Staré řecké báje a pověsti

„Nevěřil bych, že mě má nedobrovolná pouť zavede až do země Hyperborejců. Ale proudy byly nelítostné… Tehdy jsem ještě s sebou měl většinu mužů…“ Zmlkne. Svraští čelo, jako by je přepočítával. Vrásky na čele se mu prohloubí. „Má to být země věčného slunečního svitu, tepla a hojnosti. No… toho svitu tam bylo požehnaně. Viděl jsem pod hladinou šupiny obřího hada, který obtáčí svět. Zadíval jsem se do oka krakenovi. A pak tu byla ta obří ryba… velká jako ostrov, dočista bílá…“

Penelopé chápavě přikyvuje.

Její muž se poslední roky čím dál častěji vydává na cesty do míst, která nikdy nenavštívil.

"A potom ..."

Apollon se nedověděl, co mu ve snu sdělila jeho matka Létó, protože ho probudil hysterický řev.
"Protestuji! Protestuji!" pištěla fistulí jedna z nových dosud bezejmenných múz. Prstem ukazovala na stůl, na podivný černý předmět.
"Když jsem se hlásila na pozici múzy, myslela jsem, že budu pracovat s ušlechtilými věcmi, jako hudební nástroje či květiny, a nikoli s kusem smradlavého hadru."

Apollon vzal štítivě do prstů nevábnou textilii. Podivné! Vypadala jako návlek, ale proč měla tvar do L?

Než rozluštil hádanku, otevřel se náhle blízko něj portál. Zvedl se prudký vítr, vytrhl mu textil z ruky a vcucl jej. 

Gaius Julius byl celoživotní realista, nicméně realita ho nakonec donutila přijít až sem, do jeskyně...

***

Kučeravý prosebníku! Slyš hlas časů budoucích!

Kostky jsi vrhl a zvítězil, sever i jih jsi porazil, však vítězství tvé celé není a nebude. Nikdo se nestane pánem světa, a ani ty ten poslední, malý kousek nezískáš.

Nevzpírej se osudu! Smiř se a hlavu skloň, neb časy tvé největší nadejdou, až uplynou dva tisíce let. Poté, co krutý boj zachvátí svět a bude vybojován mír, příběhy tvé budou vyprávět sami Galové, a rozšíří je dál, než tušíš. Tehdy nastane sláva tvá největší, mezi dětmi i dospělými.

Přemýšlel, jestli ho matka vůbec kdy měla ráda.

Když se narodil, nesnesla ani pohled na něj, a raději ho shodila dolů na smrtelný svět. Padal dlouho. Naštěstí ho z mořských vln zachránily Ókeanovny.

Tisíckrát prokázal své schopnosti. Nehnula ani brvou.

Když pro svého otce vykoval jeho symbol a zbraň, ani se na ně nepodívala. Když sestrojil pohyblivé zlaté služebné, ignorovala je a raději se nechala obsluhovat nesmrtelnými.

Byl zvědavý, jestli její pohrdání obměkčí dar přímo pro ni. Nádherný, velkolepý, dokonalý zlatý trůn. Trůn vpravdě pro paní všech olympanů.

A jestli ne, tak ji o tom zabudovaném vystřelovacím mechanismu prostě neřekne.

Život si užíval plnými doušky, a nezastavil se před ničím.

Prozrazování božských tajemství? Pozorovat, jak se všemocný Zeus málem utopil, když se bránil rozzuřenému Asópovi? Zábava k popukání.

Podvést smrt? Toho naivního mladíčka, který se nechal napálit a zavřít do sklepení, odkud ho musel vylámat Arés. Smíchy se neudržel na nohou.

A hned potom útěk z Podsvětí pod tou nejtroufalejší lží, na kterou mu Persefona naletěla. Jak je možné, že jsou bohové tak hloupí.

Až teď, při pohledu na Herma, který se tvářil tak strašlivě, že mu přeběhl mráz po zádech, si Sisyfos uvědomil, že je konec.

Tentokrát zemře doopravdy.

Lodě se blížily ke břehům. Štíhlé siluety ladně prorážely vlny, poháněny plachtami i potem veslařů. Odysseus zachmuřeně pozoroval blížící se pobřeží. Musí se vylodit co nejrychleji.

Hektor zachmuřeně pozoroval blížící se lodě. Obránci stáli připraveni na břehu, odhodlaní zabránit vylodění, nebo ho alespoň oddálit. Neusnadní jim to.

Vysoko nad nimi bohové napjatě čekali. Zeus na okamžik zvedl zrak z bojiště a pohlédl na protější stěnu olympské síně. Od podlahy po strop byla plná poliček, v každé z nich hliněná figurka.

Ve chvíli, kdy byla na trojském pobřeží prolita první krev, jedna z figurek se roztříštila na střepy.

Brzy následovaly další.

Pokaždé mu to připadalo jako věčnost, a pokaždé ho mírně řečeno rozladilo, když ho manželka odmítla pustit dovnitř, dokud nebude po všem.

Seděl v předsálí, v každé jeho hlavě vířila neodbytná myšlenka.

Co to bude tentokrát?

Vzpomínal na jejich prvorozeného syna, silného, odvážného. Pořád nemohl uvěřit, že si našel tak významnou práci. Další potomci byli podobní, silní a strašliví, ale přece byl každý úplně jiný...

Teď. Uslyšel trojhlasý novorozenecký pláč. S mávnutím křídel vyrazil do ložnice.

Jeho žena ležela na lůžku, a v záhybech jejího hadovitého těla ležela Chiméra. Tak překrásná, že Týfón uronil stovku slz, z každé hlavy jednu.

Takovou hostinu na Olympu už dlouho nepamatovali. Zeus byl ve veselé náladě, po půlnoci povstal a prohlásil ke všem přítomným, že dnes spatří světla světa největší z hrdinů.

Héra víc slyšet nepotřebovala. Na "avantýru Alkména" ostatně nezapomněla, a jako bohyně rodinného krbu měla v malíčku všechny vztahy smrtelníků, které občas připomínaly hustě propletené křoví. Alkména nebyla jediná v naději...

"Největší z hrdinů, říkáš, drahý manželi?"

"Přesně tak."

"Bude tedy vládnout všem, i těm z Diova rodu?"

"Jistě, to přísahám!"

***

Brzy poté Héra sestupovala z Olympu, aby upravila průběh dvou porodů.

Eurystheus se narodí první. Bude vládce, a Héraklés jen křoví.

Práce věštkyně nebyla každodenní, to by nevydržel nikdo, i když ty nejhorší pocity a vzpomínky zahalilo milosrdné zapomnění.

Přesto nějaké útržky, záblesky, obrazy zůstaly, nebo se vracely ve snech. Naštěstí byly příjemné - plochá hora a podivná poskakující zvířata, obrovské noční město, zářící barevněji než tržiště za svátečního odpoledne, mělké moře, plné podivuhodných tvorů.

Dny odpočinku Pýthie trávila procházkami (o její bezpečí se samozřejmě staraly stráže), kdy mohla nechat mysl bloumat a přemítat o záblescích toho, co bylo, je, a bude.

Přesto znovu a znovu žasla, když někdy, jako teď, si v opuštěném vápencovém lomu sáhla na zkamenělý důkaz své vize.