Netuším co to je (originální)

Jako klidná říčka pokojně můj život plynul Každý problém či nepokoj mě vždy ladně minul Malé vlnky mi povrch vody něžně čeřily Též žádné vrásky na mém čele vůbec nebyly

Život klidný jako tichá voda bych si přála Místo toho peřeje a vodopád mi dává Jako ve vodním víru kolem se pořád točím Kamsi do hlubin v něm stále klesám nevím za čím

S ohlušujícím rachotem mě touží zastrašit Mezi kameny v kalné vodě mě chce umlátit Balvany a těžké překážky přede mě sází Ve zpěněné vodě se mnou stále pořád hází

Kde najdu klid Já se nechci ještě utopit

Byly jsme dvě. Já a moje sestra.
Jedna byla rychlá a druhá spíš pomalá.
Jedna byla bystrá a druhá spíš nechápavá.
Jedna byla štíhlá a druhá trošku při těle.
Jedna byla zodpovědná a druhá poněkud lehkovážná.
Jedna byla příkladem a druhá varováním.
Jedna všechny milovala, druhá se spíš stranila.

Stále jsme dvě. Moje sestra a já.
Jedna je rychlá a druhá spíš pomalá.
Jedna je bystrá a druhá spíš nechápavá.
Jedna je štíhlá a druhá trošku při těle.
Jedna je zodpovědná a druhá poněkud lehkovážná.
Jedna je příkladem a druhá varováním.
Jedna všechny miluje, druhá se spíš straní.

Jak relativní.

Už jsem to zase udělala. Nechala jsem se zavřít.
Naštěstí jsem s Michalem utekla.

Je skvělý! Teda jen první den. Pak zjišťuju, ze je úplný debil.
Stejně nás našla policie a odvezla zpět do nemocnice.
Po devíti týdnech mě pouštějí. Zjišťuji že jsem těhotná.
Na potrat bych nikdy nešla.
Večer si udělám peníze a jdu do Crossu. Nakoupím a z bílých krystalků míchám vražedný koktejl. Protančím celou noc a další a další. Čtvrtou noc mamce volá policie, že mé našli vyčerpanou - odvezli mě pod Petřín.
Doktor říká, že pro můj plod to bylo neslučitelné s životem. Stydím se za sebe.

Sedím ve Františkánské zahradě, oáze ticha uprostřed hlučného města.
Okolo prochází zanedbaný muž.
Sedá si k rozladěnému pianu, začíná hrát.
Tóny piana prorážejí ticho.
Tu písničku nemám ráda.
Slova se mi zarážejí do těla jako obrovské hřeby.

Jsem to já, kdo vždycky hledá chyby jenom v druhejch?

Ano.

Ublížila jsem mnoha klukům. Snad mají někoho lepšího.
Mrzí mě, že jsem ublížila Martinovi. Měl mě rád a já jeho taky. Jen jsem si toho nevážila.

Nejvíc mě ale mrzí, že jsem strašně moc ublížila mamce.
Že jsem jí způsobila vrásky.
Že její slzy zbytečně stékaly na polštář.

Úplné zbytečně.

Musím brečet.

Vzpomínky se postupně rozplývají. Netuším, kdo byl tak krutý.

Táta?
Nemá mě rád. Opustil mě, když mi byl rok a půl. Prý že jsem moc malá, a že se mnou není žádná zábava.

Tomáš?
Měl nejvíc příležitostí. Ale kde se to stalo, nejspíš nikdy nebyl.

Děda?
Ten by mi to neudělal. Mám ho jako tátu. Pravda, občas se napije. Pak dělá hrozné věci a na nic nepamatuje.

Bohouš?
Někdy chová opravdu divně. S těmi dárky už to přehání. Ale tohle by neudělal.

Nebo někdo cizí?
Možná

Mohu zkusit tipovat? Co kdybych se netrefila? Nebyly by pak následky neúnosné?
Co myslíte?

Po tom, co mi všechno udělali, si za to může sám.
Kdo? No přeci Martin.
Vždyť jsou všichni stejní. Jsou to jenom samci. Přitroublí trubci. Nejsou dobří k ničenu.

Že mě miluje? Že je láska krásná? Že jsem jeho láska?
O lásce nic netuší. Láska je jen iluze.

Když nevěří, tak ať jí pozná. Dám mu naději. Dám mu lásku, dám mu všechno, co bude chtít. Budu si hrát na lásku.
A pak… pak tu jeho lásku nechám zmizet, jako mýdlovou bublinu. Jen ať má vrásky z té své lásky.

Dopadne stejně jako Petr, Lukáš, Marek, Ondřej a všichni ostatní.

Už to dál nejde. Na rukou mám spousty jizev, stejné jako na duši. Souhlasím s léčbou. Je za pět minut dvanáct. Vlastně téměř půlnoc. Tomáš s mamkou mě na sklonku dne vezou do nemocnice.
Po týdnu začínám litovat, že jsem se nechala zavřít. Rychle jsem pochopila, že když budu říkat co chtějí, brzy mě pustí. Jen si nesmím tři týdny nic udělat. Za čtrnáct dní mě pustí.
"Nakresli mi tvůj svět" vybízí mě psycholožka. Co to po mě chce? Cosi načmářu na papír. Tohle mě nebaví, ale v nemocnici si udělám své první tetování.

Moje první hospitalizace trvala 18 týdnů.

Zítra pojedu na soustředění s dětským sborem. Těším se. Skamarádila jsem se tam s Vendulou. Moc si rozumíme. S ostatníma už tolik ne. Vlastně si s nimi s Vendulou nerozumíme vůbec. O to víc si rozumíme s Bohoušem. Je skvělý. Včera mi dal nový iPhone. Myslím si, že si mě váží. Má mě opravdu rád. Zato Tomáš Bohouše čím dál víc nenávidí. Vůbec netuším proč. Asi žárlí, že si s Bohoušem rozumím víc než s ním. Tomášovi vyhlašuji válku!

Nyní vidím, že věci vždy nejsou, jaké se zdají.
Zbraně již utichly.
Začínám psát svůj deník.
Kéž mě jednou políbí múzy.

Tak jako torzo sochy je bez paží a hlavy, stejně jsou i moje vzpomínky. Hlava i pata jim chybí. Nedávají smysl a ani tvář nemají. Ztrácejí tvar jak vosková soška u rozpálených kamen. Rozplývají se jako mlha nad končícím ránem. Jsou zmatené.
Snad byl to jen zlý sen. Či krutá pravda? Mám začít jásat, nebo zvolat běda? Vzpomínky, či myšlenky? Komu jenom patří? Kdo upustil je ven? Komu uletěly? Temná noční můra - lišaj vletěl do mé hlavy? Smrtihlav či pouhý motýl, přelud nebo fantazie? V mojí mysli bez naděje rozeznat je nejde.
Vzpomínky?
Snad to jsou jen myšlenky.

Ale čí?

Nevím, jestli nedostanu poznámku. Alenka mi poradila, jak se vymluvit, ale musím už dávat pozor. Z kroužků určité vyhraje sportovní gymnastika. Běhání stále miluju a pořád jsem v něm nejlepší.
Zrovna prožívám rok velkých změn.
Moje mamka si konečně vzala Tomáše. Mám z toho ohromnou radost. Stejně jako mí tři kamarádi. Spolu s Alenkou, Bětkou a Carolosem jsme jediní, kdo teď mohou Tomášovi říkat „Milujeme tvoji ženu.“
Také si mě vybraly do dětského sboru. Vede ho moc příjemný pán. Jmenuje se Bohouš. Všichni ho mají rádi, jenom Tomášovi se nelíbí.
Zatím ještě netuším, že zažívám poslední šťastný rok svého dětství.