Alternativní mytologie

Posledního dubna se Thália rozloučila s VĚDOU VE STO SLOVECH a s RYCHLÝMI ŠÍPY a vracela se do posvátného háje, když najednou uslyšela tiché vzlyknutí. V koutku si nová dosud bezejmenná múza balila náhradní peplos, přitom si utírala slzy,  co jí kanuly po tváři. 
"Proč brečíš?"
"Je mi smutno, skončilo DMD a já budu muset odejít."
"U Dia, proč bys odcházela? Vždyť je tu ještě Tropické Bingo, Letní dobročinnost a další akce."
"Ale já jsem se štítila Snapeovy ponožky."
"Určitě si časem zvykneš a nevyvede tě z míry ani kopa exkrementů."
Dosud bezejmenná múza se zatvářila skepticky, ale přestala plakat. 
 

Přemýšlel, jestli ho matka vůbec kdy měla ráda.

Když se narodil, nesnesla ani pohled na něj, a raději ho shodila dolů na smrtelný svět. Padal dlouho. Naštěstí ho z mořských vln zachránily Ókeanovny.

Tisíckrát prokázal své schopnosti. Nehnula ani brvou.

Když pro svého otce vykoval jeho symbol a zbraň, ani se na ně nepodívala. Když sestrojil pohyblivé zlaté služebné, ignorovala je a raději se nechala obsluhovat nesmrtelnými.

Byl zvědavý, jestli její pohrdání obměkčí dar přímo pro ni. Nádherný, velkolepý, dokonalý zlatý trůn. Trůn vpravdě pro paní všech olympanů.

A jestli ne, tak ji o tom zabudovaném vystřelovacím mechanismu prostě neřekne.

Nelíbilo se mu to slovo. Ne že by mu rozuměl, ale... O svůj domov se staral. Velkýma, zahradnickýma nůžkama. Ne, teď už by to o něm neřekli. Svedl by i jiné tvary, třeba čápa. Lítají sem na zimu. Nebo o kousek dál. Ale takhle se mu to líbí. Upravený tvar. Vleze dovnitř a schoulí se. Připadá si jako živý plod.

***

Ozvou se rána. Probudí se a nahmatá vedle sebe něco. Něco z nebe padlé skrz všudypřítomné větvičky. Podrbe se na hlavě a prohlédne si to. Je to průhledné, červené, baňaté, duté. Zamlaská s otazníkem.

Předmět vzdušně zaduje: "Ehje ašer ehje."

Emilka si nasadila brýle pro noční vidění a natáhla si křídla. Sice je nepotřebovala, ale přeci jen: patřilo to k věrouce úřadu.
Okno bylo zavřené napevno. Musí dovnitř ventilací. Potichu, potichounku. Hlavně pozor na vrtuli.
Není to poprvé. Podobnou cestu podniká pokaždé, když jí karetní dluhy přerostou přes hlavu, nemá na nájem a pomalu začíná mít hlad.
Teď otevřít ventilaci. Sklouzne dolů a míří k pokojíku.
Pootevře dveře. Přistoupí k posteli a jemně nadzvedne polštář. Hlavně ho neprobudit. Je tam! To jí vystačí na měsíc, dva.
Jen Emilka pořád ještě nechápe, proč za takovou cennost lidé chtějí vílí toaletní papír.

Jsem stará. Prý že. Jako bych se, cihlu po cihle, měla rozsypat. Postavili mě do kouta, snad abych jí a její moci nepřekážela a přece, když je nejhůř, hledá za mnou můj syn ochranu a bezpečí.

***

Mám už toho dost. Stojím mu věrně po boku, mocná. Nejmocnější.
A odpovídá snad moje postavení mé moci? Ne. Moje moc má být štítem pro jeho nedostatečnost. Nemoc nejposlednějšího z posledních.

***

Stojím první v první řadě. Matka to nechce. Otec se ke mně nezná. A já mám přeci jen pocit, že musím. Musím dokázat, že jsem něco víc než jen kuriózní, pruhovaná, černobílá figurka.

Pod skalním převisem se ukrývala jeskyně, kde podle bájí přežívala Živa, matka všech víl, které posílala, aby se staraly o ženy. Pomáhaly jim při porodu i při nemocech.
Den trávila sběrem bylin, které sušila ve své svatyni, a přijímala dary od žen, kterým víly pomohly.
Byla vlídná, ale znala i spravedlivý hněv. To když nějaká nevděčnice nepřinesla oběť, kterou bohyně za svou pomoc požadovala.
Za úplňku se zjevila na prahu jejího obydlí, neviňátko pohladila po buclaté tváři a ženu ještě ve spánku přenesla do své jeskyně.
Tam ji proměnila v jednu ze svých víl, která za trest musela pomáhat ostatním.