Detroit: Become Human

Hlasy se jim vracely do mysli. Androidi po celém Detroitu vybíhali z exterminačních center, posílali myšlenkové zprávy.

Děkuji, Markusi! Jsi náš spasitel!

Markusovi bylo jedno, jestli byl spasitel, rA9, či co. Chtěl jen svobodu pro své. Prezidentka prohlásila, že vláda chápe androidy, uznali jejich dosavadní mírumilovnost. Uznali, že androidi mají smysluplné nároky, pustili ostatní.

Simon stál vedle něj, unavený, ale usmíval se. North křičela radostí, mávala pěstmi vzduchem. Josh byl příjemně překvapený. Do samého konce nevěřil, že by to šlo násilím. Že by vedlo k víc než dalšímu násilí. Markus věděl, že je ještě čeká hodně práce... Ale byl šťastný.

Konečně konec série setkání s přespříliš lidmi ve jméně svobody androidů. Poslední noc na hotelu před letem domů.

Markus unaveně vydechl. Simon mu přejel rukou přes záda.

„Nepotřebuješ se vypnout?“

„Ještě ne… Ani jsme si neužili tu měkkou postel,“ řekl sugestivně.

Simon pochopil.
„Pokud nejsi unavený...“

A jelo to. Za chvíli Simon Markuse svlékal, a navazovali blízké spojení, přes které sdíleli pocity. A myšlenky mohli sdílet vždycky.

„Jsi… Neuvěřitelný.“

Jenže únavou a uvolněním Markus poslal myšlenky dál, než chtěl.

„Markusi, necukruj, nebo správně miř,“ poslala North, fyzicky ve vedlejším pokoji, „Rušíš nás od-“

„North!“ ozval se Josh.

podobných věcí,“ dokončila.

Už zbývala jen zastávka do konce, a Kara nevěděla, co dělat, až dojedou. Ano, vzala Alici pryč, ale to byl jen začátek. Kam dál? Musí někde přespat, ale co když je autobus vyhodí na kraji města?

I když… Počkat. V autobuse byly samy, na autech šlo zapnout manuální řízení, a AX400 umí řídit…

„Alice? Počkej chvíli tady. Půjdu něco zkusit.“

Digitální zámek od kajuty řidiče Kara je vyřadit ze hry. Vlezla dovnitř, a přeměnila mód autobusu. Chopila se volantu. Takhle najde nocleh rychleji.

„Karo? Co to děláš? Kradeš ten autobus?“

„Ne,“ i když… „jen pojedeme na takovou malou, manipulační jízdu.“

Leo už byl na odvykačce dostkrát. Nepočítal to. Relativně krátce po nich do toho vždycky zase spadl, a všechny mu splývaly dohromady.

Ale i tak, když vyšel z nemocnice, plánoval tam jít. Ale ještě musel promluvit s tátou. Všechno uzavřít. Leo ho měl rád, ale pokud to nebylo opětované, už se nehodlal obtěžovat.

Táta ho překvapil. Snad poprvé spolu vážně, pořádně mluvili. Nic se nezměnilo na to, že to Leo chtěl odteď dělat pro sebe, ne pro něj, ale i tak si podporu cenil. Táty, pak Markuse, nových přátel...

Odvykačka a sebevědomí pomáhá. Ale bez lidí by to šlo hůř.

„Dost! Potřebuješ relax. Dovolenou, klid, třeba masáž-“

„Počkej.“

Když Markus Lea zastavil, Leo už se připravoval na ty jeho blbý kecy. Jsem vůdce androidí revoluce, lidi na mě spoléhají, nemůžu na dovču…

Ale místo toho přišlo:
„Masáž? Plast nerozmasíruješ.“

„Ježiš, já nevím. Tak nějaký androidí ekvivalent. Vytažení a opětovné připevnění součástek-“

„To jsem zažil, a můžu ti říct: Ne, to je hnus.“

„Vlastně. Tak počkej… Mám to! To vymeňování informací, jak odtáhnete kůži, jsi říkal, že je super příjemný. Představ si - máš androidího maséra, ten ti bude jemně postupně odsunovat kůži na zádech-“

Markus pozvedl obočí:
„Leo… Vážně už nefetuješ?“

Paní Miltonová nebyla první psycholog, se kterým se osmiletý Elijah kdy střetl, rozhodně však byla nejnesnesitelnější. Iritovalo ho, jak s ním jednala: jako by byl jen další hloupé dítě, které utáhne na vařený nudli. Dojemně falešně přátelská, zatímco se z něho pokoušela vytáhnout potřebná data do tabulek. Viděl jí až do žaludku. Bylo to frustrující. Kdyby ho alespoň analyzoval někdo kompetentní. Ale budiž, hrajme její hru.

„Namaluj mi ideální svět,“ vyzvala ho. Nechala mu tu tužku, pastelky, několik čtvrtek. Neprotestoval. Tvořil:
Deštné pralesy.
Čisté moře plné života.
Modrou oblohu s letícími čápy.
Skupinu ledních medvědů.

Zachovaná příroda.
Svět bez lidí.