Letenské listy

Tyhle nemůžeme pustit zpátky do trávy, ty jsou pokusný. Protože obě půlky se mrskaj, dívej. Jak to, že žijou, tati? Říkals, že když jsou přetržený, tak umřou.
Záleží na tom, kde ji roztrhneš. Koukej, tohle tlustý je opasek. Když oddělíš zadní část za ním, bude fungovat samostatně. Bude i čůrat a kakat.
A doroste jí všechno? I srdce? Bude mít žížalata? Až umře, stane se z ní stín? Jako z prababičky Sáry? Protože ona je stín, a přitom normálně mluví. Říká, co mám dělat a že mě má ráda. Já ji mám taky rád. Můžu jí dát kousek svýho srdce?

Nemluvilo se o tom. Předseda to zakázal. Navíc ty jamky se nezdály hluboké.
Na pláni se zhoršila viditelnost. Dusivá informační mlha, slizké hromady nesmyslů, polámaná fakta.
Ministryně zdravého rozumu, extrovertní diblice, překročila hranu. Stačil jeden neopatrný krok, kdo je nedělá, drobná zrníčka ujela a s tichým svistem zmizela v podzemí. Vrhla se na fotografa. Stlačila ho pod sebe, šlápla mu na hlavu. Běžná praxe. Ruce sklouzly po šikmém svahu, nebylo se čeho zachytit. Pravda neexistuje, jistoty se rozdrolily. Zmizeli v podzemí.
Drobné stíny s kyblíky a lopatkami capkaly v zástupu dolů Rudolfovou štolou. Na večeři. Na pohádku, kde zlo nevítězí.

Kdo dneska potřebuje diplom. Tohle je život!
Mami, mám smlouvu. Žádnej 20-20-20, no věk pod dvacet, dvacet hodin denně za dvacet tisíc. Redakční rada mě včera schválila. Rubrika Z naší čtvrti je teď food blog.
Mělas je vidět. Nípali se párátkama v naloženejch pacibulkách česneku zpod Stalina, zapíjeli to jarním detox čajem z fermentovanýho ořechovýho listí a radostně pomlaskávali.
Prej jsem netušenej poklad, když jim zakázali psát navážno skoro o všem. Zítra půjdu fotit do Stromovky sírovce a jidášovy ucha.
I když já chtěl k Mistrům zastavárny, na historky o vláčkách. Šéf nepěkně zezelenal. To je prej úplně jiná story.

„Tatí, přečti mi ještě kousek!“
„Je devět, ráno vstáváš. Dobrou noc.“ Sklapl knihu, vlepil synkovi pusu a zavřel za sebou dveře.
Bosé a rozcuchané strašidýlko ve dveřích pracovny.
„Já nemůžu usnout.“
Druhé kolo. Natřepat peřinu, pohladit, vycouvat.
„Spinkej.“
Nepomohlo to. Napotřetí už mrňous natahoval.
„Můžu spát dneska s tebou? Já se bojím!“
„Čeho, truhlíku?“
„Oni jí ubližují!“
„Něco se ti zdálo. Nejsi mimino,“ Petr se pousmál. „Běž, přijdu za tebou.“
Rezignovaně uložil soubor, stáhl džíny a přilehl ke Guptovi do postele.
Prcek se blaženě stulil tátovi v náručí. Dech se mu zklidnil.
Konečně klid.
Než ty hlasy zaslechl i Petr.

Dupou a hulákají: „Nech je vám Petr neb Pavel.“
 Byl, chvíli.

„Tisícům k útoku zavel!“

Co tisícům, hemží se tu desetitisíce.

Čekal dlouho, než Ten den konečně přišel. Zdola jde plamen a dým. Válí se po pláni. Prý zúčtují. Bude dost pro všechny. Zatím hoří celulóza, sem tam nějaký homo. Sapiens?
 Žhavý nelze použít. Počká, až vychladnou. Už se mu třesou kořínky.
 Za války si prozíravě obhlédl terén. Ještě Únor byl nadějeplný. Pak dlouho strádal. Bez naděje od východu.

Až teď. Popel je plný živin. Vápník, fosfor, draslík, hořčík.
 Invaze se podařila. Letenské jižní stráně dobyl.

Allium paradoxum. Česnek podivný.

„Ten kluk je geniální!“
„Jasně, po tobě. Podej mi cukr!“
„Já to myslím vážně. Donesl jsem ty jeho „otrávený“ třešně do laborky.“
Mandžů vyklopila těsto na plech, seškrábla zbytky z mísy a strčila ji do myčky.
„Obsahovaly alkaloidy na bázi diterpenoidů, které interferují s muskarinovými acetylcholinovými receptory a inhibují…“
Jemně ho odsunula, aby dosáhla na rudé plody.
„…minoritně ovlivňují dopaminové receptory, GABA…“
Petr chytil ženu za ruku. „To nemyslíš vážně! Smrtelná dávka jsou dva miligramy!“
Mandžů nasypala červené kuličky navrch a vložila koláč do trouby.
„Já Guptovi prostě věřím. Ví něco, co my ne. Tohle jsou mražený višně z Lidlu.“

Dynamika populace mírně zaostává za změnami politického klimatu.
Ne tak na Letné.
Úprk po dobytí pláně byl nastartován už před volbami.
Kavárenští povaleči, kteří obvykle s lehkým úsměvem na rtech při dopoledním šálku tradiční čekankové kávy s ručně nadojeným mandlovým mlékem povzneseně glosovali zrychlené pohyby okolí, si začali potají googlit výrobce přepravních bio beden pro rostliny avokáda, vlastnoručně vypěstované z pecek.
Dávno narozené dámy si otřely látkovým kapesníčkem s decentní krajkou z koutků úst zbytky Mozarta s pistáciovým krémem a šouravě opustily Erhartovu kavárnu.
Fytocenolog Petr, zkoumající kulturně-naturální jevy na rodu Salvia, popsal ústup původních rostlin.
Rychlost nebyla dostatečná.
Bohužel.

Dokázali to. Padesát jedno procento. Consumatum est.
Někdo z markeťáků to předsedovi přeložil.
„Konzumismus jako, to je pro naše lidi, to použijtě!“
Tentokrát provedení nepodcenili. Základem je materializace. Hodně materiálů. My myslíme moderně. Návrat k tradičním hodnotám! Nenecháme si nařizovat od šjalenej báby z Bruselu, ako buděme vládnuť.
Nacpali se otráveným ovocem a vyrazili do akce.
Hnědí házeli z oken ministerstev statistiky, strategie a mezinárodní smlouvy. Následovali nepřizpůsobiví zaměstnanci.
Rudí obcházeli hromady a potěšeni chrochtali. Ve správný čas škrtli sirkou.
Z kouře vyvolali kostlivce, ze smradlavého dýmu uplácali ideje.
Podali si umolousané pazoury a roztančili se po pláni.
Konečné řešení.

Krčil se v rohu jeskyně, studená skála ho chladila do zad. Na lesklou přilbu dopadaly ledové kapky. Meč v pravici schlíple visel. Tolik hlav, a hrozně jim smrdělo z pusy. Nečistily si zuby.
„Všechny tesáky ti vypadají!“
Stalo se. Kolozubá saň se přihlouple usmála a zašišlala. „Já mám špenát s krupičovou kaší móc ráda.“
Kluk se rozkašlal.
„Gupto, otevři pusu,“ maminka ho nazdvihla do sedu a do pusy mu strčila lžičku se sirupem. Polkl hořkosladký Robitussin a svalil se zpátky na polštář.
Krásná paní se stříbrnými vlasy se pousmála.
„Jsi moc statečný, chlapče. Doprovodím tě a budu nablízku, kdybys potřeboval.“

„Né!“
Vrhnul se k holčičce a vyrazil jí třešně z ruky. Mandžů zrudla. Obrátila se k malé.
„Promiň, on se takhle normálně nechová. Gupto, omluv se!“
Neposlouchal. Se skloněnou hlavou pečlivě drtil botkou červené plody a zašlapával je do písku.
„Vždyť jsou to jen děti,“ žehlila druhá maminka situaci. „Natrháme si další.“
Do kluka vjel ďas.
„Tenhle strom je otrávený!“ Rozkřičel se na celý sad. „Bude vás bolet bříško, a hlava, a umřete!“
Popotáhnul, slíznul nudli, vystrčil bradu. Zády ke kmeni, připravený kopat, kousat a škrábat.
Levá ruka objala v kapse kalhot rezavou mašinku.
„Gupto, co ti ještě říkala prababička?“