concept."

"And why can't I, I should like to know! Common sense is one of the most useful commodities there is, and goodness knows people could use more of it."

"The answer is no."

"Ah, phooey." Good riddance. He'd keep it all to himself!

"Dal bych si tu čtvrtou koblihu," pronesl Tony.

Avengers si vyměnili významné pohledy. Steve se slova ujal jako první.

"Tony... všimli jsme si, žes trochu nabral na váze."

"No dovol!" naježil se Tony. "Vypadám báječně! Jarvisi," obrátil se ke stropu, "řekni, že vypadám báječně!"

"Ano, pane."

"Přesto myslím, že bys měl se mnou častěji cvičit," nedal se odbýt Steve.

"Když řeknu ano, dáš pokoj?" zavrčel Tony.

"Ano."

"Proč tomu tak úplně nevěřím?"

Steve se nevinně pousmál.

***

Později

"Cape, já tušil, že mě jen chceš dostat na kolena."

"Dost řečí."

"Co... ale jo, proč ne."

Toho dne už toho moc nenacvičili.

Ke kuriózní situaci došlo během mrožích sumo zápasů. Dva mroži zápolili tak usilovně, až se pod jedním z nich probořila podlaha ringu a sportovec v ní zůstal zaháknut svými kly. Organizátoři se okamžitě pustili do snah o jeho vyproštění.

"Bylo to nepříjemné," přiznal zápasník. "Po chvíli mi dokonce začali nadávat, že by se to nestalo, kdybych nebyl vyžraný jako prase. Tím mě celkem urazili. Copak bych mohl být úspěšný ve své váhové kategorii, kdybych byl hubený jako nějaký obyčejný vepř?" dodává.

Ačkoliv se do akce zapojilo i velké množství diváků, pomyslnou řepu nevytáhli. Těžkotonážního sportovce nakonec osvobodil až vysokozdvižný vozík.

„Všechno dobře dopadlo. Chtěli jsme se jenom ujisti, že tam budete v pořádku,“ bránil Saru dobromyslně Amias. Ta s vševědoucím úsměvem přikývla.
„A navíc jsme, pokud si dobře vzpomínám, zachránili ta vaše ctěná pozadí před vojáky. Kdybychom nepřišli, seděli byste v base.“
„Teď si stejně od záchranných misí dáme pohov, Janicku,“ přidal se Paull. „Budeme sekat latinu.“
Janick něco zabručel, ale jeho výraz změkl.
„Vy tři jste banda potížistů.“
„A jsme na to patřičně hrdí,“ vypjala Sara hruď. Pak zívla. „Ale jsme banda pořádně unavených potížistů.“
Amias zívl také, a i Paull přisvědčil. „Přesně. Chci teď spát nejmíň celý rok.“

"Ten Šimon je taková buzna," Adam napůl zašeptal tak, aby to Šimon slyšel.
"Buzíku!" přidal se František. Kulička z flusačky skončila Šimonovi za krkem.
Učitel dál pokračoval ve výkladu.

"Vypadni!" ten rozkaz následovalo postrčení tak silné, že Šimon málem spadnul na zadek.
"Nebudeš na nás čumět, ty úchyláku!"
Šimon neměl do slz daleko. Ostatní se převlékali, jako by se nic nedělo.
Na fotbal už Šimon nikdy nešel.

"Buzerant," zasyčel neznámý muž a na Šimona plivl. Viděli ho, jak se loučí s přítelem. Byli na něho čtyři. Rány a kopance neustávaly. Okolo dál jezdily auta.
Šimon se už dneska domů nevrátí.

Dospělý člověk vykrvácí z přeříznuté krční tepny za šedesát sekund. Srdce neví, že krev, kterou neustále posílá do oběhu, někde stejnou rychlostí uniká. A tak pracuje dál. S prohlubující se krevní ztrátou a nastupujícím hypovolemickým šokem se jeho práce zpomaluje, tlak klesá, krvácení už nepřipomíná tryskání fontány, jen kohoutek, který někdo zapomněl zavřít.
Na pohotovosti tohle dobře znali.
A taky věděli, že člověk okamžitě ztrácí vědomí.
Severus namísto toho ucpal ránu rukávem pláště a tlačil proti tepně, dokud nepřiběhli.
Šedesát vteřin vnímal úplně všechno.
Hlavně strach.
Strach ve dvou párech zelených očí, Blackově hlase a jindy pevných rukou Denisy Creeveyové.

No, takže to máme nosorožcům, gorilám horským, slonům, gepardům, levhartům, lvům, žirafám, zebrám, psům hyenovitým, zubrům pandám, koalám, lemurům, bobrům obecným, medvědům hnědým, kočkám divokým, netopýrům černým, losům evropským, rysům, vydrám, plchům, veverkám, jeřábům popelavým, luňákům červeným i hnědým, orlům mořským, poštolkám rudonohým, puštíkům bělavým, sokolům stěhovavým, tetřevům hlušcům, volavkám červeným, výrečkům malým, čápům černým, drozdům, dudkům chocholatým, kavkám obecným, krahujcům obecným, křepelkám polním, ledňáčkům říčním, skřivanům lesním, slavíkům tmavým, sovám páleným, strakapoudům bělohřbetým, sýčkům obecným, ťuhýkům menším, žluvám hajním, brkoslavům severním, čápům bílým, krkavcům velkým, syslům obecným, vlkům obecným, tchořům stepním, a teď nám ještě nastal i soumrak soumarů.

„Normálně bych řekla, že porod neomlouvá, ale že jste to vy...“
Dáma s kloboukem se vesele usmívá, zamačkává slzu.
„To jste fakt taková citlivka?“ zeptá se holka bez sluchátek, jenže něco je špatně a sarkasmus nevyznívá tak dobře, jak by měl.
A pak, ještě než se všichni vzpamatují, je najednou konec. Řidič s Kubou potřebují na nákup, Julinky maminka volá, kdy přijdou, a i ta holka musí zpátky do svého života, jen teď víc bez sluchátek než s nimi, a o pár ulic dál doktor na poliklinice končí směnu, Honzík dopisuje úkoly a chystá se na fotbal. Tak zase někdy.