Letenské listy

Přišel do Královské obory zdaleka, až z jihovýchodu Spojených států.
Už je to dávno.
Zvyknul si na lidi, ale pokud si může vybrat, společnost nevyhledává.
Je rád sám.
Před zimou vytváří převislé laty, na jaře otevírá drobné květy. Odděluje samčí od samičích, i když se to zrovna nenosí. Pouze v horní polovině koruny. Nestojí o dotěrné dotyky.
O kulaté šišky se nedělí. Rozpadají se už na stromě. Kdo chce, může paběrkovat.
Lze ho navštívit. Na ostrově, přes modravou vodu.
Ve dne.
Nevstupujte na prám po slunce západu.
Drobné bytosti, tvářící se v paprscích slunce jako vzdušné kořeny, za nocí tančí.

Lenka zase bloumala Stromovkou.
Z procházek se stal zvyk. Při chůzi si srovnáš priority, přesvědčovala ji Táňa po návratu z Compostely.
Zatím byla vděčná za ticho. Lidi jí nechyběli. Spíš cíl.
Na dlouhou pouť se ještě necítila. Ani na Matějskou. Od řeky se periodicky ozýval řev z kola smrti. Mimozemšťani. Ona už se děsit nenechá.
Hluk tichnul. Rebelsky opustila asfalt a zamířila přes louku k Malé říčce.
Dva metry nad zemí se k ní blížil chlap. Šedé vlasy v culíku, vytahané triko, bos.
Zaostřila.
Slacklina splývala s obzorem.
Zazubil se.
Lenka se okouzleně zastavila.
Možná ještě není na všechno pozdě.

Den otevřených dveří neprobíhal podle starostových představ.
Ostudu s povolováním dětských hřišť překryl skandál s přeprodejem lístků na Andrého Rieu, ale volby se blížily. Občany bylo nutno připustit.
Chlap byl úporný.
„Krávy už jste v ulicích měli. A to byl sukces, milej pane. Mojemu Josému byly tenkrát tři a zkoušel na nich balanc.“
„Vzpomínám si. Veřejná výstava uměleckých děl. Jenže to byly plastiky!“
„Jasný, šéfe. Nabízím prima průvod živejch zvířat. Haranti je klidně můžou pomalovat. Tadle čtvrť chcípá na nudu.“
„Děkuji za podnět. Nashledanou.“
Poslední.
Domů!
„Ze mě nikdo vola dělat nebude!“
Otočil se k odchodu. Roh trefil futro.
Křach.

„Mamí, dívej jak se nádherně lesknou!“
„Nehulákejte tak nahlas!“
Podívali se po sobě, otočili se a vyrazili. Po mírném břehu, přes udupaný trávník. Rozehnali nafrněné labuťáky, bojující o rohlík. Před černým labradorem, i když byl na vodítku, raději udělali kličku. Štěrk na cestičce se rozletoval.
Teď už jenom schodiště na Most legií a uvidí tu krásu zblízka. Dalo jim zabrat, měli krátké nožky.
Pozorovaly je od vody.
„Oni se vrátí.“
Menší vycenila oranžové zuby. „Snad je nahoře nikdo nezašlápne. Pořád je to táhne k lidem.“
„Je to s mláďaty starost,“ pohladila si kožíšek bobřice. „Já používám pro odvykání vrbovou kůru.“

Praha, 6.4.2025
Minulé úterý byl náš zpravodaj svědkem nevysvětlitelné události.
Skokanka do vody, Míčový kouzelník a Skateboardista vyrazili z odlehlých koutů hlavního města, aby se sešli na pláni.
Demonstraci zvukově podpořila Dívka s tamburínou.
Dívka se švihadlem naznačila našemu reportérovi dosti nevhodným gestem, že otázky nezodpoví. Prý se musí soustředit, schody od Stalina k Vltavě jsou pro ni výzva.
Bronzový průvod dorazil na Mariánské náměstí chvíli po poledni.
Před Magistrátem už čekala Unavená s transparentem „Vraťte veřejnosti čtyřprocentní umění!“
Do uzávěrky Hobuletu se našim investigativcům nepodařilo objasnit, kdo a z jakého důvodu oživil bronzové sochy z osmdesátých let.

Takhle si to nepředstavovala.
Lenka neměla jasný plán. Chtěla prostě vypadnout. Zmizet, nikdy už ty lidi nepotkat.
Šéfové to suše oznámila. Ta pokrčila rameny a popřála jí hodně štěstí. Káča pitomá, pomyslela si Lenka. Za třicet let to možná pochopí. Pokud se dožije.
Naposledy prošla bezpečnostním rámem, pokynula sekuriťákovi a nadechla se.
Skopla lodičky, čert vem silonky.Decentní šedé sáčko nacpala do kontejneru na tříděný textil, ať si ho v Africe užijí.
Bosá přešla přes Pláň až k novému rybníku u Hanavského pavilónu.
Seděla na konci mola a cákala na kachny. Nohy ji zábly.
V hlavě měla místo nebe prázdno.

Významní vědci z letenského Ústavu pro dosažení veřejného blaha konečně dokončili testy účinku nanočástic zlata jako alternativy k lékům na hubnutí.
Experiment na obézních potkanech ukázal úbytek 36 % tuku, zatímco u semaglutidu (Ozempic) to bylo pouze 10–20 %. Nanočástice zlata se navíc zaměřují na „špatný“ tuk a zlepšují stav jater.
Na rozdíl od běžných léků nedochází ke ztrátě svalové hmoty, zlato má protizánětlivé účinky.
Výzkum musel být náhle ukončen z důvodu nečekaných komplikací.
Došlo k úniku informací. Nejzlatější mravenci poddruhu Auroformica, endemitně osidlující biotop jižních svahů nad Vltavou, byli místními vypasenými obyvateli, dychtivými vyzkoušet každou neotřelou novinku, sežráni do poslední královny.

„Kávu, pane starosto?“
„Samopal. Se zásobníkem. Já ty novinářský krysy fakt nesnáším!“
„Máte pravdu, dnes to byla mediální masáž.“
„Spíš sprcha. Četla jste tu tiskovou zprávu?“
Decentně upravená blondýna se chopila složky.
„Neboť si velmi vážíme podnětů občanů a bereme ohled na jejich názory, v reakci na nedávné diskuze ohledně výstavby dobrodružných dětských hřišť vás ujišťujeme, že usilovně hledáme řešení, které bude vyhovovat všem stranám…
Mně to přijde v pořádku.“
„Jasně, za pitomce jsem tu já.“
Dočetla poslední stranu.
„To jistě ne. Ale možná by bývalo vhodnější vynechat ten prompt: Gemini, pomoz! Haranti dělaj bordel a báby si choděj stěžovat.“

Vyloupl se z rytiny na stěně Dolního letohrádku.
Ladně seskočil s koně, uzdu přehodil přes sedlo a bičík zastrčil do vyleštěné holínky. Kavalír ve vypasované uniformě. Knoflíky se blyštěly zlatem, kolem pasu měl uvázanou zářivou šerpu. Popošel k Žofii a napřáhl ruku.
„Smím prosit, slečno?“
Nejistě se usmála. Víc ji zajímal kůň, ale třeba až se seznámí…
Pro jistotu se otočila na ženu za sebou. Souhlasně přikývla.
Vzal ji do náruče a společně obkroužili parket. Vznášela se jako pírko, nožky se téměř nedotýkaly země.
Možná ten tanec přece jen nebude tak hrozný.
„Tak já na tu školkovou diskotéku půjdu, mami.“

Zvuk narušil mrtvolné ticho Velké dvorany. Ocelová strážkyně nesouhlasně zašeptala a stiskla nouzové tlačítko.
Deset hlídačů opustilo pět pater. Jednotka vysušených dozorců nastražila pergamenové uši. Postupovali v šiku. Naslouchali bedlivě.
„Tahleta Jarcovjaková. Nemrava jedna,“ zasípal šedý vous.
„Znělo to spíš jako křik ptáka.“
Pohoršené oči se stočily k Chittussimu. Polem a lesem. Ani zobáček. K zbláznění.
Teď! Schoulená postava se zahanbeně plížila k východu. Útlou rukou mačkala ústa už rudnoucímu děcku.
„Vydrž, miláčku!“
Otočila se ke komandu: „Promluvil. Už se to nestane. Promiňte, neudělala jsem to schválně.“
Šerosvitný portrét Marie Antoinetty z expozice Umění dlouhého století souhlasně pokývl napudrovanou parukou.