DMD č. 00 pro březen 2022 - Nejez tu židli!

There are many people around the world with strange hobbies. Harry hadn't thought his one to be particularly weird. He would tell strangers random, code-like phrases and watch their reactions. When he leaned towards a non-descript man on a train station bench and whispered "Don't eat that chair!" in his ear, he certainly hadn't expected the man to blanch and scramble for the nearest exit. Still, he thought the phrase was perfectly innocent and harmless.
A week later, when the zombies overran North America, aliens landed in Cardiff, and India plunged into a war with China, he wasn't so sure.

Příprava na online školení začínající v osm v plném proudu.

1) Uvařit si kávu a nezapomenout svačinu.
2) Kolečkové křeslo vyměnit za obyčejnou židli, kterou je nutné ustavit obráceně.
3) Zasednout obkročmo, bradu opřít o opěradlo.
4) Sledovat na monitoru prezentaci.
5) poslouchat přednášejícího, který neřekne slovo navíc.
6) Snažit se neusnout.

"Takže, dámy a pánové. Je právě za osm minut dvanáct. Takže si dáme pauzu. Ve dvanáct nula nula budeme pokračovat," ozývá se z reproduktoru.

"To si dělá legraci?" vydechnu zoufale a vzteky se zakousávám do židle.

"Nejez to! Víš, kde všude se ta židle válela?" směje se kolegyně.

Napohled se pacientův stav výrazně zlepšoval. Zůstával při vědomí, komunikoval. Co na tom, že ne vždycky to dávalo smysl. To koneckonců nebylo nic zvláštního. Dokonce projevil zájem o jídlo.
Když ovšem nečekaně popadl nejbližší předmět a zahryzl se do něj, naděje pohasla.
„Co budeme dělat, tohle se přece nemůže dostat na veřejnost,“ bědoval šéf protokolu, jakmile byla židle bezpečně mimo dosah.
„Heleďte, novináři nám můžou akorát...“ odsekl kancléř.
Mluvčí jenom úpěnlivě odříkával modlitby.
„Venku kolují stále divočejší zvěsti. Skoro tak hrozné jako… tohle.“
Nakonec nazítří mluvčí informoval veřejnost: Pacientovi se daří dobře, k obědu měl vinnou klobásu a meruňkové buchty.

Sešli jsme se s bratrem u večeře.
Já chtěl jíst, on vychovávat. Úplný Všeotec.
“Tvoje kouzla, Loki,” huhlal Thor s plnou pusou. “K čemu jsou?”
“Kouzla musí k něčemu být?”
“Všechno by mělo mít smysl.”
“Když to říkáš...”
Thor se dál cpal.
“Dobrá, bratříčku,” řekl jsem. “Tímto všechna kouzla ruším.”
Thor zůstal koukat s otevřenou pusou. Kouzlo zmizelo, a on teď třímal v ruce namísto skopové kýty - okousanou nohu od židle.
“Jak... co...?”
“Jen malé kouzlo, bratře.”
“PROČ JSI TO UDĚLAL??”
Pokrčil jsem rameny. “Pro pobavení. Svoje.”

Nikdo nemůže říct, že moje kouzla nemají smysl. Pro mě ho mají vždy.

Když se hříbátko narodilo, nevěděl jsem co s ním a tak jsem ho daroval Všeotci.
“Kuk na dědečka,” řekl jsem hříbátku, zatímco Všeotec se dusil sleděm, který měl k obědu.
Hříbátko zastříhalo ušima a osm jeho kopýtek se zvonivě rozeběhlo Valaskjalfem.
“Bohové.” Čelo Všeotce se zachmuřilo. Hříbátko očmuchávalo Všeotcův trůn.
“Hele, nežer tu židli!”zavolal jsem.
Všeotec vsedě vyprskl sledě.
“Loki, okamžitě si to... dítě... hříbě... odveď!” zahřímal.
Já však už byl ve dveřích.
“I kdepak, otče,” zavolal jsem přes rameno. “Byl bych příšerná matka! Dítě je dar, tak ber, dokud dávám! Hlavně ať má dostatek sena, a nezapomeň pravidelně hřebelcovat!”

V jedné polovině jeviště elevace z praktikáblů. Přichází EVŽEN, zametá, postupně zaplňuje praktikábly židlemi a vytváří tak hlediště přímo na scéně.

EVŽEN: Tak jsme přišli k takový velký mříži. Promoklí skrznaskrz, zmrzlí až na kost; celý hodiny, dny, noci, týdny...

Vejde INSPICIENT.

INSPICIENT: Evžene, moc to žereš a šprtáš se to úplně zbytečně. Za prvý absurdní drama, to by nás Martin hnal, tady se jede na jistotu, rozumíš, muzikály, adaptace, muzikálový adaptace, občas se vybere nějakej krotkej Shakespeare, a za druhý, tebe by stejně do hlavní role nikdy nikdo neobsadil, ty seš tady od kulis, tak se toho drž, jasný?

„Tak jo, bando, musíme jednat rychle,“ oznámil Vojta zbytku školní záškodnické skupiny, sotva jejich oblíbená školnice zmizela z dosahu. Poté, co si sedla na úplně záhadně naříznutou židli, rozmázla se po podlaze a se strašným nadáváním a vyhrožováním třídními důtkami vystřelila k ředitelně.
„Já jdu hlídat, jestli se nevrací,“ oznámil Peelo pohotově. Však to nebylo poprvé.
„Výborně, my tu mezitím zlikvidujeme důkazy,“ plánoval rozený vůdce, otočil se na přítomné spolužáky v lavicích a podezřelého chroupání si zpočátku vůbec nevšímal, „a až sem i s ředitelem nakluše, budeme všichni dělat jako že… u Baccovy šavle, Simbacco, takhle jsem tu likvidaci nemyslel!“