DMD č. 06. pro 6. 4. 2025. Téma: Odvykací kůra

Položila dlaň na studenou zeď vedle svého lůžka. Oči ještě od rána neotevřela. Věděla, že nastává padesátý třetí den. Nepotřebovala ho vidět.
Kamennými základy vibroval tep srdce přístavu. Buch. Buch.
A k němu druhý hlas. Klink, klink.
Někdo otesával smrkový kmen. Zatloukal hřeby. Něčí kladivo dopadalo na kovadlinu.
Nádech jí trval sedm úderů. Výdech osm. Zase usínala.
V duchu viděla kůru, odletující zpod břitu sekery. Sekery nabroušené tak, aby přeťala šlachy i obratle jediným švihem.
Na kovadlině kleště stáčely rudě žhnoucí znak cejchovadla: zrádkyně.
Buch.
Ucukla dlaní a zalapala po dechu.
Někdo jemně klepal na dveře s přáním dobrého rána.

Elf stál v rohu u dřevěného stolu a v hmoždíři drtil kousky kůry s nějakými těmi bylinkami.

„Je to jen hřejivý obklad, udělá ti lépe,“ promlouvá k pacientovi, aniž by na něj byť jen pohlédl.

Člověk, mág. A ještě závislý. Přesně proto měla magie zůstat jen v kruzích vyšších nesmrtelných existnecí. Ale ne, lidi prostě museli ukrást všechno. Půdu, zdroje, vědomosti i magii. Měl by se na něj vykašlat. Nechat ho, ať z abstinenčních příznaků zešílí a ukončí to sám, ale koho by dokázal vzít s sebou? Navíc si ho jeho veličenstvo mocný pán Inkvizitor nějak moc oblíbil.

„Přestaň skučet.“

"A jste si jistá, že to zabere?"
Čarodějka se na něj podívala, jako by mu narostla druhá hlava. Od místních nebyla zvyklá, že by zpochybňovali její metody. Na to se jí příliš báli.
Tenhle mladík ale vypadal jako člověk z města. Bohové vědí, co je tam vlastně učí za nesmysly. Samý rozum, věda, ale nějaká moudrost a opravdové vědomosti, to vůbec.
Nasadila v obličeji výraz číslo osm (pohrdavý, lehce překvapený) a pozvedla obočí.
Mladík evidentně nepochopil, neboť pokračoval dále.
"Já se tedy v medicíně moc nevyznám, ale stejně nevím, jak mi s alkoholismem pomůže, že budu hryzat kůru tohohle stromu!"

Mohutné zabušení na dveře obchodu. Dovnitř se vřítil muž jako velká voda.
„Rytíř Benemus,“ vyhrkl a poškrábal se na předloktí. „Mám tuhle vyrážku. Byl jsem všude, u bylinkářek, magusů, zaříkávačů. Nic nepomáhá.“
„Ukažte.“ Raxin ho uchopil za ruku. Vyrážka měnila odstíny: okrová, brčálová, nachová. Ametyst na Raxinově náramku se rozzářil. Raxin zkontroloval svůj palec; dopoledne si zadřel třísku. Po ráně ani stopy. „Vy jste se řízl nebo něco…“
„Trn molocha. Ale vyléčil…“
„Předávkování léčivým lektvarem. Tady. Šťáva ze stříbrničky, čtyři brazely prosím. A ještě kus borové kůry. Až zase budete mít chuť léčit banální zranění lektvary, místo toho pořádně žvýkejte.“

„Je tam ještě nějaká dubová kůra?“ zeptala se Petulie, míchajíc bublající lektvar.
Tonička vysypala obsah košíku i plátěného vaku na rozprostřené plátno. Bobulky, listy, květy, jehličí, prach, třísky, ale ani kousek kůry.
„Zajdu pro ni,“ nabídla se a vyrazila ze dveří, než mohla Petulie cokoliv namítnout.
...
Donesla košík krásné dubové kůry. Petulie jí ho odebrala a nasypala trochu do připraveného kotlíku.
„Najdeš mi tam prosím jitrocel?“
Tonička zběžně mrkla na rozložené přísady a už-už chtěla vyběhnout z chalupy, když ji zastavila pevná ruka: „Pro tebe mám nejdřív hezký šálek čaje z dubové kůry.“
Nebránila se, jen natáhla ruku pro šálek.

Jako mladý si rád tohle nabídl. Bylo to... Zvláštní. Obvyklé ho to víc nakoplo.

Ale teď... Jako dospělý - dlouho to neměl. Ač věděl, jak to sehnat. Ne, má syna. Nemůže... NE.

Přesně tohle NE ho drželo od toho, aby zapálil onen joint v jeho dlani.

Jistou chvilku jej pozoroval, než už už přiblížil konec ke svým rtům. Natáhl se pro zapaloval, skoro až škrtl...

„Tati! Mám Áčko! Tatííí!!” Cukl sebou, vytáhl join z úst a hodil do nejbližšího kanálu. V tu chvíli k němu doběhl chlapec, v ruce držel kus papíru.

„Paráda, Chrisi, šikovný seš! Co zajít pro zmrzku?”

„Jooo!”

Hubert nesnášel přírodu. Dobře, spíš měl hodně rád jeskyně. Nejradši v nich přespával, ale když to nešlo, tak se do jedné potřeboval minimálně stavit. Každý den.
Tahle jeho podivnost byla zároveň něčím, co na sobě nesnášel a tak se mnohokrát snažil naučit mít přírodu rád. Nejprve si myslel, že bude nejlepší začít květinami. Třeba růžemi, ty byly dost populární. No popíchaly ho, tak to zase na čas vzdal.
Po pár letech zkusil obyčejnou trávu. Ta ho pořezala.
Nakonec na to šel od lesa. Doslova. Nejprve si zkusil vzít do jeskyně kus kůry.
Tak zjistil, že příroda v jeskyni je nejlepší.

Winifred vyměnila sněhobílé šaty za košili a kalhoty černé barvy, slušivý klobouček za rovněž černý šátek zakrývající její zlaté kadeře, a s pytlem chinovníkové kůry přes rameno se pod rouškou noci kradla ulicemi Stetson City.
Když dorazila na místo, opatrně se rozhlédla a pak vlasovou sponkou odemkla dveře skladiště. Vklouzla dovnitř, rozžehla malou petrolejku a pustila se do práce. Z každého sudu vytáhla zátku, vsypala dovnitř pořádnou hrst kůry a opět ho zašpuntovala.
Domů se vracela spokojená. Až zítra zákazníci Douga Badmana ochutnají „vylepšenou“ whisky, rádi sáhnou po Kolalokově limonádě, aby odpornou hořkost spláchli. Joe bude na ni bude pyšný!

Pořídit si na dovolenou vodotěsný telefon, aby mohl dělat fotky pod vodou, mu zrpvu přislo jako skvělý nápad. A tak poslední dny před dovolenou strávil migrací dat a aplikací.

Na dovolené hned s nadšením vyrazil fotit pod skalní útes. Fotky vyšly docela slušně. A tak druhý den vyrazil znovu.

Cestou od moře už se telefon choval divně. Zkusil ho znovu nabít, ale marně. Telefon se sice na chvíli zapnul, ale choval se dost divně a za dalších deset minut umrěl úplně.

Tak ho na dovolené uprostřed ničeho čeká shánění náhradního telefonu. Bez telefonu. No tak takhle si svoji odvykačku nepředstavoval.