DMD č. 00 pro březen 2022 - Nejez tu židli!

Aleš Drábek už posté proklel nápad koupit zrovna tenhle dům.
Vnitřní úpravy pořád vázly. Omítka nedržela. Základy pro garáž se plnily bahnem. Zeď postavenou včera našli dnes ráno v troskách. Znovu.
Už třetí parta pomahačů vyděšeně utekla, ti poslední dokonce ani nečekali na výplatu. Lámanou češtinou vykřikovali něco o zlých kouzlech.
Vrchol byl nový nábytek. Stěhováci prozatím složili krabice na verandě. Za pár hodin je rozežrala nějaká divná houba. Židle se rozpadly úplně, stůl se zkroutil jak vrtule.
„Manželka zešílí!“ lamentoval Drábek. „Co si počnu?“
Přes plot už zase zvědavě nakukoval soused s nápadně zrzavými licousy.
Ten tu ještě chyběl.

„Já chtěl v obchod drogy,“ „Cože? Vy jste se dal na drogy?“ vpadla panu Kaplanovi do řeči Olga Tarnovská.
„Nechat mě domluvit,“ ohradil se roztrpčeně. „V obchod drogy-ryje byla paní. Měla malý kuk.“
„Dělala na vás kukuč,“ usmál se chápavě pan Pinski.
„Né! Měla kuka. U jeho huby moc pěny jako má vzteklá psina.“
„Legrace není vzteklá,“ namítla slečna Mitnicková.
„Psina jako fena,“ vysvětlil pan Bloom.
„Kuk mít vzteksliny.“
„Kluk měl vzteklinu,“ opravil výslovnost profesor Parkhill.
„Paní rvala,“ pokračoval vypravěč.
„Prala se?“
„Né. Nahlas křikala: Nejez tužidli!“
„Kluk jedl židli!?“ Třída užasla.
„Tužidli, pěnu na tuhé vlasy.“
TUŽIDLO. Konečně pochopili.

„Ezro, musíš se soustředit. Nestačí, jen tak máchat mečem nebo nazdařbůh používat sílu. Je potřeba pevná vůle a trpělivost.“
„To přece vím. Opakuješ mi to pořád dokola, Kanane!“ odrazil mistrův světelný meč, vrhl se do útoku.
Starší Jedi lehce uhnul. „O tomhle mluvím. Necháváš se vést emocemi, potřebuješ mít klidnou mysl,“ tvářil se, že odpověď přeslechl. Opravdu se snažil předat Ezrovi co nejvíc z vlastních znalostí. Koutkem oka postřehl pohyb, nestačil uhnout.
Ezra Bridger po něm mrštil židli pomocí Síly.
Dovnitř nakoukla Zebova hlava. „Takhle trénujete? Nejez tu židli, Kanane,“ s uchechtnutím zalezl.
„To ti pěkně děkuju.“
Ezra se rozesmál.

Náš potkan bol, ako to už potkani bývajú, veľký ekológ. Za svojho života sa mu podarilo započať alebo urýchliť rozklad všetkých možných guličiek, ceruziek a podobných vecí, ktoré mohol zobrať do svojich zvedavých tlapiek. So vekom a skúsenosťami prichádzali nové výzvy. Napríklad ako odniesť do brlohu kapesník, čo bol tak trochu väčší než on....
Šlo to potkaním parakotúľom.
Taká stolička, to bol iný oriešok. Molitan vyzeral však sľubne.. Stoličku sme mu na jeho zdesenie odniesli, ale župan našťastie zostal. Pracoval na ňom s veľkou láskou. A intenzitou. Tie krátery, čo po ňom ostali, na to by bola pyšná každá kométa...

Po návratu ze Salcburku vybalil Cimrman zakoupené suvenýry a jal se ověřovat jejich sférickou symetrii. Poté, co od geometrické teorie přešel ke gastronomické praxi, si zděšeně uvědomil, že jeho soukromou rezervu, chovný pár šlechtěných australských červotočů, dva roky nikdo nenakrmil. S bušícím srdcem uchopil židli, v níž ukryl brouky před zraky policejních nohsledů, a strnul. Pár, původně krmený ostěním univerzitní knihovny pro zvýšení inteligence a kognitivních schopností, nyní nedal zahynouti sobě ani budoucím. Navýšili i svou žravost, což prokázali po rozpadu křesla, kdy atakovali zbytek místnosti.

Cimrmanova ztráta nábytku obohatila naši mateřštinu o nový výraz. Zvolal totiž zděšeně: CIMR FREI!

Adam seděl v městské knihovně a četl si. Konečně našel knihu, která ho zaujala. V tom ho ale vyrušila knihovnice hysterickým jekotem.
"Nežer tu židli, Pacinko!"
Pacinka, knihovničin skoro dvoukilový kocour, před kterým couvali i buldoci, trhal a drásal velké, masivní křeslo s držátkem, na které si mohl čtenář položit knížku, počítač, nebo cokoliv, co se mu tam vešlo.
"Jednou dostaneme darem křeslo spisovatele, který v našem městě vyrůstal, a ty ho začneš ničit," nadávala samozvaná ochránkyně křesla.
Když knihovnice kocoura odvlekla, tedy spíše on odvlekl ji, vydal se Adam směrem ke křeslu. Zaujalo ho totiž velmi provokativní červené tlačítko.

Tom do školy vytváří pokoj měšťanů v osmnáctém století. Jelikož rády prozkoumáváme, šly jsme se vypravit na stůl, podívat se, co Tom dělá.
"Není tady, čístej vzduch, můžem jít." Pepíček vyskočil na dřevěnou židličku, ale měl smůlu, rupla pod ním. Tak si o ni začal brousit zobák a kousek jí urval.
Sakra, Tom jde!
"Andulky, chtě-. TO SI DĚLÁTE SRANDU! JÁ SE S TÍM DĚLÁM TŘI HODINY A VY TO ROZBIJETE? KDO TO BYL?"
"Pepíček," znělo jednohlasně.
"Nejez tu židli, Pepo! Není to sépiová kost, ale můj projekt! Pepo, máš týdenního zaracha a budeš bez koupele!"
"Chudák Pepík," píply andulky.

Seděl v křesle s nohou opatrně položenou na podložce. Nechtěl Violu zbytečně trápit, proto předstíral, že je mu lépe, byť bolest ve zraněné noze byla nesnesitelná.

"Samuel určitě již brzy dorazí," zašeptala Viola a setřela mu pot z čela.

Sean neodpověděl. Tušil, že jsou to jeho poslední chvíle. Nezbývalo mu nic jiného, než vzpomínat na svůj život.

Pohled mu sklouzl k židli, kterou zdobily otisky zubů.

To udělal Samuel? Nebo Seth? Nedokázal si vzpomenout, byť slyšel ve vzpomínkách, jak jednoho ze synů okřikuje, aby do židle nekousal.

Jedna vzpomínka střídala druhou, až ho zavedly až ke dni, který vše změnil.

Na zahradě v Antaresu bzučely včely a Ryko se belhal ke stolu, kde se měl podávat oběd. Kolem něj se plížila osmiletá holčička a pětiletý hošík s klacky v rukách a snažili se přepadnout druhého chlapečka, který právě kousal jednu nohu od židle. Ryko zavrtěl hlavou, děti s touhle hrou nepřestaly od návštěvy jakéhosi známého, který jim vyprávěl o lovu bobrů.
„Stačilo, všichni umýt ruce!“ okřikla je Irena.
„Ale mami!“
Ryko se s trhnutím probudil ve studené ložnici. Místo vedle něj bylo prázdné. Přesto by přísahal, že ve vzduchu cítí závan skořice. Ani po deseti letech vůni jejích vlasů nezapomněl.

„Kdy se vrátíš?“
Esciel si unaveně povzdechla nad matčinými opakovanými otázkami. „Co nejdřív.“
„A musíš jet?“
„Jsem knížecí niana. Laole, nech toho,“ okřikla Esciel synka, který právě okusoval stoličku, a postavila ho na nohy. Skoro čtyřletému chlapci přišlo nesmírně legrační se v jejích rukách bezvládně pověsit. Odložila ho na postel a pokračovala v balení.
„S Geriánem?“
„Žádný jiný knížecí následník na Sněm nejede. Doprovází nás čtyři válečníci, takže nečekej, že bychom obnovili nějaký vztah, který nikdy neexistoval. Co je? Bojíš se, že se zase opijeme a pořídíme si další dítě?“ vypáčila Laolovi z ruky opasek.
Matka ji dál pochybovačně sledovala.