DMD č. 00 pro březen 2022 - Nejez tu židli!

"Když se koukám na tu židli," mudruje Lev, "dala by se dobře vzít do zubů."
"Ještě řekni, že bys ji svými zuby zvedl i s někým sedícím," popíchne jej Jimram.
"Vsadím se o metr piv, že to bys nedal," reaguje Tadeáš.
To už zasahuje Méďa:
"Zklidněte hormon, pánové! Kdo mi tu bude žrát židli..."
"...toho i se židlí vyneseš v zubech," doplní jej Lev.
"Houby, svinským krokem jej poženu!"
"Nechce dopadnout jako Franta Kocourek blahé paměti," komentuje Jimram, "ale neboj, Méďo, všichni budeme distingovaně sedět. A dones nám další pivečka k tomu sezení, jak se říká, ať žije, kdo pije!"

Pokroky chovanců, no... co bych k tomu řek. Voldemortův hysterickej výstup s červotočem, kterej mu začal žrát tu jeho nohu od židle, mě po těch letech fakt nevykolejil. Voldemort zmizel a vrátil se navečer s lahví Biolitu, netuším, kde to tady v horách splašil. Jenomže červotoč mezitím dokonal dílo zkázy. Voldemort začal ječet něco latinsky a vypadal, že hyperventiluje, ale vtom se zved Santer a se slovy "Škoda kvalitního moku" mu vytrh Biolit z ruky. Máčej si v tom moje rohlíky a temně pějou "Nech brouka shnít".

Každopádně bych řek, že červotoč sem hodně dlouho nepáchne, jestli má špetku rozumu.

„Proč mi pomáháte?”
Otázka visí mezi elegantním mužem a unavenou dívkou.
„Něco jste mi neřekl. Já musím vědět…”
„Dlužím vám život.”
„Cože?”
„Tady jsme se poprvé setkali."

Umělá jeskyně. Lavice. Okénko.
„Nevzpomínám si.” Nejde to, ksakru. Snažila jsem se. Věř mi.
Vrbenský přikývne. „Ukážu vám naši minulost. Nebude to příjemný pohled.”

Žár
Čáry na zemi
„Karle,” její hlas
„Mluv se mnou máme málo času”
Chyba
Zkrat
Oheň
Zkrat
Zkrat
„Kalle nekousej tu židli”
„Nešišlej na něj bude šišlat”
Zkrat
Jsem voda
Jsem oheň ne nejsem
„Dostanu to z tebe pryč slibuji”

Zuby jí jektají. „Do hajzlu.”
„Teď už mi věříte?”

Ne, Mauglí se nenarodil do vlčího doupěte. Ani do psí boudy, ale upřímně, tři psi udělají "psí boudu¨ z každého bytu. Fenky oddaně hlídaly postýlku s nemluvnětem, asistovaly u přebalování, doprovázely kočárek.… Že raději leze po čtyřech? Kluci jsou přece línější. Že jeho první slovo bylo HAF? No a? Po čase začal říkat i ta ostatní slova. A že na zahradě běhá s holkama k plotu a řve na kolemjdoucí nám přišlo spíš vtipné, než divné. Ale když jsem zaslechla Vanessu žádat Mauglího ať neokusuje tu židli, napadlo mě, že konec covidového šílenství a otevření dětských skupin přišlo právě včas.

„Je pro tebe pohodlnější to mít výš nebo níž?“

Dotazovaný se na mě ani nepodíval a dál pokračoval v broušení.

„Mohl bys přestat jíst svůj nábytek a odpovědět mi?“

Dotazovaný byl hluboce soustředěný na kus dřeva, na kterém sedával, a nevěnoval mi absolutně žádnou pozornost.

„Kdybych věděla, co chceš, věděla bych, když ti něco vadí a naopak. Kdybychom tak mohli mluvit aspoň telepaticky.“

Dotazovaný již neměl na čem sedět a tak se rozhodl, že ho teď bude rozčilovat miska s jídlem a začal s ní cloumat.

„No, vypadá to, že je ti to uplně jedno, to je taky dobrá varianta...“

Pracoval jsme tehdy na takovym dřevěnym mostě. Když jsme zjistili, že se blíží Němci s tanky, pustili jsme se do něj, já a tlupa mejch statečnejch kamarádů, a když tam vjeli, rozpadl se pod nima v prach a všichni napadali do Vltavy.
Jak jsem potkal babičku? To se po letech letím podívat na rodné kino, a tam byla ona, nádherná, ale celá nazelenalá; povídám jí, slečno, nejezte tu židli, je nová, samej formaldehyd, fuj, raději pojďte, zvu vás na zábradlí, to je ještě stará kvalita …
Ještě? Ne, mrňata, je už pozdě. Zavrtejte se do postýlek, židlí a skříní, dobrou noc!

Wei Ying udělal první krok dovnitř a okamžitě se zaraženě zastavil. Nebyl sám. Byl překvapen, že v místnosti nebyl ten, koho zde očekával.

Namísto svého manžela Lan Zhana, viděl po místnosti hopkat malého králíčka s bílou stuhou okolo hlavy. Dokonce měl na čele i emblém Oblačných Zákoutí, stejný jako vždy nosil Lan Zhan. Byl roztomilý a Wei Yingovi někoho připomínal.

„Co to? Tohle přece nemůže být Lan Zhan!“ přepadl ho náhlý strach.

Králíček přestal hopsat a dal se do okusování židle.

„Nejez tu židli!“ spílal zvířátku Wei Ying. Ať je to zakletý Lan Zhan nebo ne, nábytek mu ničit nedovolí.

Ta bába s roštím byla tuhá. Zato sběrač borůvek byl... jako víno. Pěkně zakulacený, s výraznou vůní tabáku a lesních plodů. Už archivní ročník. Navíc pozdní sběr je pozdní sběr.

Holka s kytkama taky nebyla špatná, i když podle mýho se ten slavnej pugét přeceňuje. To je samý pugét květinovej, pugét bylinnej - řeknu vám, náprstníky teda nic moc. Nemám na to srdce.

Dědek každopádně chutnější. Jenom škoda, že jsem si nevšimnul tý skládací židličky, na který trůnil. Alumínium prý škodí zdraví, ale hlavně: nožičky tý sesle se mi nějak vzpříčily mezi zubama. Málem jsem si jeho stoličkou vylomil svojí stoličku.

Proletěl místností. Taková malá koule. Vybral zatáčky, přeletěl přes postel pouze s jedním meziodrazem. Vzal to zpátky do předsíně, malé kolečko, a pak zase pelášil zpátky.

S lehkým odrazem přes topení přistál na opěradle kancelářské židle. Pevně ji svíral jako zoufalý muž svou milenku. Díval se na mě přes celý pokoj. Roztomileji by se dívalo už jen štěně.

Zamňoukal.

Povzdech.

Zamňoukal znovu a pevněji se chytl židle.

"Havelocku, jídlo je až za hodinu. V šest. Už by ses ty hodiny fakt mohl naučit."

Zamňoukal znovu a zakousl se mi do židle.

"Takže dnes máš na menu židli a ne kapsičku?"

Vyprávíte-li jednomu o všech pěšinách, cestách, křižovatkách a dálnicích, jež dovedly na okraj propasti, do níž padáte, neočekáváte, že se uprostřed monologu beze slova zvedne a zmizí; zejména když posluchačem nejlepší a jediný přítel, alter ego stejné krve a mysli, vpravdě totožné tělo.
Přesto židle naproti mně prázdná.
Pohleď na smyslu prosté, proroste tě nicota.
„Proč tu porcuješ nábytek?! Čekáš snad, že z něj udělám večeři?“
Žiju se svou mámou už přeci hodně let, abych věděl, že neklepá.
Copak mohu své starostlivé mateři říci, že ne já ji, ale ona žere mě?
Žravá židle.

Na město padá déšť a temnota.