DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2021

Nebýt Denního věštce, který nacházela každé ráno na stolku v hale, by netušila, jak dlouho je sama. Bylo těžké uvěřit, že to je jen pár týdnů. Manžela a syna odvedli, jí dovolili zůstat v domácím vězení.
Na každém kroku ji jako cizí ve vlastním domě sledovaly desítky očí mrtvých příbuzných z dávných dob, někteří zvědavě, jiní nenávistně. Jako by snad mohla za to, jakou cestou se dal její manžel. Kam zatáhl i jejich syna.
V noci nemohla spát, slyšela kvílení, pláč, nad vším ječivý smích šílené sestry. Ozvěny černé magie si hledaly cestu ven a krmily se na jediné živé.

Symfonie probíhala kolem ní, ale nedotkla se. Seděla s očima upřenýma na záda dirigenta a přehazovala myšlenky ze strany na stranu. Když vycházeli, obrátila se na otce, jako by pan Roche, jehož přítomnost byla ještě před hodinou tou největší událostí, ani neexistoval. „Můžeme dnes k Juditě?“
Pochopí, přikývne. Antoine nechápe nic, ale nabídce portského neodolá. Směrem ke Sternovým zamíří všichni tři.
Lina vyběhne po schodech, u dveří kamarádčiny ložnice zaváhá. Mezi dvěma údery srdce se otevřou zevnitř.
„Promiň!“ vydechne a obejme ji.
„Proč? Já jsem se chovala jako kráva.“ Úlevou nezadrží slzy.
„Že jsem taková citlivka.“ Už řvou obě. Spolu.

Přes nožičku, pod zadkem, pod druhou nožičku, kolem pasu, uzel a hotovo!
Úvaz je trochu na prasáka, ale co, spěcháme, vyrážíme, jdeme. Šátky (a nosítka) jsou na dítě k nezaplacení, ať už máte tulivou malou houstičku, co vás strašlivácky počebuje, zatímco vy počebujete volné ruce, nebo velké batole, co se žížalí všude a mele se jak nudle v bandě, dokud si ho třemi vrstvami látky nepřipoutáte na záda, abyste mohli vyvenčit psa.
Jenže batole si někdy pomyslí: "páteř? Nemám!" a vyvěsí se do průvanu.
"Ťopej!"* okomentujete v duchu slovníkem kamarádčiny dcery a smějete se.
"Přes nožičku, pod nožičku, pamatuješ? Nevypadneš."

Detektiv vyrazil na pravidelnou pochůzku, neboť wanderlust jeho druhu způsoboval, že neměl žádnou trvalou adresu. Detektiv totiž nebyl člověk, i když se považoval v rámci možností za humánního. Dnes ho čekala schránka, kterou umístil do vchodové haly Úřadu. Zájem veřejnosti o jeho služby touto cestou byl pramalý – málokdo věřil, že jeho činnost je na Integračním zcela nezávislá. Na druhou stranu, i úředník má své každodenní strasti.

Otevřel schránku, tři vzkazy:

Chybí mi teplo domova…

Jste první, komu se mohu svěřit…

Cítím se zbytečně…

Detektiv si povzdechl. Spíš než práci vyšetřovatele tento týden opět zastává práci psychologa pro vysloužilé domácí skřítky.

Brána arény přestala existovat a na ulici v explozi prken vyběhl ohromný býk.
Na zakrváceném rohu nabodnutá muleta připomínala bizarní pokrývku hlavy nebo snad pitoreskní účes, vpředu krátký a vzadu dlouhý.
Vyfrkl páru a pohodil hlavou, aby si z krví podlitých očí odhodil rudou hedvábnou ofinu.
Zvedl nos a nasál vzduch. Zaryčel. Rozeběhl se ke vzdáleným kopcům. Ač měl ve hřbetě zabodané bandarilly a cedil pot a krev, měl svižný, jistý krok.
Nikdo se jej neodvážil zastavit.
Mezi polodivokým skotem se prý stále pohybují jeho potomci, ale nikdo se je neodvažuje chytat pro corridu. Ta tu vlastně přestává být oblíbená...

Karel zatlouká kolíky k plotu. „Ovce nevydrží,“ vysvětluje. „Kozy jsou lepší. Chytřejší.“
„Prostě jsi na zlomyslné mrchy,“ zasměju se. Staré přátelství zvoní ocelí.
Prudce zakleje. Otáčí se, kladivo v ruce. „Měl jsem tě zabít, Marianno.“
Nechci se bránit. Jsem unavená. „Zabij mě teď, rytíři.“
„Nejsem rytíř!“ zakřičí. „Uvěřil jsem čarodějnici.“ Hlas se mu láme. „Porušil jsem přísahu, ztratil čest!“
Přitáhnu si pléd – a odcházím. Jeho vzlyky jdou sotva slyšet.
Cestu mlhou nezavírám.

V noci skřípnou dveře. "Přišels mě zabít, rytíři?" ptám se tiše.
Těžce vydechne. "Dnes ne."
Když dosedne vedle mě, podávám mu víno.
Usínáme na kožešinách bok po boku.

Spokojen nebyl. Možná mu hlad zatemňoval rozum, ale lapiduchy poznal okamžitě.
„Kam jste mě zavezli!” rozkřikl se.
„Šefiku, uklidníme se,” houkl hromotluk v bílém a chytil Alfonse okolo ramen. „Někteří tady už spí, víme?”
„Okamžitě chci mluvit s Vůdcem!”
„Pan ředitel teď nepracuje a domů mu volat nebudu, tak alou.”
„Určitě mě rád uvidí!”
„Pochybuju,” muž se snažil Alfonse popostrčit. Marně. „Šefíku, máš tři možnosti: budeš klepat kosu venku, sedativa, anebo teplou postel? Vyber si.”
„Dám si tu čtvrtou!” Než kdokoliv stihl zareagovat, zakousl se mužovi do paže.
Chlap zařval.
„Ježiši Kriste,” vyhrkl kdosi.
Prázdná svěrací kazajka dopadla na zem.

Bylo zcela jasné, že až nastane Soumrak soumarů, Ještě tam budem. Avšak Zdivočelý mullet chtěl být Jeden den hrdinou. Rozkaz zněl jasně, ale Kolektivní hluchota způsobila, že ho ta Sebranka, která si myslela, že má Patent na rozum, nevykonala. A tak Mrtvá schránka skrývala jen Motivační dopis.
Čekatel optimista čekal na Zázrak moderní techniky. Cíťa obrečela neúspěšný Lov na ženicha a vymlouvala se, že jí v oku píchá Řasa. Síly v pozadí ukuly Řetězy svobody.
Dal bych si tu čtvrtou porci, řekl, když skončil Půst. V cizích botách prošel svět, aby napsal Cestopis. Patová situace ho přiměla, aby uplatnil Právo být zapomenut.
Zaháknutý prasák napsal Šťastné drabble o tom, jak Tenkrát poprvé spatřil Dům, kde se zatmívá rozum. Ten dům postavil jeho Kmen a na fasádě se stále skvěla Motýlí křídla.
Až budeš zas malá, budeš velká Brepta, ubezpečili ji, když ohlásila dokončení vývoje bezpečné Antikoncepce pro veverku. Staré mistryně si byly podobné Jako vejce vejci.

Další rok za námi,
strašně to letí,
drabblíky množí se,
je jich jak smetí.
Tož ať se sejdeme
ve zdraví zas,
až k nám ten příští rok
přijde drabblí čas.
Cíťa či Prasák,
Brepta či Hrdina,
každý rok v dubnu
vždy jedna jsou rodina.

Na okraj púšte padal súmrak.
Pohoniči tiav pracovali rýchlo. Museli zložiť náklad, odstrojiť zvieratá, postaviť stany, nájsť pár suchých vetiev alebo ťaví trus na oheň, pripraviť večeru...
Studňa, pri ktorej táborili, bola takmer vyschnutá. Ostalo sotva dosť vody pre ľudí. Našťastie ťavy sa vedeli zaobísť aj bez vody, ak mali dostatočne šťavnatú potravu. A v okolí studne rástli bohaté húštiny opuncií.
Celé stádo sa zhromaždilo okolo nich. Ťavy hrýzli tŕnisté výhonky opatrne, ale s očividným odhodlaním zožrať ich až po korienky.
Nové druhy rastlín nemali žiadnu šancu proti starousadlíkom púšte, zvyknutým na oveľa horšiu potravu.
Čo tam po nejakých tŕňoch!

Delphine byla jen o dva roky mladší, u ní si Evangeline skutečně připadala jako sestra. Ale Beau, benjamínek Beau, kterého od Evangeline dělilo šest let, se vždycky pohyboval někde na hranici mezi bratrem a adoptovaným synem.
Když Beau ve svých patnácti letech v Nočním dravci lamentoval nad první nešťastnou láskou, Evangeline nevěděla, co si myslet.
„Nalej mi ještě,“ přisunul jí přes bar prázdnou sklenici.
„Neměl bys brzdit?“
„Chodí s Toljou. Teď není čas na brždění,“ prohlásil žalostně.
Evangeline se pousmála, nalila mu limonádu, okořeněnou polovinou malého panáka rumu. Beau už sice vypil tři, ale vypadal, že tu čtvrtou doopravdy potřebuje.