West Highland Way

Počítáš, po kolikáté už tenhle úsek jdeš. Kdy to bylo poprvé? Snad v roce 2012. 
Mění se.
Rozpadající se budova uprostřed ničeho, tenkrát jste seděli na hromadě haraburdí ve staré ovčí ohradě. Dnes je v ní lavička.
Mapa vám tvrdila, že dál bude les, těšili jste se na něj celý pustý úsek, abyste přišli k čerstvě poraženým stromům.
Poušť v kopcích. Dnes...
Copak se to děje?
Vykukují, naprosto podloudně. Skotské borovice.
Skotské borovice!
Musely se schovávat, dávné šišky, semínka. Nebo je sem přenesla nějaká zákeřná veverka. Nepravidelně vykukující stromečky, tohle asi nevysadila lidská ruka.
Tady už nikdy nebude průmyslový les.

Poslední den, poslední velké stoupání.
Moc se o něm nemluví, ale je snad horší než proslulé Devil's Staircase.
Naštěstí je úplně na začátku dne.
Někteří vyjdou nahoru a pohlédnou na cestu vinoucí se dál, do vzdáleného údolí, načež ztratí odvahu, protože čtyřiadvacet kilometrů je čtyřiadvacet kilometrů a nedá se z toho utéct, vrátí se dolů a do Fort Williamu jedou autobusem.
Vyjdeš nahoru. Mrzne a svítí Slunce, kopec není tak strašný, jak ho pamatuješ. Další takový.
Cesta míří do údolí, na druhé straně zátoky ti kyne Pap of Glencoe, za tebou, hrozně hluboko, odpočívá Kinlochleven.
Autobusem?
Tak tu hru nehraješ.

Brutální klesání není tak brutální, jak ti utkvělo v paměti. I když poslední úsek po štěrkové cestě stojí za to.
Celou cestu máš před očima zasněžené hory, namodralé odrazem blankytného nebe.
Mrzne a je fajn.
Na protějším svahu se rýsuje pokračování Cesty. Je daleko, ale taky tam půjdeš až zítra.
Cítíš bodnutí smutku.
Chýlí se to ke konci.
Míjíš trubky vedoucí vodu k místní elektrárně, a jsi prakticky dole.
Na Messengeru cinkne zpráva. Simon právě skončil a dává ti vědět, že ti v hostelu v ledničce nechal mléko. Na Cestě má hodnotu zlata.
Nikomu o něm neřekneš. Bude jen tvé.
 

Ubytování na West Highland Way je chronický problém. Pokud vám nestačí přespat ve stanu. 
(Někdy i tak; ve Skotsku sice máte právo postavit stan, kde chcete, ale těch vhodných míst zase není tolik, víme?)
V hlavní sezóně může být na stezce i tisíc lidí na den, tak si to rozpočítejte, některé hotely mají jen sedm pokojů a mnoho-li je tam právě pro vás...
Ve dvou vás ubytování vyjde řádově levněji než v jednom.
Bohužel většina dvoulůžkových pokojů je typ „double“.
To je jedna postel.
Nevadí, říkáte si?
V Británii ale jedna postel znamená i jednu peřinu.
Jednu. Peřinu.
JEDNU! PEŘINU!

Vysvitlo Slunce!
Led skřípe pod botami. Pastýř ti kyne.
Asi kilometr za hotelem se konečně nadechneš.
Asi za čtyři tě čeká Devil’s Staircase.
Čím výš, tím lepší výhled. Občas zastávka, foto... a samozřejmě, do záběru ti vleze rodinka.
Děcko jde první a má zářivě korálovou bundu. Otec nese rodinný batoh.
Pustíš je před sebe, protože hodláš fotit za sebe.
O kus dál nazouváš nesmeky, tohle není kopec, ale ledopád. Lidé před tebou se beznesmekově smýkají.
Překonáš hřeben a začneš sestupovat... rodinka pokračuje dál na hřebenovku.
Bez vybavení.
Vede je korálové dítě.
Kdyby blbost kvetla, tak by tam pochodovala celá zahrádka.

Glen Coe si vaří vlastní počasí.
Zachmuřeně koukáš na Devil’s Staircase. Toužíš tam být.
Místo toho jsi tady, v nabubřelém Kingshouse hotelu, kde máš ubytování na dvě noci, kdyby se ti nepodařilo dát včerejší úsek vcelku, jenže podařilo. Sekundární plán, jít si zalyžovat do místního střediska, naráží na to, že nahoře sedí mlha a hrozba blizardu.
Nevydržíš vevnitř. Celé dopoledne koukat na absolutně prázdnou Cestu.
Jdeš se projít, aspoň kousek.
Je poledne a Simon už musí být v sedle.
Viděli jste se naposled.
Nohy máš unavené, ale lezeš na vyhlídkový bod.
Mlhu a déšť teď vážně potřebuješ.
Sem s nimi!

V nohách máš přes dvacet kilometrů a kolem sebe naprostou samotu. Simon je daleko před tebou, poslední lidé osm kilometrů za tebou. Jsi přímo uprostřed Rannoch Moor.
Bolí tě nožičky. Fouká vítr. Lehce prší. Cesta, dlážděná oblými kameny, začíná stoupat. Bude hůř.
Hodíš do sebe elektrolytovou tabletu, dnes druhou. Slibuje snadný nástup energie, rychle. Moderní věda je přece jen něco...
Elektrolyty se navážou na vodu v tvém těle... pokusí se navázat... Temno před očima.
Málo piješ.
Dehydratace.
Černé vločky poletují dokola...
Vytrháváš půllitrovku, kterou ti věnovali v Inveroranu a naráz ji vypiješ.
Za deset minut je dobře.
Voda je život.

Za mostem se pasou jeleni, jako by se nechumelilo. Když jim zpíváš, neutečou.
Cesta stoupá do kopce, není to tak zlé. Nahoře tě čeká vítr a výhled.
Vidíš:
Loch Tulla přímo pod sebou, ostrůvek se známými borovicemi, v dálce stuhu silnice a tušené odpočívadlo.
Za jezerem lesík, za ním se schovává Cesta. Když víš, kudy vede, dokážeš sledovat její stopu přes Rannoch Moor.
Až k tomu bodu na hřebenu.
Zdá se tak blízko a tak daleko; jen sestoupíš k hotelu, kousek asfaltky a pak už... stará známá Drovers‘ Road.
Ještě jednou se vpiješ pohledem do výhledu.
A on do tebe.

Brzy zastavuješ a upravuješ si lepicí pásku na botě. Je vlhko, nedrží.
Vystoupáš kopánek, který zbytečně děsí mnoho chodců, sesuješ se po štěrku do podchodu pod železnici a už jsi na vozové cestě. Po té půjdeš dobrých osm kilometrů.
Je to jeden z nejnudnějších úseků. Kopce jsou vysoké a daleko, cesta zdánlivě neubývá. 
Jenže dneska jakoby to vůbec nevadilo.
Zase si připadáš jako Bilbo.
Bridge of Orchy je tu nějak brzo, je půl dvanácté. Dobrý čas.
Hotel otevírá pozítří, ale restaurace už třeba funguje?
Kdepak.
Pohlédneš dovnitř, tvé oči se střetnou s pohledem znuděné servírky.
Podpírá stůl.
Času má dost.

Lepicí páska se nějak postará o rozpadající se boty. Okno ústí na rušnou silnici, ale to hlubokému spánku nezabrání.
Ráno se vydáš na snídani, brzy. Na příštím ubytování máš zaplacené dvě noci a v třetině dnešního úseku je autobusová zastávka; můžeš si rozdělit etapu na dvě. Dvaatřicet kilometrů je hodně.
Předpověď ale slibuje na další den blizard, takže je jasno. 
K snídani je uzený losos s avokádem, je ho dost i na oběd. 
Francouz to vzdává. Napořád. Bolí ho nožičky.
Simon vyráží, půl hodiny před tebou.
Sarah někam zmizela.
Na Cestě nikoho nepotkáš.
Když míjíš obchod, zapomeneš si koupit pití.