Ze života

Jako můru noční lampa ke světlu ji vyláká, 
byt utichl, všichni chrní, nikdo a nic nefňáká. 

Dobře ví, že má jít spát, už klíží se jí oči, 
přesto vždycky naletí a na návnadu skočí. 

Ještě chvíli mít svůj klid a číst si hezkou knihu, 
kouknout, jak by vypadala v tom či onom střihu. 

Psát povídku nebo román, prostě dělat svoje,
je jí jedno, že usíná tak říkajíc vstoje. 

Až na chíře zeptají se, proč tam v noci ňůrá, 
řekne jim, že připadá si jako noční můra. 

"To musíte na psychinu, pomatená ženo."
"Já vím, jenže vy jste tady měli rozsvíceno."

Holčičko moje pošetilá. Bude ti devět a stejně tě děsí, že sis ještě nevybrala budoucí zaměstnání. Trápíš se tím tak opravdově a hluboce, že se tomu ani nedokážu smát.

Máš všechny cesty před sebou. Můžeš jít kteroukoli z nich.

Máš nás a my tě podržíme. Jsme tvoje základy, na kterých postavíš svůj vzdušný zámek.

Nehledej práci, nejsi na to stavěná, práce ubíjí a unavuje. Ty musíš hledat poslání. Najít tu správnou vášeň, co tě požene vpřed. A až ji najdeš, bude úplně jedno jestli se staneš všehovědkyní nebo cukrářkou. Protože pak se díky tobě stane svět o kousek lepším místem.

Ondra se vrátil z obchodu.  S výrazem krále, který si přinesl drahý poklad, položil na stůl balíček. "Cos to koupil?" Zajímala se manželka. Ondra  jej  vzal do ruky a strčil jí ho pod nos. "Přivoň si," řekl. Zuzka nasála vůni a usmála se. "Parmezán, viď."  Ondra přikývl. "Zítra koupím špagety a uděláme si hostinu," těšil se. Zuzka přikývla. Druhý den se Ondra zdržel v práci. Zuzka vytáhla sýr z ledničky, že si kousek vezme jen tak. V tom se objevil tatínek, že by chtěl kousek sýra. Dostal ho. "Jaký byl?" zajímala se. "Nevím, strčil jsem ho do myší pasti." "Cože?"

Brzy zastavuješ a upravuješ si lepicí pásku na botě. Je vlhko, nedrží.
Vystoupáš kopánek, který zbytečně děsí mnoho chodců, sesuješ se po štěrku do podchodu pod železnici a už jsi na vozové cestě. Po té půjdeš dobrých osm kilometrů.
Je to jeden z nejnudnějších úseků. Kopce jsou vysoké a daleko, cesta zdánlivě neubývá. 
Jenže dneska jakoby to vůbec nevadilo.
Zase si připadáš jako Bilbo.
Bridge of Orchy je tu nějak brzo, je půl dvanácté. Dobrý čas.
Hotel otevírá pozítří, ale restaurace už třeba funguje?
Kdepak.
Pohlédneš dovnitř, tvé oči se střetnou s pohledem znuděné servírky.
Podpírá stůl.
Času má dost.

„Babi, můžeš prosím slézt z těch štaflí? Já to udělám, jenom mi řekni co a jak.“
Babička se vytahovala ze štaflí nahoru do skříně jako by jí bylo 20.
„Ach, asi mi budeš muset pomoct, ta záda mě bolí, Alex. Tak dlouho se tam hrabat nevydržím.“
„No nepovídej. Tak pojď dolů.“
Alex přidržela babičce štafle a vydrápala se nahoru místo ní. Začala po jednom vyndávat složené záclony, ubrusy, prostěradla, povlečení... A babička jí hlásila s čím kam.
„To jsi moc hodná. Bez tebe bych to dělala dlouho.“
„Babi, ty bys neměla dělat nic. A už vůbec ne dnes. Máš odpočívat.“

Poslanecké hnutí ANO mělo bláhového Bláhu, 
nechápu, že jeho slovům mohl někdo svěřit váhu. 

Se zvednutím rodičovské dělal hrozné cavyky,
prý, že mámy na mateřské ztrácí běžné návyky.

Hlavně, děvče, nepracuj, stačí porodit,
tím pracovní povinnost rovnou zahodit!

Není třeba uklízet, či nedejbože prát, 
mamča může ve dne v noci do sytosti spát. 

Budík ráno nezacrní, 
mimčo pořád v klídku chrní.  

Prádlo se pověsí a potom složí, 
pokrmy na stole samy se množí. 

"Onoseto", "Samoseto" za ni všechno odmakaj, 
i prdýlku poumývaj, když se prcci pokakaj.

Pak všechno vysmýčí, matky se válí, 
vyzkoušej to, když tě závist tak ukrutně pálí!
 

Seděli u oběda a už nemohli. Smíchy. Stanka vykládala zážitky z dětské skupiny.
"Vychovatelka mě odvedla stranou a řekla mi, že musím s naším nejstarším promluvit. Prý si děsně vymýšlí..."
"Co říkal?"
"Prý v práci dělám divné věci. Zapaluju peníze, a ony neshoří. Lidem  z toho vstávají vlasy na hlavě hrůzou. A pak zapaluju ty lidi..."
"Ten má fantazii!"
"Houby fantazie! Podává kusé informace. Nezapalovala jsem bankovky, ale líh, co do něj byly namočené. Vlasy nevstávaly hrůzou, ale statickou elektřinou. A nezapalovala  jsem lidi, jen metanovou pěnu na dlaních."
"Hm. Příště přenechej Divadlo vědy někomu, kdo ještě nemá vlastní děti."

Zvonek cinkl a do kavárny vešel starší muž. Profesor Tác, teoretický fyzik, obávaný zkoušející, noční můra řady studentů.
Došel ke Ctiborovi a zlehka si odkašlal.
Student nadšeně vyskočil: "Pane profesore, příklad jsem vyřešil o den dříve!" Vytáhl poznámkový blok.
Profesor kontroloval výpočet pečlivě. Na jednom místě se zastavil: "Tady jste zapomněl vypsat použitou transformaci. Vám přijde nejspíš triviální, ale text musí pochopit i čtenář ze širší komunity. Výborně. Dobrá práce."
Ctibor se zatvářil potěšeně.
"A nyní, studente, ten druhý, těžší úkol."
Oslovený sklopil zrak.
"Zapomněl jste?"
"Ne." Ctibor se odmlčel a vyhrkl: "Prostě jsem v té pekárně koupit chleba nezvládl!" 

Sobota, den jako vymalovaný, teploučko skoro jako v létě, to je věčná škoda zůstávat doma. 

Nohy nejsou zvyklé, ale co už, času dost na to si jen tak sednout a odpočívat.  Všechno se zelená, každý strom a keř má jiný odstín, louky svítí pampeliškami, odevšad se bělají trnky, třešně, v lese dole koberec kvítí mnoha barev.

Jé, a studánka!

No, holt pojedu až tím dalším vlakem, dojít tam jednou musím.

Takže domů se dobelhám až docela pozdě. Honem nějaké jídlo, možná nejdřív rovnou do sprchy... a…

A kurnik, vždyť já jsem si celý den ani nevzpomněla na to dnešní téma!!!

Lepicí páska se nějak postará o rozpadající se boty. Okno ústí na rušnou silnici, ale to hlubokému spánku nezabrání.
Ráno se vydáš na snídani, brzy. Na příštím ubytování máš zaplacené dvě noci a v třetině dnešního úseku je autobusová zastávka; můžeš si rozdělit etapu na dvě. Dvaatřicet kilometrů je hodně.
Předpověď ale slibuje na další den blizard, takže je jasno. 
K snídani je uzený losos s avokádem, je ho dost i na oběd. 
Francouz to vzdává. Napořád. Bolí ho nožičky.
Simon vyráží, půl hodiny před tebou.
Sarah někam zmizela.
Na Cestě nikoho nepotkáš.
Když míjíš obchod, zapomeneš si koupit pití.