Netuším co to je (originální)

Jedu do nemocnice. S tím, co jim řeknu, mě určitě vezmou. Navíc bych se už chtěla léčit.
Na příjmu mi však říkají, že nejdřív musím alespoň týden na uzavřené odděleni. Na výběr je detox pro dospělé, nebo neklid.
Na detox v žádném případě nechci. A na neklid také ne.
„Kam tedy půjdete?“ ptá se doktorka. „To chcete zpátky k Mikimu?“
K Mikimu také ne. Do té žumpy už nikdy nechci. Bylo by to zas všechno znovu.
Že bych šla k mamce? To bych se ale musela nejdřív léčit.
Na výběr mám ze tří možností. Všechny jsou špatné. Jsem naprosto paralyzovaná.

Bydlíme s Ludem a jeho holkou. Ludo vaří, ale peněz má málo. Odnese to většinou ta holka. Často přes zeď slyším jeho vztek a její úpění.

Hořko těžce sháním peníze na nájem. Sebevědomí mám zašlapané hluboko pod zem. Zbývají dva dny. Ještě dva tisíce. Vůbec to nejde. Po návratu zjišťuji, že profetovali všechny mé peníze na nájem. A na mě nic nezbylo. Nenechal mi ani jednu dávku.

To byl můj výlet do prázdna. Žádný cíl, žádný plán, jen touha po volnosti.

Takhle žít už nebudu.

Chci se léčit.

Konečně to myslím vážně.

Přespávám u mamky. Druhý den nastupuji do nemocnice.

Další rok o ničem. Ráno vstát a jít do školy. Ale většinou to nedám. Odpoledne udělat peníze, večer si dát s kámošema do nosu. V noci hádka s mámou, proč jdu pozdě.

Občas jsem zašla do klubu. To pak byla dlouhá jízda, která vždy skončila naprostým vyčerpáním a několikaměsíční hospitalizací. Tohle pořád dokola.

Skončila jsem školu. Mámě došla trpělivost, tak jsem šla k Mikimu. Sehnat peníze je čím dál těžší. Nemám ani na blbej hajzlpapír.

Teď tu stojím s čínskou polévkou. Mé poslední jídlo. Mám ji hodit do hrnce? Váhám.

„Hoď ho tam, mám hlad,“ přikazuje Miki.

Co bude dál?

Přede mnou je zatím ještě nezapočatá partie. Cíle: 3K. Káčko, Komunita Karlov.
Chystám se na první tah.
Připravuji se. Přemýšlím, co vše budu potřebovat. Moc toho není.
Zvažuji strategii.
Protože jdu téměř z nemocnice, nemusím na detox. Tam bych nešla.
Odvážně vyjíždím piónem.
Vydávám se na metro. V Káčku už na mě čeká mamka.
Pěšce střídá jezdec.
Nasedám na metro. Přesedám na tramvaj.
Střelcem mířím na K.
Káčko už je na dohled. Loučím se s Mikim. Karolos zuří.
Dáma bere piko
Tohle nedám. Překračuji Rubikon. To bude jízda.
Věž komunity zavírá svou bránu.
Šach mat na jeden tah.
K padá.

Strach před kterým se nedá utéct
Útěk před vším hlavně před sebou
Neustálá samota
Neustálá prázdnota
Kdo já vlastně jsem
Neúcta k sobě neúcta ke svému tělu
Neúcta k životu, neúcta ke všemu
Touha ničit a zabíjet vše živé
Emoce jak na horské dráze
Chvíli nahoře v momentu zas střemhlav dolů
Zase samá prázdnota
Plná města prázdných lidí
Hlasy které na mě pořád křičí
Mentální anorexie
Obsese a deprese
Závislosti všeho druhu
Sebepoškozování
Pokusy o sebevraždu
Nenávidím nebo miluju

Je to špatně, že se nechci cítit špatně
Jsem to já Nebo moje nemoc
Nebo její poznávací znamení
Opravdu potřebuji léčbu

Co se dříve jevilo jako příjemné, slévá se opět v pouhou rutinu. Plížím se mezi dny a sotva rozeznávám jejich obrysy. Tápu pořád dokola. Pořád ta samá šeď. Pořád nuda. Neochotně si přiznávám: nezbývá než zkusit změnu.
Nakonec mě mamka přesvědčila. Jdeme do K-centra. Vyplňuji formuláře a životopis. Zkušenosti mám bohaté, o to nejde. Co mě však naprosto vykolejí je poslední otázka: Kde se vidíte za pět let?
Takhle bloudit už dlouho nevydržím. Za pět let? To vidím černě.
„Dobře, dostavte se pozítří ve dvě,“ sděluje mi muž po dočtení mého životopisu.
Slovo komunita mě děsí stejně jako mé hlasy.

Konečně mě pustily z nemocnice. První den ve škole mě ubíjí. Je to snad ještě větší nuda, než v nemocnici. Odpoledne mi volá Terka, jestli někam nezajdeme. Nakonec jsme šli můj návrat oslavit do Crossu. Terka mi prozrazuje, že dneska tu je i Miki. Přes bujaré tlačenice tančících se snažím dostat k Mikimu. Konečně jsem ho našla. Miki se na mě usměje a vítá mě zpátky. Má pro mě dárek. Do nastavené ruky mi dává pytlíček a v něm pilulku s logem Mitsubishi. Vím, že bych neměla. Odolávám pokušení. Ale asi jen půl minuty. Vše se vrací do původních kolejí.

Už se cítím mnohem lépe. V nemocnici je ale nuda. Když máme volno nejraději si z bavlnek pletu náramky, nebo hraju Dobble. Je to skvělá hra pro víc lidí. Z balíčku se dá na stůl jedna kartička. Každý si pak vezme také jednu, která slouží jako generátor náhodných slov. Nebo spíš obrázků. Časem jsem zjistila, že nejsou úplně náhodné. Každá kartička má totiž s každou jinou společný vždy jeden obrázek. Úkolem je najít na své kartičce stejný obrázek, jako má kartička na stole. Nejrychlejší vyhrává. Je to taková oblíbená nemocniční hra. Jsem v ní nejlepší.

Brzy mě snad pustí domů.

Nechci se svlékat ze své kůže. Asi taky jak?
Já za to přeci nemohu, jak bych s tím mohla něco dělat.
Tak mi teda pomozte, když víte jak! No vidíte, sama nevíte co! Nic jiného mi nepomáhá.
Není na tom nic špatného, nedělám to pro zábavu. Pro mě je to jenom lék. Necítím pak bolest. Postaví mě na nohy, cítím se znovu jak na ramenou obrů.
Je to jen pro léčebné účely. Co mám asi dělat, když mi to žádný doktor nechce předepsat. Že nemá registraci? Ale měl by mít! Jen na lékařský předpis.

O tom, jak mě ničí, mlčím.

Bohatému sedlákovi se posmívali, že nemá syna. Jednoho dne řekl: „Chci syna, i kdyby to měl být ježek." Manželce se pak narodilo dítě – napůl ježek, napůl člověk. Protože měl bodliny, spal osm let na zemi za pecí. Otec si přál, aby zemřel. Nikdo ho nechtěl. Tak jako mě.

Janježek tedy odcestoval. Časem zachránil krále. Za odměnu dostal jeho dceru.

Když šel Janježek spát, vstoupil do komnaty a u dveří nechal svou ježčí kůži. V tom přiběhli stráže a hodili kůži do pece, kde shořela. Z Janježka byl zase člověk. A jestli neumřeli, žijí dodnes.

Jenže já svou kůži svlékat nechci.