Letenské listy

Žongléři si tykají.
Víla stála vedle Lenky a trpělivě ukazovala, jak chytá míček.
„Měkce, musíš jít s ním,“ ruka se ladně snáší.
S jedním by to šlo. I dva si Lenka pamatuje. Ze školy.
Svačinové sáčky s mlékem, vápník pro všechny děti, mívaly mnoho funkcí. Kyselý pach na dně modré přepravky. Nepil to nikdo, ale házelo se s nimi skvěle.
„Takhle ne, to je windmill, na začátek těžký.“
Pravá s modrým dělá, co má, levá se divně škube. Dráhy v mozku se ještě nepropojily.
„Já to nedokážu. Jsem normální fosílie! Starší než černý uhlí.“
Usmála se.
„Jsme tu každou sobotu.“

Vážený pane starosto,
na základě předběžné socio-demografické analýzy v rámci Městské Části Praha 7 identifikujeme signifikantní a dosud nedostatečně adresovanou skupinu občanů, která se v online prostředí identifikuje jako „incelové“ (nedobrovolně celibátní).
Výzkum naznačuje překvapivou korelaci mezi pocity vyloučení této skupiny a nárůstem popularity politických subjektů, nabízejících jednoduchá řešení složitých problémů a apelují na pocity sounáležitosti (byť i na základě sdílené frustrace). Existuje prokazatelná tendence k identifikaci s rétorikou strany „Motoristé sobě“.
Na základě našich zjištění navrhujeme cílenou komunikační strategii s názvem „Dražba partnerů.“
Případný výtěžek bez zdanění přineste v hotovosti.
S úctou,
Mgr. et Mgr. Kecal
Vedoucí výzkumné jednotky

Lenku přivábil smích.
Hubený běhal po slacklině, jako by pocházel z opice. Blonďatá, s rukama nad hlavou, pečlivě vážila každý krok. Copatá nastupovala, padala, nastupovala a zase spadla. S úsměvem.
Kus dál létaly barevné míčky. Holka v růžových šatech a květovaných legínách je držela ve vzduchu jako hejno papoušků. Duhové paraboly proti šedému plátnu oblohy.
V každém vyhození se na okamžik ztrácely, aby se s vrátily do drobných dlaní. A když spadly, netrápila se. Pád byl jen tichou pauzou, nutnou k dalšímu vzletu.
Radost bez omezení.
Neúspěch bez následků.
Lenka ji okouzleně pozorovala.
Víla napřáhla ruku: „Chcete to zkusit?“
„Chci.“

Pamětnice sokolských sletů, papežských kázání a sametových revolucí se v posledních letech stala spíše kulisou pro pikniky s proseccem a venčením designových psů. Místo burácení davů tu slyšíte poštěkávání s láskou vychovaných čivav.
Ale nebojte se, Letná nezahálí!
Po éře veganských festivalů a kurzů pletení z recyklovaných sáčků přichází nová vlna!
Na scénu s burácením motorů vjíždí nablýskaný vůz.
Hranatý čestný předseda s thymolinovým úsměvem zdraví dav.
„Jedině my vám ukážeme, jak vypadá pravá jízda! Pěší a ekologové ať jdou pěšky. Jsme s vámi. Letná zase na plný plyn!“
Vztyčenou pravicí přitom z okénka ukazuje, jak vysoko vyskočí jeho pes.

Kdysi maják pokroku, dnes spíše skanzen bizarních nápadů.
Prošli jsme si všemi stádii avantgardy, od veganských řeznictví po workshopy makramé pro psy.

Naše ulice zdobí designové popelnice na bioodpad, zatímco platany usychají.
A co teprve naše inovace pro faunu! Veverky se mohou pyšnit vlastním venkovním hřištěm s překážkovou dráhou z recyklovaného bambusu.
Máme všechno, co jsme nikdy nepotřebovali. Kam teď?
Chybí obyčejná lidskost.
Proto zřizujeme Útulek pro zanedbané pokojové rostliny.
Smutné fikusy, zvadlé orchideje a usychající kaktusy konečně najdou laskavou péči. Vyslechneme s respektem i tchýní jazyky.
Uspořádáme workshopy pro jejich resuscitaci a adopční dny.
Pověst světlonošů si ukrást nenecháme!

Vážený pane Nováku,
vaše opakované stížnosti na nedostatečné osvětlení bereme na vědomí.
Naše progresivní politika snižování světelného toku má za cíl především ochranu vzácného městského ekosystému.
Letná je útočištěm mnoha unikátních druhů – od plachých poetů po noční motýly s citlivýma očima.
Vaše občasné zakopnutí o kořen stromu či spletení si lampy s poštovní schránkou je malá cena za zachování biodiverzity budoucím generacím.
Uvažte, prosím, návrat k tradičním metodám navigace – hvězdám, intuici, případně laskavé pomoci spoluobčanů.
Zdravá procházka potmě po vydatném občerstvení jistě prospěje vašemu metabolismu.
Děkujeme za pochopení v boji za temnější zítřky Letné!
S přáním dobrého dne,
Váš starosta

Kdo jsi?
Žena.
Kdo jsi?
Stárnoucí žena. Předčasná důchodkyně.
Kdo jsi?
Bývalá úřednice. Bývalá manželka. Bývalá dcera. Bývalá matka.
Kdo jsi?
Prázdná schránka. Mušle bez přílivu. Suchá větev, spadlá na zem.
Kdo jsi?
Nebarevná slupka nevím čeho, která hledá obsah.
Kdo jsi?
Bývala jsem veselá holka, teď jsem kyselá bába. Neveselá truchlivá. Od ničeho k ničemu.
Kdo jsi?
Poutnice světem. Pozorovačka. Svědkyně cizích osudů. Záviděčka mládí. Plakačka do polštáře.
Čekačka na něco, co už nejspíš nepřijde.
Kdo jsi?
Kurva! Režisérka vlastního života. Básnířka. Malířka. Ochutnávačka. Hledačka krásy a smyslu. Lásky!
Kdo jsi?
Lenka.

Sklapla klávesnici.
To byl ale pitomý kvíz.

Letná je bláznů čtvrť, geeků semeniště a poetů hnízdo.
Kraj světa nepoznáte tolik kreativních metod balení.
Soucitné bytosti svádí k pláči šílenstvím války. „Slečno, zcela rezonuji s vaším pohledem na nedostatky obrany Krasnojarsku.“
„Pero spisovatele zoufale touží zachytit půvaby vaší duše,“ uhání vyzáblý mladík v tvídovém saku studentky filozofie, chabě se bránící poukazem na hlas rozumu.
Svalovec přísahá na řeč těla. Trhá pruhy nátělníku. V plameni vášně odhaluje hruď: „Síla lva! Račte si sáhnout.“
Tep mého srdce ovšem zastavil červenající se hoch, který mne zajíkavě oslovil před knihovnou: „Něžná perlo rosy! Následujte tok touhy. Ukáži vám svoji sbírku genitivních metafor.“

Překonal pouště i stepi na koni rychlejším než vítr.
Vypořádal se s tříhlavým drakem. Jedna tlama chrlila oheň, druhá puch a třetí plivala jedovaté sliny.
Ukázal jí vysušené jazyky. Ani nemusel, věřila mu na slovo.
Prý sloužil na královském dvoře, kde šlechtici jezdili na koních v kruhu a trefovali se kopím doprostřed.
„Dědo, já chci taky!“
Oblékl princezně růžové šaty, kolem krku zavěsil náhrdelník téměř pravých perel.
Orchestrion vyhrával a terč tam byl.
Křečovitě se držela koňské hřívy a nožky, co ještě nedosáhly do třmenů, kopaly koníka do boků.
Udělal by pro ni všechno.
Jen přivolat svého syna zpátky nedokázal.

Ráno se připlížilo šedé. Parkety vrzaly, jak si o ně chmůry brousily drápky. Za závěsy oběšenci. Zavrtat se a nevylézat. Nechat si zdát sen o barevném světě.
Sluneční paprsek všechno změnil.
Lenka vstala z postele a vnitřního mrzouta šoupla pod peřinu, ať se udusí.
Třeba tam ten chlap zase bude.
Dala si sprchu, teplou, není žádná masochistka. Ze zrcadla koukala ženská celkem k světu. Ušklíbla se na ni. „Fakt si troufneš ? V šedesáti?“
Schovala se do županu a šla si uvařit kafe.
„Nešil!“ nepomáhalo. Převlékla se třikrát. Stromovku proběhla skrz naskrz.
Nebyl.
S hledáním nového smyslu bude muset začít sama.